Jevíčko vs Morašice

Je to pořád stejný, takže stručně a s vyzdvižením těch, co mají výdrž. Do Jevíčka nás dorazilo jenom jedenáct, tentokrát svou šňůru 21 účastí a 1100 minut přetrhl Skala a štafetový kolík největšího vytrtvalce tak může zaklít někoho dalšího. Naše víra v bujaré oslavy tamější poutě zřejmě nepadla na úplně neúrodnou půdu, ale úplný začátek tomu nenasvědčoval, když V. Štancl musel dvakrát ve vápně tahat za záchrannou brzdu před výslovně zmiňovaným Linhartem. Pro jednou jsme chtěli využít Kopeckého ve středu zálohy na hlavičky a duo Zerzán-Vopařil na brejky, ale po čtvrt hodině seznamování jsme udeřili další zbraní. Válek rozehrál náš první přímák tak pěkně, že nehlídanému Ropkovi stačilo zvednout nohu jen mírně nad pás, aby prodloužil cestu míče až do sítě. S kombinací se nikterak nezatěžovali ani domácí, bohužel jsme jim několika bohorovnými přihrávkami sami zjednodušovali zisk míče. Ale byla to i daň za to, že jsme se snažili hrát a když se do herní praxe dostal i Chmelík, byli jsme už tuplem lepším týmem. Asi ne nebezpečnějším, protože za zmínku stojí pouze několik zblokovaných pokusů Tměje a Zerzánův velmi tísněný a nakonec nezakončený únik, ale na to se nehraje. Domácí rychlící se několikrát dostali za naši obranu, ale vždy to bylo tak v křídle, že jsme stačili zblokovat na rohy, které jsme s vydatným přispěním Ropka přečkali bez velkých nervů. Jako další dárek jsme si pro domácí nachystali faul na dvaceti metrech, ale Špinar si pro pěknou střelu přes zeď doskočil, byť sám nebyl spokojen se stylem svého skoku. Do kabin jsme odcházeli víceméně šťastní a s napětím, jestli se Skala neurve z oslavy.

Neurval. A věděl proč. Protože druhé poločasy nám kdovíproč nejdou. Sice jsme nezačali nijak tragicky, Válek se po minutě dostal ke střele do boční sítě, ale když jsme neudeřili ani z rohu, přišli ke slovu domácí standartní situace. Prakticky ze stejného místa a do stejného prostoru před bránou jako ve Válkově případě se deset minut po pauze snesl centr, ke kterému se prosadila domácí hora s kapitánskou páskou a bylo srovnáno. Následující obraz hry by nás opravňoval k radosti i z remízy, ale když po Chmelíkově žlutém faulu nesmyslně oplácel domácí hráč kung-fu kopem vleže a rozhodčí se nezalekl oprávněné červené karty, mohli jsme začít pokukovat i po výhře. Jenže to bychom museli dát gól, a ke gólu potřebujeme střelu a na střelu potřebujeme klid a ke klidu se dostaneme leda povedenou kombinací. A nebo stačí mít štěstí, jako když se domácí hráč u přímého kopu na půlce tak dlouho rozmýšlel kam nacentrovat, až mu přišel příhodný poryv větru, který jeho centr odnesl přes ruku planě kříčícího Špinara přímo do brány. Následné vysunutí V. Štancla na hrot už nic nepřineslo, protože ten si jednou píchnul balón moc před sebe a podruhé sklepl balón moc před Zerzána, zaměstnaného soubojem s domácím obráncem, a to je skoro všechno o naší honbě za vyrovnáním. Zkrátka jsme si kloudnou šanci nevytvořili ani z několika rohů, a když se k tomu přidá neschopnost ubránit standartní situace, stačí to na body těžko. Apropo, domácí ještě trefili tyč a až hanebně zazdili několik brejků, dokonce snad i tři na jednoho, ale to už nám může být celkem jedno, když se pomalu dostáváme do stádia, kdy je kritériem úspěchu poskládaná jedenáctka.