Další domácí zápas odehrají muži v neděli 19.9. v 15:30 proti Dlouhé Loučce.

Tréninky přípravky a žáků probíhají v pondělí a středu od 17:00, předškolní děti přiveďte na hřiště každé úterý v 17:00.

V zájmu zkvalitnění služeb vás upozorňujeme, že docházka na áčkařské tréninky je monitorována trenéry, proto ji prosím vyplňujte zde.

Legendy Vzpominaji Kapitola 3 Kouty Hlavy Penalty

Obecné

Legendy vzpomínají - kapitola 3: Kouty, hlavy, penalty.

Tak po těch místopisných záležitostech pojďme zpátky k fotbalu. Bobši po tvém přestupu do chlapů jste se chvíli plácali okresním přeborem, ale za trenéra Portlíka jste najednou vyskočili k postupu, čím to bylo?

JK: Já si myslím, že se fotbal v Morašicích strašně zvednul za Luboše Adolfa (předseda oddílu po L. Tobkovi - pozn. redakce), který k nám Edu Portlíka dotáhnul.

Mary ty jsi tou dobou jsi do chlapů naskočil i ty. Vidíš v Portlíkově příchodu taky tu hlavní změnu nebo to třeba bylo tím, že do áčka došla tvoje úspěšná generace z dorostu?

MR: Podle mého názoru Eda Portlík celkově morašický fotbal posunul trošku dál, už to nebylo takové vesnické hraní, dostal do nás fyzičku a secvičili jsme pár akcí, jak se fotbal má hrát a myslím, že on založil základ pro další úspěchy, ať to byla nejúspěšnější sezóna pod Františkem Jandáčkem nebo pak pod Frantou Ropkem a Petrem Kutou.

Petře, ty jsi byl po postupu do kraje třikrát za sebou nejlepší střelec. Jakou část gólů jsi dával ze standartek a lá Fernando Couto?

PK: Řekl bych, že převážnou většinu. Ty kouty jsem trefoval opravdu dost pravidelně i přesně, ale občas přišla i doba Koemanů a Ronaldinhů. Když dnes vidím české prvoligové exekutory těchto kopů, nechápu jejich odvahu si k tomu stoupnout. To provedení, kdy je patnáctá řada na tribuně dost často to první, co trefí...

Máš coby nejlepší střelec historie mezi těmi góly nějaký památný? Ať už kvůli kráse nebo důležitosti.

PK: Jeden památný mám, ale ten si pamatuji proto, že v ten den, a byla to neděle 13., se mi narodila první dcera, takže na to se opravdu zapomenout nedá, s tím asi souhlasíte. Ten den jsem dal gól, nebo spíš čudlu, z otočky z malého vápna. Hrálo se v Litomyšli proti Světlé nad Sázavou a byl to gól vítězný, vyhráli jsme 1:0.

Z jaké největší dálky jsi skóroval?

PK: To si myslím, že byly dva. A to v Kunčině z trestného kopu z půli hřiště. I když jak víte půlka hřiště v Kunčině a půlka hřiště v Barceloně se nedá srovnávat. A potom se to opakovalo ještě ve Srchu nebo Stolanech.

A měl jsi někdy dlouhou dobu sucha, která tě znervóznila?

PK: Ne, piji velmi pravidelně, proto jsem nervózní nebyl. A jestli ses ptal na gólový půst, tak je odpověď stejná.

Bobši, ty jsi během té postupové sezóny a prvních krajských taky prolomil svoje dosavadní skromné příspěvky, začal jsi hrát jiný post nebo co bylo příčinou?

JK: Zmiňovaný Eda Portlík měl hodně fyzické tréninky, jak říkal Bufet. A to mně nevadilo, jestli mě na to konto posunul do zálohy, protože viděl, že to s míčem oběhám, to nevím, ale je to možný. Já jsem do té doby hrál pořád stopera, a pak jsem přešel na štíta, když nebyli leváci, tak na levou zálohu, občas napravo. A s tím posunem přišly i góly. Já jsem se v té postupové sezóně gól po gólu přetahoval s Jirkou Vosmekem o nejlepšího střelce. Ale Jirku, nebo Fuču, Portlík nevystřídal ani když měli blbej den. Já vím, že jsem jednou zkazil přihrávku v 5., 10. minutě a šel jsem dolů.

