Hradec nad Svitavou vs Morašice

Věrní čtenáři vědí, že závěr poslední reportáže narážel na porovnání našich schopností s prvoligovými profesionály. V sobotu nás čekal třetí zápas v sedmi dnech, i v této statistice máme nad ligisty navrch, nemluvě o pozápasových vánicích pětačtyřicetiletých matadorů. Na otázku proč teda nehrajeme ligu ale nejlépe odpovídají zápasy samotné. Hradec nad Svitavou v této sezóně sbírá body poskrovnu, ale jeho malé hřiště se dobývá opravdu těžko. Třeba v tom byla i taktika, že jsme se do kabiny dostali o dvacet minut déle než jsme zvyklí, ale to vadilo asi jen těm největším mazavkám v našem týmu. Samotný zápas byl podle očekávání hlavně o soubojích, ale když už v prvním poločase přišlo na nějakou šanci, byla až na jednu výjimku naše. Teda šanci, ke gólu je třeba vystřelit na bránu a to se nám dlouho nedařilo. Tměj při osamoceném postupu zbrkle pálil nad, na křížný balón M. Štancla těsně nedosáhl Skala a naše rohy se opět míjely účinkem. Pár hostujících zástřelů a náběhů bylo naštěstí pouze předehrou k tomu, když dvěma hlavičkami po sobě vyslali do sóla Buriána, který se v polovině prvního dějství dostal ke špatné malé domů dříve než gólman a stihl ho přehodit naprosto akorátně, čímž nás poslal do vedení. K jeho navýšení bylo zdánlivě pořád blíž než k jeho ztracení, ale vyjádřit to konkrétními počiny dlouho nešlo až do doby, kdy se Burián po dvou kličkách dostal do sóla za obranu a ve vápně byl zezadu nikterak zákeřně, ale přece jen navýsost takticky, podražen. Vyloučení ani karta nepřišly žádné, Chmelík z penalty napálil vysoce nestabilní míč do břevna, a tak to domácímu obránci vlastně stálo za to. Chvíli před přestávkou se své šance dočkali i domácí, ale V. Štancl stihl disciplinárně uzdravenému útočníkovi dostatečně zmenšit střelecký úhel . Ještě menší chvíli před přestávkou si pak Tmějův roh našel Burián, ale prudkou hlavu nestihl usměrnit mezi tři tyče.

V kabině padly desítky slov o našem nástupu do druhé půle, o potvrzení hubeného náskoku, ale nebýt informačních úniků, nikdo by se o tom nedozvěděl, protože to byli domácí, kteří si vypracovali šance k vyrovnání. Odražený balón po rohu napálili z dobré pozice vysoko nad, přímý kop zpoza vápna ztlumila zeď a otočka jejich nejnebezpečnějšího hráče skončila vedle. Domácí pak naštěstí znepřesnili hru, což bylo naše jediné štěstí, protože naše kombinace končily druhou nebo třetí špatnou nahrávkou a nebyl na nás hezký pohled. Ani poslech. Trvalo to, než naše nervozita otupila hrany a dvacet minut před koncem jsme se dočkali i pojistky. Stejně jako v Opatově si zezadu Chmelík seběhl na aut a vystřelil. Zdaleka to nebyla tak povedená rána, ale domácí gólman pravděpodobně dlouho věřil, že nebude muset zasahovat, až musel balón na poslední chvíli vyrazit pouze k Válkovi. Ten si do nebohého brankáře jednou kopl a až na druhý pokus dorazil míč za čáru. Zbytek zápasu se nesl ve znamení našich nedotažených kombinací, podezřele přibývajících drobných faulů pouze na jedné straně, ale naše obrana všechny centry odvrátila aniž pustila domácí do nějakého dalšího náznaku šance, a tak jsme doslova utrpěli dosud nejvyšší vítězství, které museli domácí ve své pevnosti zkousnout.