Archiv článků

Slábnoucí morálka v tréninkovém procesu značí na okresním fotbale jediné - blíží se zápasy a tudíž je v týdnu nutné zabezpečit rodinný časový rozpočet, protože se do něho o víkendu bude zatínat pořádná sekera.

Náš první přípravný zápas jsme nesehráli dnes (v neděli - pozn. redakce) dopoledne na neumělé trávě v Litomyšli proti Nečisté. Proto není divu, že z Anglie nedorazil ani J. Kubeš, který má jinak na našeho soupeře krásné gólové vzpomínky. Nepěkné vzpomínky má pro změnu naše obrana na Pavláka, ale ten se stejně jako ostatní k utkání nedostavil, takže nám nemohl dát dva rychlé góly jako onehdá. Zkušeností s nečistým soupeřem má sice na rozdávání Skala, ale vzhledem k nekonání zápasu nám nemohl názorně předvést, že v jistých chvílích je nejdůležitější hlava. Brzy po začátku proto autové vhazování hluboko na soupeřově polovině neprodloužil Chmelík, dnes hrotový Skala "nevlétl" ve správný čas před statického beka, neumístil balón hlavou přesně k přední tyči a neposlal nás do vedení. Soupeř na to nezareagoval drtivým tlakem, který pak Skala neutnul druhou hlavou v zápase. To když si po nedobré práci Bureše nenaskočil ve vápně na Válkův centr. Těsně před pauzou pak nerozehrál přímák z půlky, jeho centr nepropadl mezi nabíhajícími hráči, nepřekvapil gólmana a on se tak nemohl konečně pochlubit gólem ze standartky a dokončeným hattrickem.

Jenže co se nestalo - naše nepovolené utkání po poločase přijela rozehnat městská policie, a tak nám nezbývá než doufat, že se domluvíme se soupeřem i orgány, aby tenhle Skaldův životní zápas měl vítěznou tečku, když je to v poločase takhle rozehrané.

Novoroční agónie jakoby padla i na stránky našeho fotbalového oddílu, které mají kolikrát o čem psát, i když se nic neděje. Ale prostě jen není tolik fantazie, aby se vydavatelsky pokryla každá další vlna. Takže co je u nás nového?

Skoro nic, dalo by se říct, že u nás chcíp pes.

V mládeži máme neuvěřitelnou tréninkovou morálku, za celý leden naši trenéři nezaznamenali jedinou neomluvenou neúčast. 

Protože děti mají distanční docházky až až a muži chodí do práce (většinou), probíhá distanční formou na revanš zimní příprava áčka. Sice nikdo neví, na co a kdy se připravovat, ale naběhané kilometry i sesbírané fotky hlavně za začátku přípravy předčily očekávání. Minulý víkend se, až na rodinné výjimky, nekonalo tradiční soustředění v Daňkovicích, takže Mary nepřeháněl dávky, Vojta nikomu na silnicích neukázal záda, Kléma nestěhoval postele, kapitán nehulákal a celkově se nikdo společensky neunavil. Opět až na rodinné výjimky.

V mezidobí byl čas požádat o dotace a vzápětí se ujistit, že jejich rozdělování je ve správných rukou.

Našeho pokladníka čeká placení členských příspěvků na účet Fotbalové asociace České republiky, což je sice konzervativní fond s jistým výnosem , ale na dezinfekci kabin to vydělá málokomu. Alespoň do doby, než začne Fevolucí vzývaná změna odspodu. Stojatým vodám vyhovující odklady těchto "spodních" voleb zkusí OFS Svitavy rozčeřit videovolbou svého nového vedení, snad se do plánovaného termínu 2.3. podaří vyřešit všechna úskalí, která tento způsob komunikace v okresních podmínkách obnáší.

No a protože se neví hodiny, dne ani právního rámce, kdy konečně bude líp, vězte, že naše áčko má pro sichr domluvený následující program:

21.2. 10:00 přátelák s Čistou na UMT v Litomyšli

6.3. 16:30 přátelák se Sebranicemi na UMT v Litomyšli

14.3. 14:00 první mistrovské utkání s Radiměří na UMT v Litomyšli

A pak už se bude hrát každý týden, někdy i dvakrát, až do prázdnin.

Nebo se spíš koncem května začnou dohánět podzimní resty, aby se dohrálo aspoň jedno kolo vzájemných zápasů a mohlo se postupovat a sestupovat?

Na to by to chtělo mít křišťálovou kouli. Nebo někoho, kdo ji používá a dá se mu věřit.

Co Vám v poslední době na fotbale udělalo radost?

PK: To je jasné, zatčení Romana Berbra ze zločinecké organizace FAČR.

MR: Jsem velkým fanouškem Slavie, takže logicky Slavie mi dělá obrovskou radost svou hrou a svými úspěchy v Evropské lize, jejichž přímým účastníkem jsem byl coby fanoušek na utkáních se Sevillou a Chelsea. Zážitek a obrovské emoce ze závěru zápasu se Sevillou mi navždy zůstanou v paměti. Také zápas, na který jsem se coby divák dostal díky svému výkonu ve finále okresního poháru, na mistrovství Evropy U21, ve kterém naše repre porazila v Tychy Itálii 2:1 a po skončení jsme měli možnost se vyfotit s hráči jako jsou Tomáš Souček, Petr Ševčík a Michal Trávník. V poslední době jsem také spokojen s výkony Morašic, kdy se nám naše řady podařilo rozšířit o další kvalitní hráče, kteří zapadli skvěle do kolektivu. Jsem rád součástí kolektivu, který v současné době v Morašicích je.

JK: Toho moc nebylo.

Petře lituješ nějakých rozhodnutí u fotbalu?

PK: Jednoho mého osobního rozhodnutí jsem s odstupem času litoval. To když mě kamarád z Mejta, kde jsem se učil a chodil trénovat, přemlouval abych šel hrát fotbal do Pardubic, které hráli 2. ligu. A já, protože bych musel i přestoupit na novou školu a psal se rok 1987, jsem se rozhodl zůstat v Morašicích.

Takže slovy Tomáše Rosického tě mrzí, žes nikdy nezjistil, jak dobrý jsi mohl být.

PK: Přesně tak.

Petře, strávil jsi část kariéry i ve výboru, jeho šedou eminencí, zejména přes investice, jsi dodnes. Jaký počin ti udělal největší radost, co tě zklamalo, co by sis ještě v areálu přál?

