Lojza Ropek

U příležitosti jeho 70. narozenin jsme vyzpovídali jednu z legend našeho fotbalu a současného prezidenta našeho fanklubu, Lojzu Ropka.

Lojzo, ty jsi ročník 1955 a morašický fotbal byl založen v roce 1970. Co dělal mladý Lojza do roku 1970, resp. jak to před založením áčka v Morašicích bylo s tebou a fotbalem?

On se tady fotbal hrál i předtím. My jsme měli u hřiště záhumenka, kam jsme chodili s našima. Ale když se na hřišti trénovalo, tak jsme jim moc nepomohli, protože jsme koukali na kluky Kalibánovi a podávali jsme jim míče, dokud máma neřekla, ať si teda jdem. A jak to řekla, tak jsme s bráchou Frantou tryskem zmizeli na hřiště.

A to si chodili morašáci jen tak zakopat nebo bylo i něco organizovaného?

První trenér žáků byl myslím Vojta Nádvorníku, ze Seče nebo tam z toho konce. A já jsem pak pod vedením Plachťáka (Jiří Doležal – pozn. redakce) od 13-ti objížděl žákovské turnaje.

Když se podívám do našich historických zápisů, tak máš první přátelák za chlapy v srpnu 1971, to znamená v měsíci, kdy jsi oslavil 16.narozeniny. A od zimy už jsi už byl celkem stabilním členem áčka. 

No na to jsem se musel nechat odstaršit.

Co ses musel?

Odstaršit. To jsem zašel k doktorovi, tam jsem skákal na bedně a podobný voloviny, on mi napsal papír a byl jsem odstaršenej.

Jako že jsi fyzicky způsobilý hrát s chlapama?

Jo. Díky tomu papíru jsem pak dostal novou registračku, takovou větší než předtím, a mohl jsem hrát.

Já už jsem to jednou slyšel od Franty, ale myslel jsem si, že to byla spíš nějaká šedá administrativní klička. Tak jsi tedy v 16-ti naskočil do áčka, a do svých osmnáctin si stihl vstřelit 14 gólů. To je hodně solidní start. Hrál jsi na hrotu?

Nejčastěji jsem hrál, my jsme tomu říkali spojka, takový dnešní křídlo.

Za ten rok a půl jsi byl druhým nejlepším střelcem za Frantou Kalibánem, ale od další sezóny z tebe byl najednou brankář, jak se to stalo?

My jsme celý jaro zkoušeli brankáře, protože po podzimu skončil Plachťák. A někdy ke konci sezóny se mě trenér Franta Tobku zeptal, jestli bych to nechtěl zkusit. Pamatuju si, že jsem zrovna měl v sobě nějaký pivo, tak jsem si do tý zadní brány troufnul, nějak jsem se nebál skákat, a i když jsme ten zápas prohráli, tak to tady zaujalo a Franta mě tam od příští sezóny nechal.

V dalších letech jsi byl takovým obojživelníkem, tu bránu a pole si nadále střídal, a evidentně úspěšně. Když už máme ty naše statistiky, tak ti teď přečtu tvoje čísla: 474 zápasů za chlapy - 10.místo v historických tabulkách, 61 gólů - 18.místo, 287 odchytaných zápasů a 70 nul -  2.místo, dvojnásobný morašický fotbalista roku za roky 1980 a 1985. Prošumí ti to jen tak, nebo tě při nich něco napadne?

Je to hřejivý pocit.

Hráčskou kariéru jsi končil před revolucí, utkvěl ti za těch necelých dvacet let nějaký zápas v paměti víc než jiné?

Třeba domácí zápas s Dolním Újezdem. To jsme hráli v 5cm bahně, strašným marastu, a já se v tom plácal, chytal jsem jak blázen, Újezd mě prostě toho góla nemoh‘ dát, ale nakonec jsme prohráli 0:1, rozhodčí tam na mě nepísknul faul a z toho rozhodli.

A kdybych stejnou otázku přetočil na spoluhráče? Chtěl bys někoho z nich vyzdvihnout?

