Legendy vzpomínají - kapitola 6: Rohozná, Svitavy, Camp Nou
Kuťák nabízel během svých angažmá několikrát funkci k dispozici. A nabízel je možná slabé slovo. Mary, přemýšlel jsi, že to vezmeš už dříve nebo ses k tomu odhodlal až ve chvíli, kdy bylo vidět, že se s Kuťákem nehne?
MR: Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel, já jsem naopak vždycky Petra přemlouval, že ty jeho abdikace jsou nesmysl.
Bobši, z tvých spoluhráčů se stávali trenéři, ty jsi ale nabídky nikdy neakceptoval, přestože si odkoučoval úspěšná pohárová finále. Můžeš vypíchnout hlavní důvod, proč ne?
JK: Já jsem vedl lidi v práci a strašně mě to psychicky unavovalo, takže pak vést ještě něco jiného, připravovat si to věci, na to jsem neměl sílu ani pomyšlení.
Mary, otázka, kterou už dostal Petr, jaké to je, když se ze spoluhráče staneš trenérem?
MR: Já jsem to cítil naprosto přirozeně, a to z toho titulu, že jsem chtěl, aby mě ty tréninky bavili, aby to k něčemu dál v Morašicích vypadalo. Nikdy před tím jsem neměl ambice stát se trenérem.
Po pádu do okresu se podařilo dvakrát vyhrát pohár, třikrát k nám přijeli soupeři z kraje, Přelouč jsme dokonce porazili, dali jsme doma desítku Rohozné. Jak vzpomínáte na tyhle zápasy? Dokázali byste porovnat např. vítězství v poháru s tím historickým umístěním nebo zmíněným postupem do A třídy?
JK: Já popravdě tu Rohoznou tak neberu, ty výsledky z kraje cením mnohem víc. Stejně jako to, že jsem dal gól Svitavům, to jsem běžel k Matesovi (Štanclovi – pozn. redakce) a říkal jsem mu, že teď už můžu skončit.
MR: Ten pohár je určitě super úspěch, byl jsem rád, že jsem ještě něco takového na sklonku kariéry mohl zažít, obrovská škoda, že jsme nedosáhli hattricku, ještě o to víc, že to bylo v souboji s naším největším rivalem - Cerekvicí. Ale víc pro mě byl určitě návrat do A-třídy, protože to je dlouhodobá soutěž.
K fotbalu patří neodmyslitelně i soustředění, rozlučky, oslavy, apod... Jaké máte mimořádné zážitky mimo hřiště související s fotbalem?
PK: Mimořádných bylo opravdu velmi, velmi mnoho. Například poprvé v bazénu se šampaňským v hotelu Badinka nezapomenutelné výjezdy do sklípků, oslavy postupu byly moc fajn. Ale "fotbalové", to jsou teď již nemožné výjezdy za hranice, vyprodaný olympijský stadion v Berlíně, nebo úplně prázdný Camp Nou v Barceloně. To je opravdu fotbalová paráda a genius loci. Ale ještě dva výjezdy se mi vryly do paměti. Liverpoolské derby mezi slavným FC a Evertonem a slavná hymna, kterou zpívá na začátku zápasu celý vyprodaný stadion, z toho jsem měl husí kůži. A na výjezd do Wroclavi, s bratrem na ME, se taky nedá zapomenout. Ke stadionu jsme jeli našlapanou tramvají, a on těsně před stadionem zjistil, že ho v ní okradli o peníze i lístky. A protože zápas byl vyprodaný, tak se díval jen na parkoviště plné aut a na tribuny zvenku.
MR: Za mě určitě první morašické soustředění v Martinicích za trenéra Portlíka, během čtvrtečního večera jsme vypili téměř všechno pivo, které mělo být na celý víkend a Ozzy (Jiří Lněnička – pozn. redakce) snědl skoro celou sekanou, kterou jsme měli mít v pátek k večeři, drzého Šamota staří pardálové vyhazovali oknem a on se vždy vrátil dveřmi. Samozřejmě všichni vzpomínáme na více než dvanáctikilometrový výběh, který někteří běžci absolvovali za sedačkami stopnuté dodávky. Jinak všechna soustředění se vždy vydařili, těch míst jsme navštívili spousty, a ještě dnes si rád pustím Matesovo nádherné video ze soustředění v Borušově. Všechny akce, ať už sklípky nebo zájezdy do Německa se vždy vydařili a máme spousty krásných zážitků.
JK: Já si snad radši na nic nevzpomínám.
Zítra zjistíme, kteří spoluhráči utkvěli našim matadorům v paměti, ať už byl důvod jakýkoliv..