PK: Neřekl bych šedou, ale spíš pro někoho černou. Akce, které se podařily za posledních 6-7 let, tedy béčkové hřiště, studna, celoplošná závlaha, světla, rekonstrukce kabin, nová antuka, z toho mám obrovskou radost. A co bych si přál, to ty víš určitě nejlíp, malou zastřešenou tribunku, kde budu mít VIP místo a SKYBOX. Doufám, že všechny, co jsou proti, přesvědčím o správnosti mého záměru.

A jaké máš plány na další působení v Morašicích? Kam myslíš, že Morašice momentálně patří na fotbalové mapě?

PK: Moje plány na působení v Morašicích jsou následující: jako legenda na telefonu budu hlásit výborné výsledky Sokola a při nerozhodnosti trenéra mu radou pomohu. Morašice dle mého patří na fotbalové mapě do pardubického kraje, a samozřejmě do jeho soutěží, a to již od nejmladších bojovníků.

Co na to říká současný trenér, jaké jsou jeho sny a ambice?

MR: Plán, sny ani trenérské ambice nemám, spíše takové přání, aby to kluky v Morašicích bavilo, abychom společně dokázali v Morašicích udržet fotbal do budoucna a stále jsme stavěli na skvělé partě, která pro mne byla po celou fotbalovou kariéru nejdůležitější.

Máš v hlavě nastavený nějaký moment, přes který už pokračovat nebudeš?

MR: Kdyby nebyla v Morašicích dobrá parta, tak by mě to nevábilo pokračovat dál. Herní pokračování může ovlivnit zejména zdraví, ale já jsem takový nezmar, že budu hrát, dokud mě někdo asi nepošle někam… Možná se v budoucnu mou metou ještě stane, zahrát si v jednom mužstvu s mým synem, ale nevím, kdo z nás bude muset přestoupit. A co týče trenérského pokračování, budu to dělat, jen pokud mě to bude bavit, možná jenom pokud budu hrát.

A nějakou vysněnou statistickou metu máš?

MR: Vím, že jsem posledním zápasem dosáhl 800 zápasů za muže, takže na Bobšovu tisícovku to, bohužel, určitě nevidím, ta jeho čísla jsou skutečně neskutečná, odehrát 1000 zápasů jen za kategorii mužů je prostě bomba. Nevím přesně, jak jsem na tom ve střelených gólech.

135 celkově, 95 za chlapy.

MR: Těch 150 gólů by bylo hezkých, ale vzhledem vzhledem k mým průměrným 4 brankám ročně, to zkusím jenom zaokrouhlit na stovku mezi chlapama.

A když ti řeknu, že do celkové tisícovky ti chybí 13 zápasů?

MR: To mě láká a věřím, že to vyjde. I když dneska nikdo neví, kdy budeme moci hrát.

Petře sleduješ Bojdovo stahování a statistiky celkově? Hřejou tě tvoje čísla nebo tě to tak nebere?

PK: Jasně, že sleduji a přeji mu úspěch. Jen ať mě na výsluní statistik ještě 2-3 roky nechá a potom ať si vedoucí místo vezme. Moje čísla mě ale nechávají opravdu ledově klidným

Bobši, ty máš ještě nějaké sny?

JK: Já bych si přál víc lidí. Protože když hraješ před 400 lidma, i když je to třeba na Dolňáku a všichni na tebe řvou, tak to chceš pořád. To je přání. A sny mám, ale ty neřeknu, čas nevrátíš..

Co byste přáli morašickému fotbalu a jeho fanouškům do nového roku?

PK: tak hlavně všem hodně zdraví, štěstí a radosti a celkově hodně obětavých lidi, obětavých rodičů, spoustu zapálených fotbalistů s láskou k tomuto sportu, nadšených fanoušků a ještě minimálně dalších 50 úspěšných let činnosti celého Sokola  

MR: Morašickému fotbalu bych přál to, co již jsem několikrát v rozhovoru zmínil, dobrou partu, ve které jeden pro druhého, a to nejen při fotbale, udělá něco navíc. A fanouškům? Těm přeji, ať s morašickým fotbalem můžou zažívat i nadále ty krásné chvíle, na které jsme v našem povídání vzpomínali! Jo a ještě tribunu!!!

Tak končí naše komedie, nechť virus prohrává a fotbal žije.

Několikrát jste tady jmenovali super partu, bez ní by ten fotbal neměl cenu. Dokázali byste mezi spoluhráči vyjmenovat některé, co čímkoli vyčnívali?

MR: Kdybych měl vypíchnout třeba baviče, tak jednoznačně Luboš Plšek. Ten dokázal na soustředění vyprávět vtipy celý večer celé hospodě, ne jen nám.

PK: Ten znal snad 10 000 vtipů. Jeho „a nebo…a nebo“ je legendární. Ale geniální byl i Eda Král, jak při zábavě, tak v bráně.

JK: Co se týče zábavy tak jednoznačně Kárčí (Eda Král – pozn. redakce) a Bazy (Josef Temňák – pozn. redakce). Z brány mi samozřejmě naskočí „jejku“.

MR: Mně taky, tím spíš, že je to spolužáka z lavice Vojty Andrleho. (K Vojtově smůle jedno "jejku" máme i na Youtube, k Vojtově štěstí je na konci téhož videa i důkaz jeho kvalit - pozn. redakce)

JK: Ale jak Cvejn, tak Vojta to „jejku“ dokázali napravit, klidně hned, nějakým zákrokem snů, který nikdo nechápal.

MR: Na bránění byl vynikající Bobeš Jánu. Ten se bránil tréninkům, dodržování životosprávy,…

PK: …A přitom přes něj prakticky nešlo přejít. (A nejde ani po dvaceti letech, stačí si pustit video z fotbalového dne v čase 0:35 – pozn. redakce) Ale to mají v Makově tak nějak v krvi.

Já jsem do chlapů přišel v éře, kdy mě přišlo, že měl celý mančaft bránění tak nějak v krvi, vyberete někoho kdo byl nebezpečný na druhé straně? Zabijáckým instinktem nebo zabíjením šancí?

JK: Šance vždycky pálil celý mančaft, nedat gól je stejná chyba jako „jejku“, akorát je to v bráně víc vidět.

MR: Za moji éru jsme podle mě měli jediného klasického koncáka, a tím byl Vašon Benešu, to byl pan fotbalista.

PK: Střílení gólů je samostatná kapitola. Zdeněk Fric a jeho klid, Václav Beneš a jeho elegance, Martin Burián a jeho zbrklost. No a Petr Kuta…statistiky nelžou.

Komu jsi Petře nejradši chystal góly?

PK: Zásobovat útočníky mě bavilo vždycky, ale Burymu (Martin Burián - pozn. redakce) jsem i věřil.

A s kým se ti ve středu pole hrálo nejlíp? Kdo ti svým čištěním dal nejvíce klidu na tvoření?

