Jan Hendrych 80

Máme pro naše čtenáře další rozhovor, tentokrát s panem Janem Hendrychem, který v minulých dnech oslavil 80. narozeniny. Když se Vás zeptám, jak se cítíte jako čerstvý osmdesátník, co Vás napadne jako první? 

Že jsem rád, že už mám oslavy za sebou. Stejně tak rodina a hlavně asi Jana Brychtová, naše kuchařka.

V naší fotbalové komunitě samozřejmě žijeme blížícím se startem jarní části, tak jak se těšíte na jarní odvety mužů?

Samozřejmě se těším a doufám, že jaro bude takové jako podzim, ne-li lepší.

Myslím, že většina lidí okolo našeho oddílu Vás zná hlavně jako pravidelného fanouška a fotografa, ale můžete jim přiblížit i Vaši sportovní minulost? Protože v našich kronikách Vaše jméno nenajdeme.

No k fotbalu jsem se dostal od hokeje. Já s oblibou říkám, že jsem rodák z Pekla. A každého, kdo neví, že je tady nějaká vesnička pekla, tak to zaujme. Tak já jsem v roce 1962 chytal hokej za Tisovou, jediný tehdejší vesnický klub v krajské soutěži východočeského kraje. Byla tam vynikající parta, hned po hokeji se spěchalo do hospody "K Markom", rozebrat to s fanoušky. To mi přijde, že se už dnes bohužel tolik neděje. A v létě mě oslovili, abych jim "hostoval" na fotbale v Cerekvici, proto taky dodnes fandím i jim. Po vojně jsem zůstal v Jeseníkách, protože jsem si tam našel paní, dneska tam mám dva syny, čtyři vnuky a 2 pravnoučata. Takže se mým dalším osudovým klubem stal Dynamo Javorník. V roce 1967 jsem za ně chytal B. třídu, později jsem tam byl i trenér dorostu, který postoupil do kraje, v tom kraji už jsem dělal spíš asistenta Poláškovi, což byl spoluhráč Vildy Schrojfa (gólman vicemistrů světa z roku 1962 - pozn. red). Po rozvodu jsem se fotbalově vrátil do Cerekvice, kde jsem hrál za veterány. A z nefotbalové historie si cením i svoji účast na spartakiádě v roce 1965, to byl krásný zážitek a taky se každému nepovedlo tam dostat.

Když přejdeme k té druhé zálibě, focení, tak ta vznikla kdy a kde?

Já jsem první foťák Pionýr dostal od mámy už v 15-ti letech, za 53 Kčs. První fotky jsem si dělal tzv. do rámečku, ve sklepě s vývojkou a ustavovačem a tak.

Co fotíte nejčastěji nebo nejradši?

To se taky mění. Když jsem jezdil s náklaďákem pro lesáky, rád jsem fotil těžbu dřeva a práce v lese. A později mě z těch přírodních věcí o něco víc než ostatní začaly bavit fotky přírody, která se odráží ve vodě, např. v Loučný. Akorát už těch hezkých fotek mám doma tak moc, že už se mi ani nevejdou na tu moji Zeď nářků, jak já jí říkám. Ona fotka na papír má pro nás starší dost hodnotu, až vám mladým jednou vypnou proud, tak nevím kde budete mít uložený ty fotky.

Vy jste fotil čistě pro svoji radost nebo i s nějakou ambicí?

No dostal jsem kdysi 3 diplomy komunistický. Jeden z nich byl v roce 1974 v kategorii "Reportážní fotografie k 25. výročí kolektivizace zemědělství". Zachytil jsem momentku s fúrou vytěženého dřeva u lesa, k tomu se do toho záběru vešlo snad pět kombajnů na poli a chata pod lesem, ze které se ještě kouřilo. Známý si ze mě tenkrát dělal srandu, jak jsem ten diplom mohl dostat, když druhé místo obsadila fotka sovětských vojáků s dětma. Po revoluci jsem fotil pro JZD Džbánov, to trvalo 14 dní vyvolat fotku, protože musel papír do Hradce Králové, pak do družstevní tiskárny do Třebové a pak se musela dostat do družstva. Přispíval jsem jeden čas i do Deníku, fotil jsem pro obec nejen Vítání občánků, ale dneska už fotím spíš akce pro známé a kamarády, se kterými je dobře na té akce, třeba pro myslivce ve Sloupnici nebo recesní 1.máj v Říkovicích.

Propsalo se někdy Vaše focení do fotbalové činnosti?

Už v tom Javorníku. Tenkrát těch foťáků moc nebylo a já měl fotky hotové už dvě hodiny po zápase. Tak ze mě udělali kromě toho trénování propagačního nebo politického pracovníka, jak se tomu říkalo. A i k Morašicím jsem se dostal přes focení, když mě Zbyňďa Sopoušku poprosil, abych mu vyfotil děcka (r.2001 - družstvo žáků).

Jaké jsou Vaše nejhezčí zážitky z morašického fotbalu?

Postup do A. třídy v roce 2009. 

Nebudeme si nic nalhávat, morašické áčko cítí, že ve Vás má během domácích zápasů silného kritika. Můžeme si zkusit vyjasnit, čím to je? 

No to bude asi pramenit z našeho mládí. Za nás se hrálo 3-2-5, útočili 2 křídla, 2 spojky a jeden útočník, a tak nám prostě přijde, že dneska útočíte hrozně málo. V tom nehledejte nic zlého.

To my bychom taky rádi útočili víc, kvalitativně na to vždycky není a taky vám můžu skoro garantovat, že to některé chlapi nebude bavit, když se bude jenom nakopávat a čekat, kde vypadne balón.

My jsme často měli obránce, kteří uměli jen nakopnout balón dopředu, tak to asi bylo jednodušší rozhodování.

No nechci z nás dělat moderní mužstvo, když máme kádr věkově rozložený do čtyř dekád, ale asi v tom jdeme trochu s dobou. Sledujete profesionální fotbal v televizi? Máte nějaký oblíbený klub?

Na fotbal koukám a byl jsem i několikrát v Hradci na Vojtovi. Jinak jsem takový lokální patriot. V Jeseníkách jsem fandil Baníku Ostrava, teď přeju Pardubicím a Hradci.

Jak jste vůbec spokojeni se současnou sezónou a působením áčka v krajské soutěži?

No báli jsme se, to nebudu lhát. Ale body jsou dobré, tak jenom na jaře vytrvat. A když mluvíš o kritice Vás hráčů, tak ode mě přece dostávají zabrat i rozhodčí. Hlavně ti okresní, v kraji je to o hodně lepší.

To je pravda, to Vám musíme nechat. A když zvládneme zápas, který není podle Vašeho gusta, jaký pocit u Vás převládá?

Když se utkání vydaří, tak si pak dám s chutí i klobásku od pana Kopeckého za rozumnou cenu.

Moc Vám děkuju za čas na tohle povídání i čas strávený nad stovkami, nebo spíše tisícovkami fotek, které jsou pro všechny k dispozici v naší webové galerii.Za všechny kolem našeho fotbalu Vám přeju pevné zdraví a hodně fotbalové radosti. Máte závěrem ještě nějaké přání pro morašický fotbal?

Abyste hráli dobrej a pohlednej fotbal (smích).