Legendy vzpomínají - kapitola 7: Nezapomenutelní
Několikrát jste tady jmenovali super partu, bez ní by ten fotbal neměl cenu. Dokázali byste mezi spoluhráči vyjmenovat některé, co čímkoli vyčnívali?
MR: Kdybych měl vypíchnout třeba baviče, tak jednoznačně Luboš Plšek. Ten dokázal na soustředění vyprávět vtipy celý večer celé hospodě, ne jen nám.
PK: Ten znal snad 10 000 vtipů. Jeho „a nebo…a nebo“ je legendární. Ale geniální byl i Eda Král, jak při zábavě, tak v bráně.
JK: Co se týče zábavy tak jednoznačně Kárčí (Eda Král – pozn. redakce) a Bazy (Josef Temňák – pozn. redakce). Z brány mi samozřejmě naskočí „jejku“.
MR: Mně taky, tím spíš, že je to spolužáka z lavice Vojty Andrleho. (K Vojtově smůle jedno "jejku" máme i na Youtube, k Vojtově štěstí je na konci téhož videa i důkaz jeho kvalit - pozn. redakce)
JK: Ale jak Cvejn, tak Vojta to „jejku“ dokázali napravit, klidně hned, nějakým zákrokem snů, který nikdo nechápal.
MR: Na bránění byl vynikající Bobeš Jánu. Ten se bránil tréninkům, dodržování životosprávy,…
PK: …A přitom přes něj prakticky nešlo přejít. (A nejde ani po dvaceti letech, stačí si pustit video z fotbalového dne v čase 0:35 – pozn. redakce) Ale to mají v Makově tak nějak v krvi.
Já jsem do chlapů přišel v éře, kdy mě přišlo, že měl celý mančaft bránění tak nějak v krvi, vyberete někoho kdo byl nebezpečný na druhé straně? Zabijáckým instinktem nebo zabíjením šancí?
JK: Šance vždycky pálil celý mančaft, nedat gól je stejná chyba jako „jejku“, akorát je to v bráně víc vidět.
MR: Za moji éru jsme podle mě měli jediného klasického koncáka, a tím byl Vašon Benešu, to byl pan fotbalista.
PK: Střílení gólů je samostatná kapitola. Zdeněk Fric a jeho klid, Václav Beneš a jeho elegance, Martin Burián a jeho zbrklost. No a Petr Kuta…statistiky nelžou.
Komu jsi Petře nejradši chystal góly?
PK: Zásobovat útočníky mě bavilo vždycky, ale Burymu (Martin Burián - pozn. redakce) jsem i věřil.
A s kým se ti ve středu pole hrálo nejlíp? Kdo ti svým čištěním dal nejvíce klidu na tvoření?
PK: Na středu hřiště nebyla špatná souhra "já na bráchu, brácha na mě", nebo s Jirkou Vosmekem. Čističe jsem potřeboval až ve vyšším věku, takže Milan Chmelík a Martin Ropek.
S Pavlem (bratr – pozn. Redakce) jste mimořádně soutěživé typy. Soutěžili jste i mezi sebou, měli jste větší motivaci, když druhý odskočil ve střeleckých statistikách nebo se povedl zápas? A mířili jste s touhle soutěživostí i na starší a v áčku taky úspěšné bratry?
PK: S bráchou jsme soutěžili prakticky každý den, a ne jen ve fotbale. Hráli jsme soutěžně stolní tenis za Vidlatou Seč, malý fotbal za Šampony a hokej před domem. A všude se našel důvod ukazovat si, který je v čem lepší. To nás asi posouvalo výkonnostně dále, ale statistiky jsme si mezi sebou, ani se staršími bratry nepoměřovali. Vzpomínám si, že jsme jednou soutěžili v přesnosti hodu kamenem a Pavel vyhrál, trefil mě zezadu do hlavy, když jsem zbaběle utíkal. Jako cenu útěchy za prohru jsem dostal 5 stehů v litomyšlské nemocnici.
V téhle disciplíně jsem doufal, že porazím Matese (bratranec – pozn. Redakce), protože jsem při jakémkoli jiném sportovním měření neměl šanci, ale dopadl jsem úplně stejně jako ty. Vy si ještě někoho vybavíte?
MR: Když jsem zmínil ostatní posty, tak v záloze musím jmenovat Kuťáka s Bobšem, to jsou prostě morašičtí matadoři se vším všudy.
JK: Já jsem hrál se samýma super lidma, kolikrát mi bylo líto, že někteří furt sedí, nedostanou šanci a chodí na tréninky. A když dostali prostor, tak ho během té krátké chvilky zákonitě nedokázali využít. Nerad bych na někoho zapomněl.
Zítra budeme bilancovat, snít a přát...