PK: Na středu hřiště nebyla špatná souhra "já na bráchu, brácha na mě", nebo s Jirkou Vosmekem. Čističe jsem potřeboval až ve vyšším věku, takže Milan Chmelík a Martin Ropek.

S Pavlem (bratr – pozn. Redakce) jste mimořádně soutěživé typy. Soutěžili jste i mezi sebou, měli jste větší motivaci, když druhý odskočil ve střeleckých statistikách nebo se povedl zápas? A mířili jste s touhle soutěživostí i na starší a v áčku taky úspěšné bratry?

PK: S bráchou jsme soutěžili prakticky každý den, a ne jen ve fotbale. Hráli jsme soutěžně stolní tenis za Vidlatou Seč, malý fotbal za Šampony a hokej před domem. A všude se našel důvod ukazovat si, který je v čem lepší. To nás asi posouvalo výkonnostně dále, ale statistiky jsme si mezi sebou, ani se staršími bratry nepoměřovali. Vzpomínám si, že jsme jednou soutěžili v přesnosti hodu kamenem a Pavel vyhrál, trefil mě zezadu do hlavy, když jsem zbaběle utíkal. Jako cenu útěchy za prohru jsem dostal 5 stehů v litomyšlské nemocnici.

V téhle disciplíně jsem doufal, že porazím Matese (bratranec – pozn. Redakce), protože jsem při jakémkoli jiném sportovním měření neměl šanci, ale dopadl jsem úplně stejně jako ty. Vy si ještě někoho vybavíte?

MR: Když jsem zmínil ostatní posty, tak v záloze musím jmenovat Kuťáka s Bobšem, to jsou prostě morašičtí matadoři se vším všudy.

JK: Já jsem hrál se samýma super lidma, kolikrát mi bylo líto, že někteří furt sedí, nedostanou šanci a chodí na tréninky. A když dostali prostor, tak ho během té krátké chvilky zákonitě nedokázali využít. Nerad bych na někoho zapomněl.

Zítra budeme bilancovat, snít a přát...

Kuťák nabízel během svých angažmá několikrát funkci k dispozici. A nabízel je možná slabé slovo. Mary, přemýšlel jsi, že to vezmeš už dříve nebo ses k tomu odhodlal až ve chvíli, kdy bylo vidět, že se s Kuťákem nehne?

MR: Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel, já jsem naopak vždycky Petra přemlouval, že ty jeho abdikace jsou nesmysl.

Bobši, z tvých spoluhráčů se stávali trenéři, ty jsi ale nabídky nikdy neakceptoval, přestože si odkoučoval úspěšná pohárová finále. Můžeš vypíchnout hlavní důvod, proč ne?

JK: Já jsem vedl lidi v práci a strašně mě to psychicky unavovalo, takže pak vést ještě něco jiného, připravovat si to věci, na to jsem neměl sílu ani pomyšlení.

Mary, otázka, kterou už dostal Petr, jaké to je, když se ze spoluhráče staneš trenérem?

MR: Já jsem to cítil naprosto přirozeně, a to z toho titulu, že jsem chtěl, aby mě ty tréninky bavili, aby to k něčemu dál v Morašicích vypadalo. Nikdy před tím jsem neměl ambice stát se trenérem.

Po pádu do okresu se podařilo dvakrát vyhrát pohár, třikrát k nám přijeli soupeři z kraje, Přelouč jsme dokonce porazili, dali jsme doma desítku Rohozné. Jak vzpomínáte na tyhle zápasy? Dokázali byste porovnat např. vítězství v poháru s tím historickým umístěním nebo zmíněným postupem do A třídy?

JK: Já popravdě tu Rohoznou tak neberu, ty výsledky z kraje cením mnohem víc. Stejně jako to, že jsem dal gól Svitavům, to jsem běžel k Matesovi (Štanclovi – pozn. redakce) a říkal jsem mu, že teď už můžu skončit.

MR: Ten pohár je určitě super úspěch, byl jsem rád, že jsem ještě něco takového na sklonku kariéry mohl zažít, obrovská škoda, že jsme nedosáhli hattricku, ještě o to víc, že to bylo v souboji s naším největším rivalem - Cerekvicí. Ale víc pro mě byl určitě návrat do A-třídy, protože to je dlouhodobá soutěž.

K fotbalu patří neodmyslitelně i soustředění, rozlučky, oslavy, apod... Jaké máte mimořádné zážitky mimo hřiště související s fotbalem?

PK: Mimořádných bylo opravdu velmi, velmi mnoho. Například poprvé v bazénu se šampaňským v hotelu Badinka nezapomenutelné výjezdy do sklípků, oslavy postupu byly moc fajn. Ale "fotbalové", to jsou teď již nemožné výjezdy za hranice, vyprodaný olympijský stadion v Berlíně, nebo úplně prázdný Camp Nou v Barceloně. To je opravdu fotbalová paráda a genius loci. Ale ještě dva výjezdy se mi vryly do paměti. Liverpoolské derby mezi slavným FC a Evertonem a slavná hymna, kterou zpívá na začátku zápasu celý vyprodaný stadion, z toho jsem měl husí kůži. A na výjezd do Wroclavi, s bratrem na ME, se taky nedá zapomenout. Ke stadionu jsme jeli našlapanou tramvají, a on těsně před stadionem zjistil, že ho v ní okradli o peníze i lístky. A protože zápas byl vyprodaný, tak se díval jen na parkoviště plné aut a na tribuny zvenku.

MR: Za mě určitě první morašické soustředění v Martinicích za trenéra Portlíka, během čtvrtečního večera jsme vypili téměř všechno pivo, které mělo být na celý víkend a Ozzy (Jiří Lněnička – pozn. redakce)  snědl skoro celou sekanou, kterou jsme měli mít v pátek k večeři, drzého Šamota staří pardálové vyhazovali oknem a on se vždy vrátil dveřmi. Samozřejmě všichni vzpomínáme na více než dvanáctikilometrový výběh, který někteří běžci absolvovali za sedačkami stopnuté dodávky. Jinak všechna soustředění se vždy vydařili, těch míst jsme navštívili spousty, a ještě dnes si rád pustím Matesovo nádherné video ze soustředění v Borušově. Všechny akce, ať už sklípky nebo zájezdy do Německa se vždy vydařili a máme spousty krásných zážitků.

JK: Já si snad radši na nic nevzpomínám.

Zítra zjistíme, kteří spoluhráči utkvěli našim matadorům v paměti, ať už byl důvod jakýkoliv..