Rád jsem hrál Vaškem a Pavlem Nováčkovými. A s Honzou Klofandou, ohromnej dříč, na kterýho se dalo spolehnout na hřišti i mimo něj.

Za svobodné Morašice už sis nezahrál, když s nadsázkou okomentuju tvoje poslední zápasy za áčko z raného podzimu 1989. V Morašicích není zvykem končit takhle náhle v „pouhých“ 34-ti letech, co tě k tomu vedlo?

No já jsem začal pískat a to už nešlo skloubit dohromady.

A do rozhodcovského dresu tě táhlo co, že jsi kvůli tomu pověsil kopačky na hřebík?

Do brány už byla náhrada v podobě Pepy Poslušnýho a navíc tenkrát byla podmínka, že každý oddíl musel mít aktivního rozhodčího. Takže se to stalo víceméně z donucení.

Dnes se hodně mluví o tom, jak to rozhodčí na nižších úrovních nemají lehké, dokonce se dá říct, že to mají přímo nelehké, že agresivita a nadávky diváků se spíš stupňují. Předpokládám, že jsi taky zažil projevy nespokojenosti, které měli k mluvě Mirka Dušína daleko. Jsi schopný posoudit, jestli je to dnes horší než dřív?

Myslím, že je. Dřív se bral fotbal víc jako zábava, hlavní stejně bylo potom společně pobesedovat.

A ty jsi pískal jak dlouho?

Do 60, tak to je zhruba 25 let. Poslední zápas jsem pískal v Němčicích.

Našel bys zase nějaký pamětihodný zápas?

Sopotnice - Libchavy. To bylo derby, šlo o hodně, přes 500 lidí tam bylo. Ten zápas jsem odpískal dobře, Sopotnice vyhrála, hostující libchavskej trenér mi gratuloval:  „Lojzo, super výkon, my jsme si prohráli sami neproměněnejma nájezdama.“ A domácí nás vyprovázeli z hospody až za tmy a skandovali „Ať žije Lojza“.

Už jsi v rozhodcovském důchodu, tak se zkusím zeptat napřímo: setnul jsi někdy nějaký tým schválně?

Ne, to ne. Ale pamatuju si do dneška, a myslím, že si to pamatuje i ten hráč, jak mě jeden řek´: „Běž do prd**e.“ Tak jsem vytáh´červenou a říkám: „Já ne, ale ty běž.“

Co ti kariéra sudího dala?

Spoustu zážitků a známostí. Nejdál jsem jel 120 kilometrů až někam za Nový Město na Moravě. Ale dojel jsem i do Polska - když jsme s Motejlem měli pískat v Boříkovicích, tak jedeme, hlídáme si hřiště, který mělo bejt po levý straně, najednou tunel a vítejte v Polsku. Tak jsme se otočili, projeli tunelem zpátky a z tohohle směru už to hřiště po levý straně bylo. Nebo otevírání nových kabin na Horňáku s Tondou Panenkou, Jirkou Novotným, Skamenem, Tofim.

Měl jsi oblíbené hřiště nebo soupeře?

Rád jsem jezdil do Janova, protože se tam o nás dobře staral Pavel Záleskej. A v Bystrém to bylo fajn s tátou a synem Soukeníkovejma.

Vraťme se časově zpátky divokých devadesátek, neboli na konec tvé hráčské kariéry. Do morašického fotbalu jsi byl nějak zapojený nebo jsi byl pouze fanouškem a rozhodčím?

No já jsem tady trénoval.

A kterou kategorii? Já mám kroniku načtenou, ale tebe jsem tam jako trenéra nenašel. I když pár bílých míst tam je.

Já byl u dorostu, u žáků i chlapů. Jako první jsem trénoval chlapy. Když jsme hráli o postup do kraje v Hradci nad Svitavou, tak Bořík (Ladislav Tobek – pozn. redakce) chtěl, abych to odtrénoval. Tak jsem mu řek‘, že z brány to nepůjde a že teda nechám chytat Poušťáka (Josef Poslušný – pozn. redakce)…

…počkej, když se rychle kouknu, tak to musí být konec sezóny 1981/1982, já myslel, že to dvě dekády trénoval Láďa Tobku.

