Svratouch vs Morašice

K dalšímu venkovnímu utkání jsme vyrazili v sobotu 13.9. léta páně 2025 do Svratouchu. Předzápasový plán ustoupit vzhledem k bohužel tradičním venkovním absencím od hezčího a kombinačnějšího fotbalu se na místě ukázal dokonce jako nezbytně nutný, protože na krásně střiženém, ale malém hřišti bylo zbylo jen několik souvislých ploch bez kaluží a ještě kolem poledne prý podle místních nebylo jisté, zda-li bude hřiště po vytrvalém dešti způsobilé ke hře. Nakonec se usoudilo, že ano, což jsme kvitovali vzhledem k unikátní podpoře našeho fanklubu, ale plán hry a očekávání toho samého od soupeře, byly nadmíru jasné. Za sucha jistě kvalitní terén byl především v prostorech před vápny ten tam, což nás utvrdilo v tom, že nemá žádný smysl se pokoušet o konstruktivní rozehrávku ze zadních řad, a tak to bylo především o oboustranném nakopávání na útočníky. Domácí hrozili především za pomocí standardních situací, při kterých se snažili využít svoji výškovou převahu, ale k přímému ohrožení brány to nevedlo, neboť jak hlavičková zakončení, tak pár pokusů zpoza vápna, prošly-li vůbec k bráně, postrádaly pod vlivem tlaku našich obránců razanci nebo přesnost. K žádnému velkému vzruchu ale nedošlo ani na druhé straně, neboť Nádvorníkova střela z dálky se do brány nevešla, průnikovka na Sokola do samostatného úniku se na mokrém terénu sklouzla až k brankáři a Vítovy akce na pravé straně zpomalovaly již zmíněné kaluže. Ve chvíli, když se stihlo několik hráčů regulérně vykoupat v nastražených lagunách, vytáhl důležitý obranný zákrok Černohorský, když se do dobré střelecké pozice uvnitř vápna dostal domácí útočník, ale náš stoper jeho pokus dobře načasovaným skluzem zblokoval, za což byl náležitě oceněn hostujícím kotlem. Ještě větší radost nejen jim udělal D. Štancl, když se Lněničkovi na druhý pokus podařilo poslat míč před bránu a jeho přízemní banán do šuplíku nechytatelně tečoval skluzem na první tyči náš kapitán. Po 40. minutě jsme se nerozhodným obranným jednáním dostali pod doposud nejdelší souvislý tlak. Černohorského jsme pochválili za obranný skluz, tak mu klidně umyjme jeho tou dobou už dost mokrou pr***, že jedno z těch nejkřiklavějších zaváhání bylo jeho. Domácí se z tohoto tlaku v naší rozhozené obraně dostali ke dvěma střelám z 20 metrů během asi jedné minuty, ale Rusnák oba pokusy u své levé tyče zvládl nadprůměrnými tygřími skoky zpacifikovat. Poslední slovo prvního poločasu měl ale D. Štancl, jenž těžil z práce Sokola, který podržel míč i obránce na zádech na rohu vápna a přihrál našemu kapitánovu do volného prostoru. Ten si nijak situaci nekomplikoval, napálil míč z první placírkou a i když se původně zdálo, že míč skončí nad bránou, přeletěl pouze mírně vyběhnutého gólmana a zapadl ke vzdálenější tyči. Zvukovou kulisu tomuto momentu dodala naše euforie, naše bubny, poločasový hvizd rozhodčího a fén domácího kapitána celému jeho mužstvu.

Přestože pro nezaujatého diváka mohl být jen stěží motivující, bylo jasné, že na domácích hráčích po něm nezůstane nit suchá a že se s vývojem utkání těžko smíří. V úvodní pětiminutovce jsme se drželi na soupeřově útočné polovině a například Sokolovi stačila po přízemním centru do malého vápna ke třetímu gólu pohotovější reakce nebo víc štěstí při odrazu míče. Poté domácí dalším parádním zákrokem přideptal Rusnák, o to více mrzel inkasovaný gól v 53. minutě, když po slabém odvrácení dlouhého autu byl domácí hráč hladovější po míči než jeho dozor v našem dresu a celkem slabou střelu přes hlavu trefil tak přesně k pravé tyči a tak přesně do Rusnákova zakrytého výhledu, že už náš gólman nedoskočil včas. Příliš brzký kontaktní gól byl úplným deja vu z minulého týdne, tíha okamžiku nám opět svázala nohy, nedařilo se nám podržet balón, protože jsme to často dost dobře ani nechtěli, kombinovat jaksi nebylo kde, a tak bylo jen otázkou, jestli naši obránci zvládnou domácí útok uskákat nebo jestli se nám povede vstřelit pojistku. Tlak soupeře tak sílil, ale přesně jak pravily pověsti, nejen kvůli naší neschopnosti. Protože když místo odkopu po faulu již požluceného útočníka na křižujícího obránce přiřkne sudí aut domácím (až se tomu i jeden z mála soudných domácích diví), když se tu a tam otočí další aut (výhradně na straně u kabin) nebo když v zápase plném hlavičkových soubojů začne přibývat faulů jenom jedné strany, toho času na odpočinek moc není. Obrana jištěná matadorem Kopeckým ale rubala zuby nehty, když nestíhala, mohla se spolehnout na slovenského čaroděje, který si poradil minimálně s dalšími dvěma velmi nadějnými střeleckými pokusy domácích i tečovaným blokem V. Štancla, a když jednou jedinkrát zůstal po domácím zakončení hlavou do protisměru pasivním divákem, mířil míč o pár metrů mimo. Klid do žil nám mohl třikrát vnést Nádvorník, ale nejprve se první střela zpoza vápna se stala kořistí gólmana, druhá jen těsně minula šibenici a do třetice mu při nájezdu po pěkné kombinaci včas skočil pod nohy brankář. V závěrečných minutách se po lehkém souboji Kopeckého s útočníkem postavil k volnému přímému kopu kapitán Pavlík, ale ani ten nedostal míč do naší sítě. Na rozhodčí se snažil zapůsobit i vystřídaný Vít, ale v poslední minutě pochodil pouze u hlavního, který žlutou kartou zase o něco nakrmil naše prasátko. Nevyužit zůstal i poslední rohový kop, rozhodčí si po něm nevšímal ani heroického hereckého výkonu domácího hráče na vápně po "souboji" se Skalou (viz. přiložené video), ani toho, že Skala s Pishtou mohli do prázdné brány zpečetit výsledek, a závěrečným hvizdem ukončil zápas. Vítězství ubojované, jinak to ani nešlo. Vítězství cenné, protože je zvenku. Vítězství sladké, protože extrémně nasr**ý soupeř radost vždycky násobí. Vítězství nezapomenutelné až legendární, protože před takovou kulisou, kterou dle ohlasů cenili i fanoušci domácí, nehrajeme každý den. A v poslední řadě vítězství, která nám zajistilo splnění dalšího sezónního cíle - ukončit krajskou sezónu s lepším bodovým ziskem než Slavoj Houslice (8 bodů, skóre 13:83).