Bobši, áčko po postupu v roce 2009 chvíli pendlovalo mez A třídou a B třídou, ty si kromě toho pravidelně objížděl prales s béčkem. V kabině si byl pojem, legenda, ten co odehrál tisící zápas za Morašice, ten, kdo to měl rozdat ostatním. Ale když se třeba v Kunčině prohrálo 1:5, my se dostali k jedné a soupeř ke čtyřem střelám na bránu, nenapadlo tě, že by se ta odpoledne dala trávit jinak?

JK: Ne, já jsem jezdil kvůli kamarádům a vždycky jsem se nejradši viděl na hřišti. A tu tisícovku jsem nijak neřešil.

Hned po tom postupu se v roce 2010 A třídu podařilo zachránit až na konci, na to si pamatuješ?

JK: Jasně, to nezapomeneš. Hattrick v 35-ti letech proti Litomyšli. To jsem šel na posledních dvacet minut, dal jsem tři góly, dva hlavou, všechno z Kuťákových rohů. Franta Dvořáku na lavičce Litomyšle byl nepříčetný.

No tady připojím osobní vzpomínku já, abych trochu vysvětlil ty dva nezodpovědné hráče, kterým to Petr natřel v novinách. Tenkrát se hrálo o záchranu A. třídy, ve čtvrtek na Dolňáku a v sobotu doma s Litomyšlí. Já měl s Cvejnem dávno domluvené rafty na Vltavě, ale ve čtvrtek jsme na Dolňák po Petrově velkém naléhání zůstali. K ničemu to nebylo, protože se prohrálo, a my, k Petrově velkému zklamání, jsme se rozhodli zbytek zájezdu dohnat vlakem. Noční čekání v Praze na spoj do Vyššího Brodu nás samozřejmě těžce poznamenalo na zbytek víkendu, takže když jsme v sobotu večer ve Zlaté Koruně dostali zprávu, co se v Morašicích dělo, nevěřili jsme tomu až do nedělního rána. A s jistotou záchrany jsme jeli týden na to do Semanína, kde ses Petře poprvé loučil s kariérou, stejně jako tvůj bratr. Složili jsme Vám báseň, vyvěsili dresy,  a mohla to být dokonce vítězná rozlučka s tvým vítězným gólem, ale rozhodčí byl proti.

PK: I Litomyšl i Semanín mi samozřejmě utkvěly v paměti, jen bych neřekl, že to bylo tak po sobě. Každopádně s kariérou se člověk loučí dvakrát třikrát za život, a myslím, že rozhodčí mi to taky zkazili víckrát. Ale jako Míra Albert svého času v Dolním Újezdě jsem to nevyřešil, ten poslal rozhodčího do ču***ů, do p**i, dal mu facku přes obličej až mu zarazil píšťalku do huby, a ve finále mu vypustil všechny pneumatiky od auta se slovy: „neděli mě ku***it nebudeš“. Dostal dva nebo tři roky natvrdo, a tak tu kariéru na rozdíl ode mě opravdu ukončil. Já se tenkrát ovládnul, tak jsem se ještě mohl nechat zlomit k pokračování. Jinak u dvouletého distancu jsem byl i osobně, to byl dopolední zápas s B-týmem Letohradu na hřišti v Mistrovicích. Domácí byli po předchozím večírku ještě ráno pod silným vlivem omamných a psychotropních látek, tak to tam emočně nezvládali. Kléma si odnesl tržnou ránu na čele z MMA hlavičky. Rozhodčí to na začátku druhého poločasu musel ukončit, protihráč dostal tu dvouletou stopku a Josef Jokeš, který přijel až na druhý poločas, nám stihnul pogratulovat k vítězství a my mu stihli jenom proplatit cesťák.

A byl zápas, kde ses neovládnul?

PK: Při jednom ze zářezů, a taky jich nebylo málo, si pamatuji červenou ze Žamberka, tam jsem byl ještě relativně nevybouřeným mladíkem, tak jsem byl nucen říci rozhodčímu několik vyjmenovaných slov, poslal jsem ho snad na všechna slušná i neslušná místa a on mě za odměnu poslal do šatny s červenou kartou v ruce, Franta Jandáčku mě nebyl schopný uklidnit. Prohráli jsme 0:1 nebo 1:2, domácí rozhodli asi čtvrt hodiny před koncem.

Já myslel Králíky, kde jsem byl, ale ten popis sedí.

PK: Jojo. No tam byl pan pomezní taky hodně nakloněný domácím no.

Bobši, co dovedlo k červené přimět tebe?

JK: Nespravedlnost. Protože jsem tříčtvrteční Slovák, tak mám horkou krev, i když teďka už jsem klidnější. Třeba Zemědělský pohár, střela od břevna do brány, jasný gól, rozhodčí nic, pískej ty ču*** a bylo.

A to se stalo kolikrát?

JK: To nevím, tak 4, 5 jsem jich doma určitě dostal.

Čili exces, ke kterému došlo maximálně dvakrát za deset let. A za nějaký brutální nebo taktický faul jsi někdy skončil předčasně?

JK: Ne, nikdy.

Mary, byl jsi pravidelně nejžlutějším hráčem z týmu nebo si měl v tomhle ohledu nějakou zdatnou konkurenci? Já si pamatuju jednu tvoji červenou, byla nějaká předtím nebo sis ji schovával až na starý kolena?

MR: Červenou já si vybavuju v Janově, tam to bylo myslím po dvou žlutých kartách, při té druhé jsem stáhl útočníka, který by šel sám na bránu, byla z toho remíza, myslím, že to bylo v roce, kdy jsme nakonec postupovali do B-třídy. Že jsem byl nejžlutějším hráčem, bylo dané asi mojí bojovností a zarputilostí, že, ač jsem s tím byl asi u soupeřů hodně neoblíbený, jsem ho radši pokopal, než aby mě utekl nebo nám dal gól. Mým nejzdatnějším konkurentem v počtu červených karet byl jednoznačně Šamot (Tomáš Rajman -pozn. redakce).

Tak u tebe jsem pro změnu myslel Trnávku, ale jsem rád, že se pochlubíte.

Zítra nás čeká uzavření cesty z okresu tam a zase zpátky, ale kromě okresu dojde i na Německo, Španělsko, Anglii, Borušov,…

Mary, dlouhá léta jsi touhle dobou ještě dospával zábavu, teď druhý rok po sobě nic. Chybí ti to?

MR: Vůbec ne. Jsem rád, že to není a že mi to nekazí Vánoce.

A z pohledu hospodáře, nechybí ti ta zábava ani po ekonomické stránce?