Tak trénování bylo jenom o tom určení sestavy. My jsme se na tréninku jenom sešli na bago a pak na pivo. Láďa chtěl, abych ten zápas odkoučoval, tak jsem poslal do brány mladýho Poušťáka, všichni koukali, že takovej zápas chytá takhle mladej kluk místo mě, ale z brány ten zápas trénovat nemůžeš. Tak jsem to udělal takhle, Pepa to odchytal dobře, ale prohráli jsme 0:2 a skončili druhý.

A u jiných kategorií?

Dorost jsem trénoval v kraji, kluky Kutovi, Jánovi a tak. V žákách jsem vedl Martina Ropka. A když jsem pak skončil u žáků, tak jsem řekl Láďovi (Ladislav Tobek, předseda oddílu – pozn. redakce), ať mě dá nějakou funkci, abych s něčím pomohl, tak jsem trénoval i chlapy. Z toho si pamatuju, když tady hrál Pavel Prokopu, že jsem ho vystřídal.

Ten tady byl jenom v roce 1992, za který stihl 30 gólů. Což je na naše tradičně chudé ofenzivní poměry unikátní počin.

No právě. A v tom zápase dal góla taky, tak všichni žasli, že jsem se ho rozhod vystřídat. Ale tenkrát hrál i Pavouk, to byl Pavel Stříteský, tím jsem ho vystřídal a ten dal taky góla. A pak si pamatuju ještě výhru nad Dolňákem 2:1, to se přijel podívat i bývalý ministr Vodehnal, který dával do Újezda peníze a my je doma porazili.

Tyhle trenérské epizody a tvoje aktivní zapojení se datují těsně před rok 1994, kdy skončila ve výboru řekněme zakladatelská garnitura. Pak pokračuje tak trochu zlatá éra – áčko dlouhá léta v kraji, mládežnické úspěchy, široká základna včetně založení přípravky. Chtěl bys tady složit hold některému z morašických hráčů, na které už ses jenom koukal?

Bobeš Kopecký a Martin Ropku, to jsou prostě poctiváci, a Kutovi, to byli vždycky fotbaloví tahouni. A do brány Pepa Poslušný a z útočníků Vašon Benešu.

Když pominuly tyhle nejzářivější úspěchy, začal se alespoň postupně zkulturňovat areál. Dokáže ti to jako věrnému fanouškovi vynahradit radost z výsledků nebo hry?

Já vždycky víc cenil hezkou hru. Ale z areálu mám obrovskou radost. Já se tam cestou k Růži vždycky stavím, když tam je klid, dám si cigaretu a kochám se.

Co ti dělá radost dneska?

Rodina. Kuba Lipavský, vnuk, chytá za dorost v Dolním Újezdě, tak jsem rád, že se mu daří a pyšný, že nějaké geny zdědil.

Obyčejné fandění Spartě a Morašicím ti nestačilo, tak jsi se loni stal zakladatelem a prezidentem morašického fanklubu. Co tě k tomu vedlo a máš s ním nějaké další ambice?

Jenom jsem chtěl podpořit naše hráče.

Tak já bych ti chtěl na závěr poděkovat jako redaktor za čas na tenhle rozhovor, jako hráč za věrnou podporu a jako člen výboru za roky služeb, a zároveň ti za všechny čtenáře a fanoušky Sokola popřát všechno nejlepší ke tvým kulatinám, hodně zdraví a spoustu hezkých zážitků, nejen fotbalových. Chtěl bys v téhle mimořádné příležitosti něco na závěr dodat ty?

Já mám v sobotu na 13.9. naplánované exhibiční utkání Ropkovi proti fanklubu, tak kdo bude chtít, ať se odpoledne zastaví podívat nebo večer napít.

A taky chci připomenout, že každý rok poslední sobotu v červnu pořádám od 14hod. u Růže setkání příznivců morašického fotbalu a zároveň vzpomínku na zakladatele Ladislava Tobka – Boříka.