Jaroměřice vs Morašice

Dvakrát jsme se do dalekých Jaroměřic vypravili pouze s jedním hráčem a jedním vedoucím na střídačce, tentokrát jsme to dotáhli na 3 náhradníky, 1 vedoucího, 1 trenéra, 1 řidičku a věrného fanouška Vendu Tměje, který s námi jel přes to, že Venda ml. chyběl v sestavě po předchozích 15 naprosto v kuse odehraných zápasech. Zranění Špinara a zasunutí V. Štancla do brány zatrhly trenérské úvahy o vysunutí Chmelíka na hrot, toho čekala naopak pěkná neděle po boku Švece, který je ale stejně jako my, trochu ve stínu loňské sezóny a zatím dal skoro o polovinu gólů méně než my. Na širokém, schválně čerstvě nakropeném hřišti jsme se rozhodli domácí oťuknout hlavně na naší obranné polovině, z čehož brzy vyplynuly dva rohy, které napřímo rozvlnily síť. Ale že to bylo z boku a z vrchu, nic se nám nestalo. Po nějakých deseti minutách zůstal po celkem nevinném souboji na trávníku domácí Mooz, a když ho odvážela sanita, blížil se už původně plánovaný konec poločasu. Jestli měl nešťastný, a snad brzy vyléčený úraz, domácí trochu opařit, bylo to opaření hodně živou vodou. Naše první delší kombinace v zápase nějak záhadně vyústila v nájezd Moozova náhradníka Batelky a ten pod nohou V. Štancla otevřel skóre pár minut po znovuzahájení hry. Býval by to byl gól do šatny. Minutu na to si zatáhl balón nerušeně až k centru domácí obránce, V. Štancl vystihl "Kirův" lob jenom proto, aby k němu vzápětí odražený míč nešikovně odhodil a umožnil mu tak do protipohybu dvou našich obránců zvýšit domácí vedení. Zatímco domácí ze stran opakovaně hrozili (a byly by nebezpečnější nebýt vytrvale zvednutého praporku asistenta), naše útočná sterilita dostávala v tomto zápase tragikomičtější rozměr než obvykle a vyjma jednoho bochánku z přímáku jsme domácího gólmana neprověřili, ani nevystrašili.

Do druhé půle vstoupil nejhůře M. Štancl, který si opět, znovu, tudíž opakovaně, pochroumal koleno a tentokrát to vypadá na větší průšvih než v Březové. Na jeho náhradníka Kopeckého se do útoku dal už s trochu optimističtějším výhledem nakopnout balón, ale byli to domácí, kteří byli blíže gólu, když jejich útočník mířil tváří v tvář našemu brankáři o fous vedle. Za trest rozehrál Skala standartku, kterou Klement vrátil na střídajícího Bureše a ten s pomocí tyče a gólmanových zad snížil. Aby těch zranění nebylo málo, Kopecký si po dalším centru odkulhal ze hřiště proklínajíc svou achilovku a jeho místo zaujal Pospíšil. Ten se brzy nachomýtnul k vyrovnávací brance, když Válkův centr sklepl Skala do malého vápna a čerstvý makovský zastupitel hodil hlavičkou do protipohybu domácímu gólmanovi takovou udičku, že ten se mohl už jen frustrovaně dívat za balónem ploužícím se do sítě. Vskutku povedený vstup do zápasu, jen kdyby nebyl vynucen dvěma zraněními. Stejně jako domácí v prvním poločase jsme si vytvořili územní převahu, měli jsme několik nadějných přečíslení, ale co nezhatila naše nahrávka, to pohřbily ofsajdy. Ty si pohlídal Válek, ale zase neseřídil mířidla. Jednu střelu trefil mizerně, do jednoho voleje se opřel čistým nártem, ale v obou případech mířil mimo. A když už se Ropkovi podařilo dostat do sítě odražený balón, zkazil naši radost další ofsajd. S úplným závěrem se ještě o poslední nádech pokusili hosté, ale Švece se ani ze strany k zakončení nedostal. Po faulu, který svět neviděl a dlouhé výhodě ukončené zbytečným soubojem a dalším zraněním, měli ještě domácí v poslední minutě jeden centr, ale ten V. štancl sebral Švecovi z hlavy a zápas tří rozdílných poločasů tak skončil nerozhodně. Což bylo zasloužené. 45 minut byli lepší domácí, skoro 45 my, půl hodiny jsme všichni stáli.