MR: Zisky ze zábav a plesů pro nás byly vždycky důležitým zdrojem příjmů, ale teďka máme hodně šikovné kluky, kteří jsou schopni získat dotace, takže můžu říct, že si nemůžeme na finance stěžovat. Navíc na Štěpánské ubývalo lidí jak na pořadatelské, tak na divácké straně. Místo toho, abychom nad ránem v kumbálu hromadně zapíjeli povedenou akci, která má pro klub zásadní přínos, uklízeli jsme v pár lidech, víceméně pořád těch samých a ten výdělek se dal zalepit třeba z dotací nebo darů.

Lituješ nějakých utracených peněz?

MR: Nenapadá mě žádný peníz, který by mě mrzel, ale spíše taková perlička, že za Vomajdu jsme zaplatili za přestup na letošní jaro, ale díky Covidu se žádná mistrovská utkání neodehrála, takže to byly zbytečně investované peníze. Ale v žádném případě jich nelituju, protože já jsem byl moc rád, že se Vomajda vrátil do naší party.

Fotbalově jsme skončili u té nejúspěšnější sezóny 2003/2004, jak na ni vzpomínáte?

PK: Celá ta éra postupu z okresu až do A třídy je pro mě to nejlepší období v Morašicích. Ale ne jen proto, že se výsledkově dařilo, ale byla tam neskutečná parta lidí, kteří spolu drželi i mimo fotbal a užili jsme si spousta legrace a zábavy.

JK: Já z té doby nezapomenu na konkrétní zápas, a to když se ještě před tím vrcholem postoupilo do A. třídy a přijel k nám Srch. Kuťák se strašně těšil, že potopíme Titanic, ale poločas se prohrál 1:3 a přestávka byla hodně dusná. V druhý půlce jsme to ale otočili na 5:3, takže Petrovi se se splnilo poslání Titanicu ke dnu. A myslím, že na tom slovním spojení mu hodně záleželo.

MR: Pro mě je to nezapomenutelné období. Zmiňoval jsem tu povedenou střeleckou sérii, do toho se mi na podzim narodila dcera, ta sezóna neměla chybu. Kdybych si měl já z té éry vybrat zápas, tak po postupu do kraje pamatuju zápas s Dolním Újezdem, když jsme tady*(sic!)* v Újezdě vyhráli 3:1 nebo 4:1. Já jsem hlavou po rohu trefil tyč a Franta Ropku to dorazil. Mimochodem mě mrzí, že jsem dodneška nedal Újezdu žádný gól. Ale ten zápas byl památný hlavně z toho titulu, že na tenhle zápas se jelo z Morašic autobusem, v kravatách, a odjíždělo se s vítězstvím, takže to bylo něco velkého v té době. Jestli si dobře pamatuju, tak se jednalo o první derby v krajské soutěži, pro nás obrovský svátek, autobus troubil přes celý Újezd a pak v Morašicích se skandovalo z okének. Byli jsme po tom týden za hvězdy.

Petře napadalo tě delší dobu, že bys trénoval, nebo to v zimě 2005 po odchodu Franty Jandáčka bylo momentální rozhodnutí?

PK: To, že bych měl trénovat, mě nikdy nenapadlo. Bylo to momentální rozhodnutí, protože úplně hned nebyl nikdo k mání a lidi z okolí mě přemlouvali, ať Sokolu pomohu a zkusím to.

Ty jsi byl tou dobou kapitán?

PK: Kapitánem jsem asi byl, myslím po Pepovi Kopeckém.

JK: Tenkrát se kapitán volil myslím co půlrok, tam se to tak nebralo.

A jaké to bylo, když se ze spoluhráče staneš trenérem? Ty si to v opačném gardu zažil už předtím s Frantou Jandáčkem.

PK: Když se staneš z hráče hned trenérem, je to divné, ale když se staneš hrajícím trenérem, je to špatně. A s Frantou Jandáčkem to bylo úplně v pohodě, nepamatuji si na sebemenší problém.

Mary, jaké to bylo, když se ze spoluhráče Kuťáka stal trenér Kuťák?

MR: Bylo to naprosto přirozené, Petr měl vždycky obrovskou autoritu v týmu, takže bylo jasné, že on je ten pravý, kdo má trénovat, a myslím si, že vždycky ten mančaft za ním šel a důvěřoval mu.

Ta sezóna 2003/2004 byla takovým pomyslným vrcholem, umístění se pak postupně zhoršovalo. Mary, mančaftům kolem tebe se do té doby dařilo a ty jsi snad poprvé hrál v týmu, který se musel obávat sestupu, což se v roce 2007/2008 opravdu stalo. Čím myslíš, že to bylo?

MR: Z Morašic odešel trenér, odešli s ním další hráči, ať už Hanyket (Jan Štěpán - pozn. redakce) a Jirka Vosmeku do České Třebové, dále skončili někteří starší hráči a prostě ta základna morašických hráčů byla logicka úzká, tak pak už na to herně nebylo, neměli jsme na to dostatečně kvalitní mančaft, abychom mohli hrát důstojně dál A třídu, což vyvrcholilo sestupem 2007/2008.

JK: Dva roky po tom Srchu, o kterým jsem mluvil, jsme u nich dostali 9:1, Cvejn (Jan Němec – pozn. redakce) říkal, že už tam nikdy chytat nepojede. A pak později ještě 10:1 ve Valech, to jsou ty zápasy, kdy tam prostě spadne všechno, a na které bys radši nevzpomínal. To si taky myslím vyžral Cvejn.

To si zalovil Préša. Bobši ty jsi byl v té sestupové sezóně nejlepší střelec, ale zároveň jsi celou první dekádu trénoval mládežnické týmy. Mary zmínil tu slabší základnu. Je někdo, komu jsi tenkrát věřil, že bude pokračovat až do áčka, případně, že v něm vydrží déle, ale nepovedlo se to?

JK: Rosa (Milan Chadima – pozn. redakce). Ten se s tím narodil, ale pak se přestěhoval do Budislavi a ani nevím, kde mu je dneska konec. A třeba Kokyn nebo Pýtí (Josef Kyncl, resp. Petr Novák – pozn. redkace), o těch jsem si myslel, že by na něco v áčku měli, ale ty měli jiné zájmy (hokej, resp. chlast – pozn. redakce).

Petře, ty si vzpomínáš ze svých trenérských let na nějakého svěřence nebo ročník, ve kterém jsi během trénování viděl budoucnost a nic z toho nezbylo?

PK: Asi ano, těch bylo taky poměrně dost, ale každý si může vybrat tu svoji cestu a já ji určitě nikomu nechtěl brát.