To tě vystřídal v 10. minutě?

JK: Ne, tak v 5. A myslím, že Jirka otočil ten zápas na 2:1 a o ty góly vyhrál střelce.

A jakou část těch gólů si dal hlavou?

JK: Většinu, tak dvě třetiny určitě. Já jsem jako žák nikdy nechápal, jak dobře hrajou hlavou Ropkovi, Olda a Fanda, a říkal jsem si, že to bych chtěl taky umět. Tak jsem se učil a učil, i s medicinbalem. Poušťákovi, to už chytal za Cerekvici, jsem dal jednou hlavou jesle. Já mám vždycky rád gól, co brankáře trochu zesměšní. Soupeřova brankáře samozřejmě.  

Ta zbylá třetina byla předpokládám z penalt. Zahodil si někdy nějakou důležitou?

JK: Důležitou asi ne, nevím o tom. Pamatuju si jednu zahozenou, ještě za Ládi Tobka jsem kopal proti vagónu. Tenkrát jsem viděl na nějakým MS Brazilce, jak to z kroku dal do šíby, na tréninku mi to vyšlo, ale v mistráku to šlo metr nad bránu. Od té doby chodím klidně až za vápno, soupeři do mě rejpou: „si jdi až na půlku ne“, ale to mě je jedno.

Chodil jsi proto, že sis věřil, nebo se nikomu nechtělo? Třeba na poslední penaltu v rozstřelu.

JK: Věřil jsem si. Vím, kam to chci kopnout, 99% po mý pravý ruce a podle toho, co stojí v bráně nahoru nebo dolů. Když jsem měl jít kopat v rozstřelu, tak vždycky poslední. Vím, že třeba v Žamberku jsme potřebovali vyhrát, dal jsem penaltu v 93.min. Ještě když Vojta Štěpán neuměl levou, tak jsme kopali a střídali se v bráně třeba dvě hodiny.

Zajímavé, že dneska přenecháváte penalty jiným oba dva. Petře, ty jsi kopal penalty v 90. letech a pak nic. Přestal sis věřit po nějaké neproměněné nebo prostě byli spolehlivější exekutoři jako Luboš Vosmek nebo Bobeš?

PK: Tady sis asi odpověděl sám. Josef byl v tomto směru prakticky neomylný, já nějakou neproměnil, tak jsem si řekl, že moudřejší ustoupí.

V sezóně 2001/2002 a té historické 2003/2004 si byl nejlepším střelcem ty, Mary. Nebyly to žádné velké hody, ale lepší nikdo nebyl. Jak jsi k tomu přišel?

MR: V té době jsem hrával hlavně štíta. Něco bylo střelou z dálky, něco hlavou. Ale já jsem dal hlavou tak polovinu všech svých gólů, Kuťákovy centry bylo vždycky snadné uklízet. Ale tohle prostě bylo období, kdy mi to padalo samo, já jsem v té sezóně dal gól snad v sedmi zápasech po sobě (v 6 zápasech ze 7 navazujících - pozn. redakce). Ještě teď si přesně vybavuju první gól z té série, který jsem vstřelil doma proti Ústí B střelou z dálky nad vystoupivšího brankáře, myslím, že jsem stvrzoval výsledek na tři nebo čtyři jedna. Tam začala moje nejlepší série a prostě když se daří, tak to tam padá samo, myslím, že v té sérii je i jeden gól v derby v Litomyšli, ještě teď si vybavuju gól v domácím prostředí Chocni B, kdy v závěru za nerozhodného stavu mě Kuťák našel na zadní tyči a já asi z jednoho metru bránu netrefil, ale ještě během posledních minut jsme měli další standardku, a tam jsem už Kuťákův centr proměnil. A vzpomínám si i na gól vstřelený v domácím zápase do sítě na konci sezóny postupující Tesle Pardubice, kdy jsem ve výskoku byl výš než hostující brankář, ten rozhodl o našem vítězství 1:0. No a Pardubice jsou teď až v lize, tenkrát za ně proti nám nastupoval nynější trenér FC Slovácka Martin Svědík.

A víc toho dnes nestihneme, musíme chystat na Štěpánskou. Tak si ji tu zítra zhodnotíme. A nejen ji.


Podporují nás
Pardubický kraj Obec Morašice Stavitelství Jokeš HRG tiskárna Nopek Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy - dotační program č. VIII.