Horní Jelení vs Morašice

O Velikonoční neděli jsme se vypravili k utkání do Horního Jelení, kde nás čekal tabulkový soused. To by před nás samo o sobě kladlo povinnost bodovat, nota bene při pohledu na naše i okolní výsledky, a možná to některým hráčům trochu svázalo myšlení při rozcvičce i v úvodu zápasu, který byl pro Černohorského jeho 150. v mužské kariéře. Herně vyrovnaný první poločas přinesl oběma týmům vyložené šance, přičemž my jsme díky nepřesnostem opět potřebovali značné množství nadějných pozic, abychom je přetavili v reálné ohrožení brány. První zahrozili domácí, když po přímém kopu hlavičkoval z penalty neobsazený útočník nad bránu. Vyšší hodnotu xG by od nás snesl až náběh Víta po pravé straně a jeho zpětná přihrávka na vysunutého Ondráčka, kdyby náš obránce nezakončil úplně jalově. Kolem půlky "půlky" musel po centru na naši zadní tyč výborný zákrok předvést Rusnák, kterého nakonec pojistil i zdvihnutý praporek pomezního, a v největší šanci po dalším centru vráceném do ohně se domácí z bezprostřední blízkosti tak lekli roztahujícího se Rusnáka, že míč napálili někam k jelenům. Po půl hodině jsme šance začali počítat my, bohužel se nám pravidelně nedařilo zavírat nestřeženou zadní tyč, ať při rozích nebo při Lněničkově autu, který proskákal doslova až před zadní tyč, kde ho Huryta o fous nestihl doklepnout do prázdné brány. Ještě blíže ke vstřelení gólu jsme byli, když D. Štancl prověřil gólmana zpoza vápna, vyražený míč se dostal Vítovi, ale ten z těžké pozice hlavou pouze orazítkoval břevno. Náš desetiminutový tlak vyústil v gól pár minut před odchodem do kabin, když se po Lněničkově centru dostal k odraženému míči na malém vápně nejrychleji D. Štancl, přiťuknul pod sebe na volného Válka a ten míč uklidil k tyči.

Jestliže úvod zápasu působil nervózně, začátek druhého poločasu byl místy až zbabělý, byť soupeř zaujal při naší rozehře nejvyšší možné postavení. Takže místo rozehry přišel Rusnákův odkop od brány, naše nepodržení míče nahoře, dvě tři domácí přihrávky a nákop za naši obranu. K soupeřově bráně jsme se dostali všehovšudy třikrát, ale v prvním případě byla Novákova finálka na Válka o trochu delší, než by bylo potřeba, ve zbylých dvou případech oba jmenovaní nehledali pomoc u volnějších spoluhráčů, ale rozhodli se vzít břímě uvnitř vápna neúspěšně na sebe. Hrálo se sice především na naší polovině, ale do vážnější šance jsme domácí nepustili. To se bohužel nedá říci o rozhodcovském triumvirátu, byť vedení utkání na tak horké půdě rozhodně není záviděníhodné. Domácí držel ve hře a v tlaku např. otočením nepřesné přihrávky ze 30-ti metrů na roh nebo karetními odpustky domácímu kapitánovi, který zvládl krvavý loket na Ondráčkově hlavě, hodně tmavě žlutý skluz na stojnou nohu našeho kapitána i kopnutí do ležícího Rusnáka s pouhou žlutou. Bylo toho víc, ale takhle křiklavé tendenční momenty jsme nezažili ani v okrese. Stejně jako na nás v okrese po zápase nikdy nevlétnul pořadatel (s prázdnými kelímky v ruce, jiskrou v oku a ohněm v dechu) s tím, že naši vystřídaní hráči v civilu nemají na hrací ploše při oslavách týmu co dělat. I když jsme se tedy druhým poločasem i pozápasovým děním především probránili, radost z vítězství se vždy násobí smutkem (nebo spíše vztekem) poraženého. A protože jsme si v domácím vzteku vyslechli leccos, např. o našem vzhledu s obvázanou ránou na hlavě nebo o našem původu, neexistovala letos sladší koleda než vyflákat a předskočit v tabulce velkoměsto Horní Jelení. Svůj šlechtický původ a vybrané mravy už nám dokazovat nemusí, snad nám na konci soutěže potvrdí, že se zde rodí i proroci, jako jejich kapitán, který pravil: „Raději bych spadnul, než byl zkur*veným jezeďákem!“.