Mary, když tou dobou nevyšel krajský přebor v Morašicích, tak jsi vyslyšel volání nejvyšší krajské soutěže na půl půlsezóny v Dolním Újezdě. Nemyslím to nijak posměšně, ale ukázalo ti to něco? Např. že na to nemáš? Nebo že na to máš, ale nechceš / nemůžeš být bez morašické kabiny?

MR: Situace byla taková, že jsem byl možná fotbalově v nejlepších letech a chtěl jsem si alespoň jednou v životě krajský přebor zahrát a Újezd ambice postoupit také měl. Před podzimní sezónou jsem oznámil Petrovi, že chci jít do DÚ, absolvoval jsem tam 14 dní tréninků, pak jsem měl sezení s Petrem a Frantou Ropkem, kteří zapůsobili na moje morašické srdíčko a přemluvili mě, že do Újezda půjdu až na posledních 5 zápasů podzimu, s čímž jsem nakonec souhlasil. Takže začátek podzimu jsem odehrál Morašicích, výsledky byly v B třídě takové průměrné, posledních pět kol jsem odehrál v Újezdě. Do té doby DÚ neprohrál ani jedno utkání, v mém prvním jsme hned hráli derby v Litomyšli a dostali nařezáno. V Újezdě jsem si nemohl na nic stěžovat, ale v hlavě jsem si tam srovnal, že patřím do Morašic, a že fotbal mám hrát tam, kde mám fotbalové srdíčko. Na jaro jsem se vrátil a hned jsme se dokázali postupem vrátit do A-třídy, takže si myslím, že i tohle moje krátké dolnoújezdské extempore nakonec lehce pomohlo našemu návratu o soutěž výš. V posledním zápase sezóny jsme potřebovali vyhrát nad Mýtem „B“ a to byly obrovské emoce. Zápas se nevyvíjel úplně optimálně, prohrávali jsme gólem Štancla, toho vysokomýtského, takže ne vlastním, poté zavelel Bojda k obratu a dokázali jsme to urvat a vyhráli jsme 6:1.

Nejsvátečnější dny jsou za námi, tak se Pánbu určitě nebude zlobit, když si zítra popovídáme mj. o červených kartách.

Tak po těch místopisných záležitostech pojďme zpátky k fotbalu. Bobši po tvém přestupu do chlapů jste se chvíli plácali okresním přeborem, ale za trenéra Portlíka jste najednou vyskočili k postupu, čím to bylo?

JK: Já si myslím, že se fotbal v Morašicích strašně zvednul za Luboše Adolfa (předseda oddílu po L. Tobkovi - pozn. redakce), který k nám Edu Portlíka dotáhnul.

Mary ty jsi tou dobou jsi do chlapů naskočil i ty. Vidíš v Portlíkově příchodu taky tu hlavní změnu nebo to třeba bylo tím, že do áčka došla tvoje úspěšná generace z dorostu?

MR: Podle mého názoru Eda Portlík celkově morašický fotbal posunul trošku dál, už to nebylo takové vesnické hraní, dostal do nás fyzičku a secvičili jsme pár akcí, jak se fotbal má hrát a myslím, že on založil základ pro další úspěchy, ať to byla nejúspěšnější sezóna pod Františkem Jandáčkem nebo pak pod Frantou Ropkem a Petrem Kutou.

Petře, ty jsi byl po postupu do kraje třikrát za sebou nejlepší střelec. Jakou část gólů jsi dával ze standartek a lá Fernando Couto?

PK: Řekl bych, že převážnou většinu. Ty kouty jsem trefoval opravdu dost pravidelně i přesně, ale občas přišla i doba Koemanů a Ronaldinhů. Když dnes vidím české prvoligové exekutory těchto kopů, nechápu jejich odvahu si k tomu stoupnout. To provedení, kdy je patnáctá řada na tribuně dost často to první, co trefí...

Máš coby nejlepší střelec historie mezi těmi góly nějaký památný? Ať už kvůli kráse nebo důležitosti.

PK: Jeden památný mám, ale ten si pamatuji proto, že v ten den, a byla to neděle 13., se mi narodila první dcera, takže na to se opravdu zapomenout nedá, s tím asi souhlasíte. Ten den jsem dal gól, nebo spíš čudlu, z otočky z malého vápna. Hrálo se v Litomyšli proti Světlé nad Sázavou a byl to gól vítězný, vyhráli jsme 1:0.

Z jaké největší dálky jsi skóroval?

PK: To si myslím, že byly dva. A to v Kunčině z trestného kopu z půli hřiště. I když jak víte půlka hřiště v Kunčině a půlka hřiště v Barceloně se nedá srovnávat. A potom se to opakovalo ještě ve Srchu nebo Stolanech.

A měl jsi někdy dlouhou dobu sucha, která tě znervóznila?

PK: Ne, piji velmi pravidelně, proto jsem nervózní nebyl. A jestli ses ptal na gólový půst, tak je odpověď stejná.

Bobši, ty jsi během té postupové sezóny a prvních krajských taky prolomil svoje dosavadní skromné příspěvky, začal jsi hrát jiný post nebo co bylo příčinou?

JK: Zmiňovaný Eda Portlík měl hodně fyzické tréninky, jak říkal Bufet. A to mně nevadilo, jestli mě na to konto posunul do zálohy, protože viděl, že to s míčem oběhám, to nevím, ale je to možný. Já jsem do té doby hrál pořád stopera, a pak jsem přešel na štíta, když nebyli leváci, tak na levou zálohu, občas napravo. A s tím posunem přišly i góly. Já jsem se v té postupové sezóně gól po gólu přetahoval s Jirkou Vosmekem o nejlepšího střelce. Ale Jirku, nebo Fuču, Portlík nevystřídal ani když měli blbej den. Já vím, že jsem jednou zkazil přihrávku v 5., 10. minutě a šel jsem dolů.

To tě vystřídal v 10. minutě?

JK: Ne, tak v 5. A myslím, že Jirka otočil ten zápas na 2:1 a o ty góly vyhrál střelce.

A jakou část těch gólů si dal hlavou?

JK: Většinu, tak dvě třetiny určitě. Já jsem jako žák nikdy nechápal, jak dobře hrajou hlavou Ropkovi, Olda a Fanda, a říkal jsem si, že to bych chtěl taky umět. Tak jsem se učil a učil, i s medicinbalem. Poušťákovi, to už chytal za Cerekvici, jsem dal jednou hlavou jesle. Já mám vždycky rád gól, co brankáře trochu zesměšní. Soupeřova brankáře samozřejmě.  

Ta zbylá třetina byla předpokládám z penalt. Zahodil si někdy nějakou důležitou?

