Trénink áčka ve čtvrtek 22.2. od 17:30 v tělocvičně. V pátek 23.2. od 16:00 příprava na Obecní ples na rychtě. V neděli 24.2. od 14:00 se hraje první přátelské utkání proti Cerekvici na UMT v Litomyšli. Vyplnění docházky zde.

Tréninky a hry pro mládež se konají od pondělí do středy od 17:00.

Jaroslav Nepras Slavi 80

Obecné

Jaroslav Nepraš slaví 80

V minulých dnech oslavil 80. narozeniny pan Jaroslav Nepraš, který je s naším oddílem spjatý téměř od jeho začátku. TJ mu jménem všech členů i fanoušků děkuje za téměř půl století neocenitelné práce pro celý Sokol, zejména pro oddíly fotbalu a stolního tenisu, i za trvalou přízeň přímo v hledišti, a přeje mu hodně zdraví, spokojenosti i radosti z výsledků našich sportovců. Zároveň všechny zveme na nedělní domácí zápas, před jehož začátkem našemu oslavenci předáme i malou pozornost. A u příležitosti jeho jubilea jsme s ním i trochu zavzpomínali.

Půjdeme od začátku. Jak jste se k morašickému fotbalu vlastně dostal?

V roce 1972 za mnou jako za pravidelným divákem přišel tehdejší předseda fotbalu Láďa Tobku, jestli bych jim nechtěl s fotbalem nějak pomoci. Tak jsem se připojil jako takový sekretář, tenkrát se tomu říkalo organizační pracovník. To jsem dělal 18 let. A v 80. letech jsem přebral od pana učitele Malečka i pokladníka. On už měl léta, tak nejdřív jsem mu s tím pomáhal, a pak to dělal sám.

Jak vypadala tahle organizační práce v době bez mobilů a internetu?

Hodně se toho řešilo po telefonu, já jsem pak měl chvíli pevnou linku i doma. Ale když třeba bylo špatné počasí a věděli jsme, že se asi nedá hrát, tak se prostě k soupeři muselo jet. Protože zápas se odložil, až když to rozhodčí řekl na místě, takže jsme tam museli být, jinak by nás zkontumovali.

Já jsem ve vašich zápiscích našel napříč kategoriemi těch zkontumovaných zápasů celkem dost, čím to bylo?

Nejvíc dopravou, s tou bylo hodně starostí. On byl problém sehnat dost aut, hlavně pro dorostence, tak často by lidí bylo dost, ale neměli se k soupeři jak dostat. Hodně se to řešilo autobusem, v Cerekvici ho jeden čas měli, ze Zámrsku nás taky jezdili, ale nejvíc autobusů jsme sehnali od ČSAD. Často hráli dorostenci a chlapi na jednom místě, tak jeli spolu, a to se chlapům moc nelíbilo, protože to zabralo celé odpoledne.

Bylo něco, co Vás v té práci dokázalo vytočit nebo Vám ji přímo otrávit?

To ne, drželo se hodně pohromadě. Láďa Tobek neměl rád malej fotbal, protože ho spousta kluků hrála třeba v sobotu dopoledne, a pak to na nich bylo odpoledne samozřejmě znát. Ještě možná dochvilnost hráčů. Ale to jsme spíš byli nervózní nebo naštvaní všichni, když se třeba jelo tím autobusem a čekalo se na pár lidí, co šli na poslední chvíli. To se kolikrát bylo třeba převlíkat v autobuse, a přímo z něj se šlo na hřiště, abychom tam byli nastoupení dřív, než skončila čekačka.

A když to klaplo a všichni přišli včas, tak se na zápas jezdilo s jakým předstihem?

Tak čtvrt hodiny stačilo, abychom jezdili hodinu dopředu jako dneska, to ne.

To by možná leckterý současný hráč uvítal. Stejně jako domácí zápas v sobotu. V Morašicích se hrálo vždycky v neděli nebo to někdy bylo jinak?

Vždycky v neděli. Párkrát se zkusila sobota, ale lidi vůbec nechodili. Vím, že Cerekvice často hraje o sobotách, ale tady se v sobotu vždycky pracovalo.

A hráčům tenkrát nevadilo, že se po zápase neposedí v hospodě, že se po fotbale musí brzy rozejít, protože se jde druhý den do práce?

Kdepak, vždyť alkohol byl zakázanej. Hráči dostali flašku limonády, ale jinak se nalejvat nesmělo. I na zábavách se mohlo dávat jenom pivo, limo a víno. Tam jsme kořalky měli schovaný, a chodilo se na ně tajně, „do pekla“ se tomu říkalo. Naštěstí nás nikdy žádnej tajnej nenaprášil. A na hřišti se nejdřív převlékalo jenom v malé přepažené buňce, kam jsme se museli vejít i se soupeřem. Pak se v roce 73 sehnal vagón, ale pití jsme si mohli schovávat až v nových kabinách, tam už se na to našlo místo.

Kabiny jste stavěli svépomocí, což je dneska těžko představitelné. Tomu někdo musel velet ne?

Jarda Kopecký byl zedník, tak ten se na tom nadřel. A hodně věcí zajišťoval Jarda Krejza. Ten byl zrovna v té době chvilku předsedou fotbalu, ten musel mít všechno pintlich. Ale některým to zas nevonělo, tak to dělal jenom chvíli.

Takže organizační pracovník, pokladník, zedník, co dalšího jste pro Sokol dělal?

