Subjektivni Hodnoceni

Jako trenér áčka jsem měl během sezóny emoce a pocity jako na horské dráze. Úroveň rozhodčích i kultivovanost prostředí krajské soutěže oproti okresu se nám na podzim natolik zalíbila, že jsme z původní účasti "na zkoušku" před jarem hrozně zatoužili kraj udržet. Během zimní přípravy a jara jsme ale byli většinu času na odpis počtově i bodově, což bylo těžkou zkouškou jak pro jednotlivé charaktery, tak pro kabinu jako celek, dlouho totiž bylo jediným utkáním, které jsme dokázali vyhrát, paradoxně to, které jsme z vyšší moci měli prohrát v Horním Jelení. Od zápasu ve Rváčově, kde bychom bez výpomoci Chmelíka a Buriána nedali dohromady jedenáctku, a odjeli jsme tam především nenafasovat debakl, se ale povedlo nastartovat jak morální, tak i fotbalový motor, který nás v dobrém rozpoložení nakonec dotáhl až k poslednímu víkendu. Zákulisní dění před ním mi fotbal na pár dnů vyloženě zhnusilo, protože postranní taktiky Horního Jelení snažícího se všemi prostředky udržet 4. nejnižší soutěž, šla ruku v ruce s podezřením, že na ni přistupují někteří rozhodčí, což jakémukoliv investovanému času do fotbalu odebírá smysl. Naštěstí v posledním kole, a nebojím se toho kýče, dobro zvítězilo nad zlem, a můžeme se těšit na další krajskou sezónu, navíc právě bez Jelení. Byť ani takový konec nezalije všechno sluncem a všechny problémy (naše i fotbalu jako celku) nevyřeší, určitě to dodá chuť do další práce.

A věřím, že nejen mně. Děkuju všem hráčům, kteří nám k tomuto pomohli, někdo větší, někdo menší měrou, někdo přes větší "oběti", někdo přes menší, ale při našich počtech byl de facto každý z nich aspoň jednou klíčovým hráčem. Přesto bych cítil dluh, kdybych nad ostatní nevyzdvihnul Bojdu. Ten se k nám v této sezóně vrátil dvakrát, nejprve v létě z Cerekvice a podruhé v závěru sezóny z listiny zraněných. A jeho vliv na naše výkony a výsledky v těchto zápasech byl naprosto zásadní, nejen gólově. Za pomoc s vedením tréninků i za celosezónní přístup a přínos pro tým děkuju speciálně i Dominovi s Lubou. Další poklonu dělám každý půlrok, ale ono by se nemělo brát za samozřejmost, že má někdo těsně před polokulatými narozeninami začínajícími pětkou chuť a um odehrát důstojné partie s o generaci mladšími divočáky. Takže i když to nemá rád, tak veřejný klobouček Bobšovi, škoda, že například jeho výkon v blízkém Janově vidělo tak málo našich fanoušků. Coby trenérovi mi také dělali radost dorostenci Lukáš Mach a Lukáš Němec, kteří se s námi rovnocenně zapojili do přípravy, odbyli si za nás první mistráky a jen s těžkým srdcem jsem je vracel dorostu Horního Újezdu, kde byli potřeba ještě o něco víc. Nicméně v tréninku s námi zůstali a těším se na jejich plnohodnotné začlenění v příští sezóně, protože vlastních odchovanců zapojujeme v posledních letech po hříchu málo.

Od konce března jsem také předsedou oddílu. To neříkám proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, to je prostě fakt. Fakt, o který jsem nežádal, protože bych měl nadbytek volného času nebo nedostatek sokolských "funkcí". Ani nebyl požadavek, aby byl nový předseda z co největší dálky, ale asi jsem si na tento post "naběhl" svoji iniciativou při řešení rozličných věcí v oddíle v uplynulých letech i tím, že mi nepřišlo správné říct "ne" ve chvíli, kdy tak učinili jiní. Bohužel, stejně jako na předsedu, nehrnuli se nám lidé ani do výboru, který byl nově zúžen pouze na 7 lidí, spolu se mnou byli zvoleni Dominik Štancl, Michal Frank, Milan Chmelík, Milan Klement, Jiří Famfulík a Miloš Kopecký. Jenom poslední dva jsou Morašáci, a sami dobře víte, že to nejsou zrovna zástupci nové generace. Především díky více než dvacetileté práci Jirky Famfulíka máme A-tým, kde hrají prim naši odchovanci, máme základnu dětí, ze kterých se můžou rekrutovat další pokračovatelé více než pětapadesátileté fotbalové tradice, ale jak praví klasik: "On se ten fotbal sám neudělá".

