Dlouhá Loučka vs Morašice

Tak to vypadá, že se kromě co největšího počtu prvních inkasovaných branek snažíme ještě o jednu sebetrýznivou metu – odehrát konečně zápas v 10 lidech. Několikrát jsme byli velmi blízko, ať mizivým počtem hráčů nebo rozhodnutím trenéra, ale těsně to neklaplo ani v Dlouhé Loučce.  Jednou zaplněná střídačka náš kádr tak uchvátila, že jsme souhrou objektivních (zranění, práce, pobyt mimo okres) i subjektivních (hasičská soutěž) okolností byli nuceni maximálně využít hráče, kteří jsou jednou nohou buď ve starobním důchodu, fotbalovém důchodu nebo fotbalovém záhrobí. A klidně je pojmenujeme. Když ze záhrobí povolaný Burián zjistil, že se ani napodruhé na jaře nepřenese přes rozcvičku, vykrystalizoval nám útok: Škoda (varující před svým fyzickým mankem nabraným ve fotbalovém důchodu) – Kopecký (s jednou nohou nemocnou a druhou zatíženou nespočtem gólů). Jak se později ukázalo, nebylo to vůbec nouzové řešení, i když rozkaz zněl zpočátku jasně – kombinovat mezi obranou a zálohou a vystavovat útočníky minimální zátěži a počtu soubojů. Co si budeme povídat, když jsme se promiskovali až na krajní záložníky, kteří nemohli dát míč dopředu, vypadali jsme připosraně jako housličtí s roteirem. Naštěstí nás už od začátku trápila jiná věc, totiž brzký inkasovaný gól. I když člověk už si na to zvykne. Domácí si prostě prodloužili aut do vápna, tam udělali kličku, vystřelili a blok našeho obránce přišel vniveč, protože dorážka z malého vápna už byla opravdu primitivní. Ale nemuselo zůstat jen u toho. Naštěstí Ropek v poslední chvíli zblokoval střelu ze skorosamostatného nájezdu a ještě stále během první čtvrthodiny Špinar skvěle zalepil velmi blízkou střelu do protipohybu. Naše kombinace s cílem oslovovat útočníky zásadně až ve vápně nás občas stavěla do svízelné pozice, a tak jsme se občas dopustili i jistých taktických prohřešků. Např. M. Štancl vyslal nejednou kolmicí Válka, ale ten nejdřív střílel mimo, a podruhé byl zakřižován tak důrazně, že to hrozilo kýženým oslabením. Dalším hříšníkem byl Chmelík, který často podnikal průniky až před Skalu, bohužel po jednom z jeho mála povedených centrů nenašla zpětná hlavička D. Štancla žádného z našich. Možná proto napříště v situaci, kterou si zleva vydřel sám, volil zakončení místo přihrávky pod sebe, ale svou letošní střeleckou smůlu neprotrhl. Domácí občas nakopnutým balónem a jedním hodně pěkným sólem pohrozili, ale jinak nám po půlku hřiště víceméně nechali prostor a čekali, jestli se M. Štancl s Klementem na středu zálohy neunaví. Až těsně před přestávkou jsme se dočkali vyrovnání, když centr proletěl vápnem až k Chmelíkovi, jehož střelu dorazil houštinou těl Kopecký.

A lety prověřená spolupráce zafungovala hned ze začátku druhé půle znovu, to už Chmelík nestřílel, ale cíleně centroval, Kopecký ve vápně dvakrát naznačil střelu (nebo napadl na svou zraněnou nohu), přičemž div nezamával dvěma obráncům, kteří kolem něj projeli a svou skvostnou chvíli nepokazil ani zakončením, i když víme, že i to umí. Ale tentokrát o něco šlo, tak dal radši gól a my byli na koni. Z domácích se to dalo říci jen o „Boučovi“, my jsme mu říkali ten debil s jedenáctkou. Když si po třech faulech na Válka našel jako oběť M. Štancla, byl konečně odměněn žlutou kartou i několika vaginálními opisy a přepustil své místo náhradníkovi. Když pak po Kopeckého presinku oslovil domácí stoper Škodu, který tváří v tvář gólmanovi nezaváhal, vypadalo to na poklidnou půlhodinu. Během ní jsme mohli několikrát navýšit skóre, ale Válkovu střelu gólman chytil, se Škodovou dorážkou z úhlu pomohli na čáře obránci a odražený balón poslal Válek neohroženě hlavou zblízka do břevna, byť mu při tom šlo o zdraví. Válek se pak snažil dopřát gól V. Štanclovi, ten ale pohodlnou hlavičku neusměrnil vůbec a těžší namířil jen do tyče. Dva góly navrch je takové blbé vedení, a proto jsme si oddychli, když nudící se Špinar zvládl pět minut před koncem vyrazit pěknou křížnou střelu a když ho přímo do koše trefil domácí útočník po následném rohu. Na penaltu po společném faulu bratrů Štanclových už ale nestačil, a to v nás chvilku před koncem evokovalo vzpomínky na podzimní zápas s podobným vývojem. Tentokrát jsme si naštěstí přichystali ještě jednu odpověď, když Skala našel za obranou M. Štancla, a ten dokázal sám před brankářem přidat náš čtvrtý gól, i když to podle umístění střely vypadalo, že chtěl spíše vybojovat taktický roh. Rozhodčí nelenil a přiřkl nám další tři body, aniž by si trestaneckým vzezřením hrůzu nahánějící Burián stihl zapsat alespoň minutu. Závěrem patří poděkování těm, kteří nás nenechali ve štychu a vlastně rozhodli zápas, těm, kteří nás ve štychu nechali, protože aspoň zbylo víc Morgana na hlavu, i těm, kteří odvezli zbytky týmu domů. I když by se na hodnocení docházky hodil spíš nepublikovatelný závěr Matonohova otevřeného dopisu poslaneckému klubu KSČM (https://www.youtube.com/watch?v=cFk6ss6oeso).