Cedil krev. Tak jsme říkali tomu, že jsme v rámci nějakého závazku chodili za oddíl darovat krev, tam jsem byl asi dvanáctkrát, pak už se mi po tom nedělalo dobře. A organizovali jsme brigády tenkrát. A pomezního jsem tady dělal, tam jsem naběhal kilometrů po lajně. Dlouho a často to bylo tak, že přijel jenom hlavní rozhodčí, rovnou na dva zápasy, co byly za sebou a já na lajně strávil odpoledne. Přes 2000 zápasů jsem odmával.

Vaše statistiky, to je další pozoruhodná věc. S tím jste začal hned, když jste nastoupil k fotbalu?

Ne, to začal psát Láďa, ten to psal prvních asi dvacet let, pěkně přehledně v jednom sešitu. Já jsem si začal svoje poznámky psát od roku 1983. A dělal jsem to až do roku 2019.

Jak jste si obstarával data?

Na domácích zápasech jsem byl a zvenku mě to řekli trenéři nebo jsem si to přečetl v novinách. Ale to už je pár let, co žáci v novinách vůbec nejsou.

No aspoň, že jste ty trenéry jste přesvědčil, dneska to dá práci z nich dostat alespoň střelce. Na kronice, kterou jste nechal podle vašich zápisků udělat, mě zaujalo, že je vedená kalendářně, a ne sezónně. To vzniklo jak?

Takhle s tím Láďa začal, tak se v tom pak zůstalo.

To je strašně paradoxní, že i když jste do těch statistik zahrnoval i zápasy starých gard, tak Vaše jméno tam prostě není.

Není. Já mám odehraných 43 sezón a přes 800 zápasů ve stolním tenise. Ten jsme tady založili v roce 1976. Nejdřív jsme domluvili s Josefem Pakostou přátelák proti Tržku, a protože spadal Tržek pod Morašice, tak jsme pak domluvili, že dáme dohromady tým. Jednu dobu jsme měli i áčko a béčko. I letos jsem si ještě připsal výhru. Sice jenom administrativně, takovým trochu podvodem, ale radost jsem měl, že mi ji Milda připsal.

Takže když se zeptám, co Vám v současné době v Morašicích chybí, co se činnosti Sokolu týče, tak asi pořádná herna.

To jo. Před deseti rokama jsem myslel, že s tím něco udělá starostka, že by se zrekonstruovala „dvacítka“ a nahoře vzniknul víceúčelový sál, ale když byla v Pardubicích, tak to vyšumělo a teď už na to peníze nebudou. O to víc mě dodneška mrzí, že neprošel můj návrh, aby se tenkrát kabiny udělali poschoďový, že by nahoře byl sál nejen na ten pink ponk. S Láďou jsme kvůli tomu měli i třenice, protože on to nechtěl, a jeho kamarádi taky ne. A když jsem se pak v lednu 1994 rozhodl ve výboru skončit, tak nakonec nesehnal podporu těch kamarádů ani Láďa.

A ještě něco, co vás mrzí?

Myslím, že je škoda, že skončila družba s Kleinbautsenem. To začalo nějak přes JZD, pak se do toho zapojil Sokol, tak jsme každý rok soutěžili ve volejbalu, pink ponku a fotbalu. Já jsem proti nim odehrál od roku 1991 13 zápasů a mám nejvíc bodů z oddílu. A tenkrát mě naštvali fotbalisti, protože jeden rok se to přerušilo, protože se nesehnal autobus. Další rok už autobus byl a já ve čtvrtek přišel na pink ponk a zjistil, že v sobotu se nejede, že mezi fotbalisty není zájem. A byl konec.

Na která období nebo události naopak vzpomínáte nejraději?

Na všechna období, kdy se dařilo, kdy se na to dobře koukalo. Ale to nebyla jenom ta A třída. Když se založil fotbal, tak naši chlapi měli takový čtyřletý cykly. Po čtyřech letech se postoupilo do III. třídy, po dalších čtyřech od okresního přeboru, a po další čtyřletce jsme měli tým na postup, ale během roku nám skončilo šest hráčů. Frantu Ropka, Bobše Poslušnýho a Mirka Částka si vzala Litomyšl, Franta Štanclu šel do Újezda, Drahoš šel učit do Nového Města a Franta Kalibánu s tím skončil v 26-ti. Mozek a střelec. No a tým byl najednou na sestup, během roku.

Co jste tenkrát od Litomyšle za takové hráče dostali?

To si nevzpomenu. Byla to velká sláva, přijela delegace z Litomyšle, ten Oliva - zubák, ale kolik jsme dostali, nebo jestli šli hráči za to, to nevím. Mám pocit, že když šel v roce 1992 do Újezda Pavel Kuta, plus ještě hostování Martina Ropka s Radkem Burešem, tak že za to bylo 21 tisíc, to bylo tenkrát dost peněz. A Jirka Vosmek do Třebové šel za 3 hráče. Ale tu Litomyšl nevím.

Taková tradiční otázka na závěr, je něco, co byste rád popřál morašickému fotbalu?

Aby prosperoval. Je podle mě velká chyba, že není dorost, protože když byla dobrá mládež, tak se to pak vždycky posouvalo dál, až do chlapů, tak aby pak bylo s kým hrát.


Podporují nás
Pardubický kraj Obec Morašice Stavitelství Jokeš HRG tiskárna Nopek Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy - dotační program č. VIII.