Víte například, jak jsme přišli k dorosteneckému souklubí se Sebranicemi, byť kmenové dorostence napočítáme na prstech jedné ruky? Díky, tomu, že jeden z těch kluků má tátu ochotného vozit svého syna za jeho koníčkem a počkat tam s ním. A když už tam čeká, tak může pomoct s  administrativou spojenou se zápasem. Tím rodičem je Miloš Kopecký a to byl hlavní důvod, proč nám Sebranice dali administrativně přednost před jinými. Samozřejmě ne každý z rodičů má zkušenosti, talent nebo ambici na to, aby u nás v oddíle trénoval, to ostatně není náplň ani Milošovy práce, ale fotbal na vesnici zahrnuje spoustu činností, které musí někdo udělat, aby to celé soukolí fungovalo. Od sehnání peněz na provoz (administrativa dotací, žádosti o příspěvky, sehnání sponzorů), přes údržbu areálu a dopravu dětí na zápas, až po trenéry, kteří zásadní měrou ovlivňují jak radost dětí ze sportu, tak díky komunikaci s rodiči dobrý pocit z účasti v naší fotbalové komunitě. Nevím, jestli nám k udržení života v našem areálu pomůžou lepší webové stránky nebo sociální sítě, o které se ve zbytcích volného času snažíme, nebo nějaké super výsledky, ale vím, že to dlouhodobě nepůjde udržet bez lidí, kteří budou mít k Morašicím, morašickému hřišti nebo historii morašického fotbalu opravdový vztah, nepůjde to bez "srdcařů". O čemž se v minulých dnech přesvědčili i ve dvanáctitisícové Litomyšli, což je smutné, ostudné i varující zároveň. Proto bych touto cestou poprosil, abychom těch aktivních a iniciativních rodičů a fanoušků, především přímo z Morašic, měli víc, protože když to nemalé břímě ponese jen pár lidí, můžou se jim postupně podlomit kolena. Morašáci, rodiče, fanoušci, kontaktujte trenéry svých kategorií nebo mě, pokud máte čas, chuť nebo nápad na něco, čím můžete být prospěšní!! Chci věřit, že na konci "mého" čtyřletého období budeme mít já i další "srdcaři" stále dost síly a chuti k práci, i díky tomu, že do tohoto našeho jádra začleníme další obětavé lidi. Chci věřit, že budeme mít nadále dvakrát týdně hřiště plné dětí, že budeme mít v nějaké formě i dorost, z něhož bude početný ročník 2012 už pomalu klepat na dveře áčkařské kabiny. A že to všechno na sebe nabalí takovou náladu, že na setkávání na našem hřišti a na emoce, které nabízí jen sport, se bude těšit více a více lidí.

A co mi udělalo za první kvartál ve funkci radost, bez které by se hůře hledala chuť a čas k další práci?  Že se áčko nevzdalo a odehrálo konec sezóny tak, jak ho odehrálo. To, že to stačilo na udržení, je vlastně bonus. Potěšilo mě, a možná si to leckdo neuvědomuje, že náš areál (kvalita hřiště, komfort kabin) je pro hráče, tím pádem i děti, jedním z nejlepších v celé krajské soutěži, kterou jsem s áčkem letos objel. Zcela objektivně. Dokládá to i fakt, že se u nás opět líbilo pardubickému krajskému fotbalovému svazu, který u nás za deštivého počasí a obětavé spolupráce Famfulíkových uspořádal turnaj dívčích okresních výběrů. Potěšilo mě i to, když Dolní Újezd projevil zájem o dva naše žáky, oslovil s tím nás a nikoliv rodiče, my jsme zájem přetlumočili, a rodiče i děti pak vyjádřili naprostou spokojenost s naším fungováním a přestup odmítli. Pro klub ideální scénář ukazující jak korektní vztahy s okolím, tak vztah dětí k našemu oddílu. Kéž by to tak bylo i nadále, i když v cestě za lepším dětem bránit nechceme a nebudeme, ostatně rádi dáváme kariéry našich odchovanců v pardubických dresech za příklad. Dále mě potěšil návrat dorostu na fotbalovou mapu. Byť je to de facto formalita, protože na našem počtu zhruba 3 kmenových dorostenců se nic nemění, to snad až příští rok.

Naopak velkou kaňkou jara je pro mě vážné fotbalové zranění jiného z našich žáků, které si vyžádá dlouhou rekonvalescenci. Zranění v zápalu boje lze těžko předejít, ale doufám, že léčba bude úspěšná a co nejsnesitelnější, doufám, že ho pak budeme moci znovu přivítat v našich řadách, a zároveň doufám, že se z chyb doprovázejících toto zranění poučí všechny strany včetně nás. Mrzí mě také, že jsme neuspěli s žádostí o dotaci na opravu laviček, to je na našem areálu hlavní mrzutost a jestli máme komfort pro hráče, tak pro diváky tomu tak bohužel není. Víme o tom, hledáme další dotační tituly nebo jiné možnosti financování, ale není to jen tak.

Závěrem bych chtěl poděkovat. Jednak všem, kteří už nějak zapojení do naší činnosti jsou, v první řadě všem trenérům, ale i všem ochotným rodičům a "kolegům" z výboru (což se s trenéry až moc překrývá). Také Verče s Martinem, a panu Kopeckému, za skvělé občerstvovací zázemí. Obci Morašice za podporu a spolupráci, okolním obcím i všem sponzorům za příspěvky. Díky za spolupráci při udržení mládeže patří i Sokolu Čistá a TJ Horní Újezd, ten hlavní z nich Ivě Kvapilové. Děkujeme i fanouškům a doufáme v jejich rostoucí podporu. Přeju dětem hezké prázdniny, rodičům co nejméně stresu, fotbalovým činovníkům zasloužený odpočinek a doufám, že se svými souputníky shledáte na "Čtvrtích" nebo později na trénincích a zápasech. 

Václav Štancl