Linhartice vs Morašice

Nedělní výlet na mistrovský zápas vyvolal u některých starších pamětníků vzpomínku, že na tomto hřišti jsme před devatenácti lety slavili šampaňským postup a opouštěli na dlouhé roky pralesní ligu. Návrat na historická místa Morašické kopané bohužel spousta hráčů vzala jako poznávací výlet. Jinak si nelze vysvětlit počínání v prvním poločasu. Nějaký pohyb, ochota se nabízet, chtít balón, pomoci spoluhráči v kombinaci, nic takového se nedělo. Je pravda, že jsme zavítali již katastrálně na moravské pole a tedy dle našeho fotbalového vůdce do Asie. Vysvětlením pro toto počínání může být tedy i dlouhá cesta a časový posun. Tyto všechny faktory zavinily, že jsme za první poločas vyprodukovali jednu střelu na bránu a dvě do větráku, toť vše. A protože soupeř byl přeci jen snaživější, vedl v poločase 1:0.

Do druhého jsme vstoupili stejně jako do prvního, stále jako turisté, kteří si prohlíží okolí a pěkný travnatý povrch. Při tomto počínání jsme fasovali brzy i druhý gól a teprve po tom skončila naše prohlídka. Vypracovali jsme si mírnou převahu, ale bez vážnějšího ohrožení brankáře - nebrankáře. Soupeři stačilo hrozit z breaků a standartních situacích. Při těch musel náš brankář ukázat svou kvalitu a protože my jsme trefili zařízení jen jednou z trestného kopu Chmelíkem (ostatní pokusy se nedaly považovat za střely, včetně trestného kopu Válka, který místo na bránu směřoval na rohový praporek a málem vážně ohrozil pomezního rozhodčího Kabáta), museli jsme spotrovně popřát soupeři k zaslouženému bodovému zisku. Ještě v závěru totiž netrefil z malého vápna prázdnou branku.

Samozřejmě, že prohra jednou musela přijít, ale mohlo to ještě šest zápasů počkat. Musíme se z toho poučit a do těchto končit vyjíždět o den dříve, abychom se aklimatizovali a měli čas si prohlédnout krásy okolí bez toho, aniž by to zasáhlo do devadesáti minut našeho snažení v zápase.