JK: Důležitou asi ne, nevím o tom. Pamatuju si jednu zahozenou, ještě za Ládi Tobka jsem kopal proti vagónu. Tenkrát jsem viděl na nějakým MS Brazilce, jak to z kroku dal do šíby, na tréninku mi to vyšlo, ale v mistráku to šlo metr nad bránu. Od té doby chodím klidně až za vápno, soupeři do mě rejpou: „si jdi až na půlku ne“, ale to mě je jedno.

Chodil jsi proto, že sis věřil, nebo se nikomu nechtělo? Třeba na poslední penaltu v rozstřelu.

JK: Věřil jsem si. Vím, kam to chci kopnout, 99% po mý pravý ruce a podle toho, co stojí v bráně nahoru nebo dolů. Když jsem měl jít kopat v rozstřelu, tak vždycky poslední. Vím, že třeba v Žamberku jsme potřebovali vyhrát, dal jsem penaltu v 93.min. Ještě když Vojta Štěpán neuměl levou, tak jsme kopali a střídali se v bráně třeba dvě hodiny.

Zajímavé, že dneska přenecháváte penalty jiným oba dva. Petře, ty jsi kopal penalty v 90. letech a pak nic. Přestal sis věřit po nějaké neproměněné nebo prostě byli spolehlivější exekutoři jako Luboš Vosmek nebo Bobeš?

PK: Tady sis asi odpověděl sám. Josef byl v tomto směru prakticky neomylný, já nějakou neproměnil, tak jsem si řekl, že moudřejší ustoupí.

V sezóně 2001/2002 a té historické 2003/2004 si byl nejlepším střelcem ty, Mary. Nebyly to žádné velké hody, ale lepší nikdo nebyl. Jak jsi k tomu přišel?

MR: V té době jsem hrával hlavně štíta. Něco bylo střelou z dálky, něco hlavou. Ale já jsem dal hlavou tak polovinu všech svých gólů, Kuťákovy centry bylo vždycky snadné uklízet. Ale tohle prostě bylo období, kdy mi to padalo samo, já jsem v té sezóně dal gól snad v sedmi zápasech po sobě (v 6 zápasech ze 7 navazujících - pozn. redakce). Ještě teď si přesně vybavuju první gól z té série, který jsem vstřelil doma proti Ústí B střelou z dálky nad vystoupivšího brankáře, myslím, že jsem stvrzoval výsledek na tři nebo čtyři jedna. Tam začala moje nejlepší série a prostě když se daří, tak to tam padá samo, myslím, že v té sérii je i jeden gól v derby v Litomyšli, ještě teď si vybavuju gól v domácím prostředí Chocni B, kdy v závěru za nerozhodného stavu mě Kuťák našel na zadní tyči a já asi z jednoho metru bránu netrefil, ale ještě během posledních minut jsme měli další standardku, a tam jsem už Kuťákův centr proměnil. A vzpomínám si i na gól vstřelený v domácím zápase do sítě na konci sezóny postupující Tesle Pardubice, kdy jsem ve výskoku byl výš než hostující brankář, ten rozhodl o našem vítězství 1:0. No a Pardubice jsou teď až v lize, tenkrát za ně proti nám nastupoval nynější trenér FC Slovácka Martin Svědík.

A víc toho dnes nestihneme, musíme chystat na Štěpánskou. Tak si ji tu zítra zhodnotíme. A nejen ji.

Mary, co tě vedlo k tomu, že sis v dorostu ke konci podzimů odskakoval? Jednou do Újezda, jednou do Litomyšle.

MR: Za litomyšlský dorost, kam si mě stáhl bratr trenéra Edy Portlíka, si vybavuji jeden odehraný přípravný zápas. Myslím, že jsme to utkání prohráli asi 1:4 a pískal ho morašický rozhodčí Tomáš Andrle. Ten nařídil penaltu po faulu na mě a já sám jsem ji proměnil. Zápas se mi tehdy hodně povedl a myslím, že byl o mě v Litomyšli velký zájem. V Dolním Újezdě, kam mě to táhlo už tehdy, jsem nastoupil na několik zápasů na konci podzimní části v době, kdy jsme v Morašicích měli už po sezóně, neboť v naší soutěži bylo méně účastníků. A tam si naopak nevybavuji si, že bych tehdy v Újezdě někoho svými výkony oslnil.

Petře, v Dolňáku, ale už za chlapy, jsi na jaře 95 hostoval i ty, a celý následující ročník jsi strávil v Litomyšli. Co bylo tvým důvodem ke změně působiště?

PK: Na Dolňák jsem šel jednak za bratrem a jednak si zkusit vyšší soutěž, již v té době finančně ohodnocenou. A do Litomyšle mě zlanařili, protože hledali levonohého záložníka. Byla to zase ještě vyšší soutěž, A třída východních Čech. A slíbili mi byt. Na to období vzpomínám jen v dobrém. Na trenéry, na hráče i na servis. Trenér Pavel Daněk mě naučil disciplíně a dostal do mě, že fyzička je základ. Nebyl vůbec problém běhat 4x týdně 15 km a teprve potom jít trénovat s míčem. Byli tam hráči, kteří prvoligové zkušenosti měli nebo později nasbírali. A servisu, který jsme v té době dostávali - osobní stravné, peníze za zápasy, prémie za vítězství, večeře v hotelu, atd. - toho jsem se po zbytek své hráčské kariéry v Morašicích nedočkal.

A jak se pak stalo, že stavař se srdcem v Morašicích a slíbeným bytem v Litomyšli šel do bytu v Mejtě?

PK: Stavař si našel nevěstu v Mejtě, nebo spíš ona jeho. A protože to zrovna byla podnikatelsky obrovsky hektická doba, 13-14 hodin denně v práci, včetně sobot a někdy i nedělí, neměl stavař vůbec chuť něco stavět ještě doma. A tak koupil v Mejtě byt.

Lanaření z Mejta neprobíhalo?

PK: Lanaření samozřejmě probíhalo, a to již na stavební průmyslovce ve VM, pak pokračovalo a vlastně pokračuje dodnes.

Bobši, ty jsi zakotvil pro změnu v Litomyšli, za tím bylo co?

JK: Že v Morašicích nic nebylo a v Litomyšli jsem měl stejně práci.

A nějakou udičku jsi od místních nedostal?

JK: Jeden čas mě chlapi z Litomyšle oťukávali, i když to nemělo cenu. Vybavuju si, když k nám ještě v dorostu přijelo k přáteláku Mejto a já jim dal dva góly, tak se ptali. Ale jenom než zjistili, že už mi je 18. A stejně bych nešel.

Když jsme u těch morašických exodů, jak jsi Mary ty přišel k bydlišti u hlavního rivala? Láska k pozemku na první pohled nebo měl tolik praktických výhod, že jsi akceptoval vzdálení se z Morašic?

MR: Tak já jsem nejprve bydlel na Desné, kde jsme měli byt, tam se nám narodilo první dítě. V Morašicích v té době žádné stavební pozemky nebyly, bohužel z toho důvodu mnoho mých vrstevníků postavilo své domy v okolních obcích. Pravda, jeden se usídlil až v Chicagu. A Maruška v té době dostala od rodičů pozemek v Újezdě, takže volba byla jasná.

Jedním z hlavních témat zítřejší božihodové části budou góly.

Přejeme všem našim hráčům, příznivcům, pomocníkům i dalším našim profesím klidné svátky po boku nejbližších nebo promořených. Abychom Vám zkrátili čas bez fotbalu a odreagovali Vás od zpráv všedních i svátečních dní, nachystali jsme si na vánoční čas druhý seriál našeho občasníku, který vychází zhruba jednou za vlnu. Ten první si můžete připomenout zde.

Nebudeme si nic nalhávat o tom, jak by se dal z globálního pohledu hodnotit končící rok 2020, ale ani se zde nebudeme pouštět do obšírných politicko-ekonomických disputací a budeme se držet na našem fotbalovém rybníčku, jehož hlavní událostí bylo dovršení 50-ti let existence. A ať se jim to líbí nebo ne, převážnou část z tohoto období k němu patří i trojice stále aktivních matadorů. Tak si pojďme s Bobšem Kopeckým, Petrem Kutou a Martinem Ropkem trochu zavzpomínat. Upozorňujeme, že na rozdíl od první vlny, jsou všechny postavy a události v tomto rozhovoru skutečné.

Petře, tebe všichni známe jako špílmachra a střelce, ale v žácích jsi začínal vzadu, dokonce jsi odchytal polovinu sezóny, na jejímž konci bylo první místo a ty jsi byl vyhlášen nejlepším žákem roku 1985. Jaké máš na žáky vzpomínky? Byl víc potřeba dobrý brankář než dobrý hráč nebo jsi tenkrát tak dobrý hráč ještě nebyl?

PK: K chytání moc vzpomínek nemám, jen to, že jsem byl výborný brankář a nikomu se moc do brány nechtělo.

JK: To můžu potvrdit, Petr byl vynikající brankář.

PK: A táta už v té době dobře věděl, že žák si má projít všemi posty, aby se zdokonaloval ve všech herních činnostech.

Táta?

PK: Náš žákovský trenér Honza Klofanda, řečený „táta“. To přesně sedělo k tomu, jak se k nám choval, dal nám dokonalé základy a lásku k fotbalu. Tu potom prohluboval Láďa Tobku (zakladatel a dlouholetý předseda oddílu – pozn. redakce), k němu jsme měli s bráchou velmi osobní vztah, i on k nám. Ještě si ze žáků vzpomínám na opravdu vysokou výhru, myslím 23:1, což byl tenkrát morašický rekord.

To bylo proti Koclířovu a ten gól jste ani nedostali. Že jsi při té výhře dal 8 gólů si nepamatuješ, skromně o tom mlčíš nebo to někdo blbě zapsal a dal to brácha?

PK: Pamatuju si, že hodně, ale 8 bych rozhodně neřekl.

Bobši, ty jsi dal za žáky jsi dal jenom jeden gól, to jsi tenkrát nechodil na rohy ani na penalty?

JK: Ten svůj jediný gól jsem dal až někdy ke konci žáků na turnaji v Řetové, místo hlavou jsem trefil míč ramenem, ale byl tam a byl jsem za něj rád.

Když jsem koukal do zápisků, tak v žácích Vám to klapalo, dokonce jste vyhráli soutěž, ale během prvního roku v dorostu to byla častá kontumace, jednou jste zápas začínali v 7 lidech. Bylo Vás tak málo celou sezónu nebo to bylo nespolehlivostí, protože dorost je prostě vrtkavá kategorie? A neměl si tenkrát chuť se na to vybodnout?

JK: Ty důvody byly různé. Bylo málo lidí, někdy se špatně domluvil termín – dneska je to k smíchu, ale tenkrát musel všechno domlouvat pan Nepraš sám –  někdy se nesehnala doprava. Ale pořád to nebylo tak strašné jako dnes. V dorostu, a teda ne jen v dorostu, se vždycky chlastalo, ale nepamatuju, že by si tenkrát někdo dovolil nepřijít na zápas. Pro mě byl ten přechod dorostu těžký spíš kvůli věkovému skoku. Chodit, když nás bylo málo, mi nedělalo problém. Já jsem nikdy nebyl talent, všechno jsem si musel vydřít na tréninku, a už Klofanda v žácích věděl, že na mě je spoleh, že i kdybychom na tréninku byli jen dva, tak já tam budu. Nikdy jsem nebyl rychlý, ale mohl sem běhat furt, to jsem měl po tátovi, který běhal kilometr za dvě čtyřicet. Dvě čtyřicet.

Petře, po té bídné sezóně, o které jsme mluvili s Bobšem, jste s dorostem dva roky po sobě postoupili, z III. Třídy jste to půl roku před revolucí dotáhli jako první oddíl morašického fotbalu do kraje. Ty jsi chytal první rok a půl, proč tě pak v bráně nahradil Pepa Rambousku, který ten postup z okresu vystřílel?

PK: Já vychytal postup z pralesa do okresního přeboru, ale Pepika to táhlo do brány, mě do pole, a tak jsme se vyměnili.

JK: Já mám dodneška jednu z nejživějších vzpomínek na zápas, který jsem nehrál. V úterý jsem si udělal na volejbale výron a o víkendu se hrálo v Boršově o první místo a postup z pralesa do okresu. A já celý zápas běhal kolem hřiště, že jsem si tu sádru úplně rozdupal. Ale vyhrálo se, myslím 4:1.

Mary, když se Petr v dorostu přesunul do pole, začínal si hrát v žácích. A jestli mě zápisky nepletou, byl si odmala obránce. Brals to tak, že tam je tvoje místo nebo si doufal, že tě trenéři někdy vysunou?

MR: Já ti do toho ještě skočím, když se mluví o tom postupu dorostu do kraje. V té době tím žily celé Morašice, na první utkání v kraji byly dokonce transparenty, já jsem v hloučku mladých fans celé utkání skandoval a hrkal plechovkou plnou šroubů. Dá se říct, že tihle kluci byli vzorem pro nás mladší. Ale k tvojí otázce, asi jsem vždycky bral, že obránce je moje místo, protože moje fotbalové přednosti byly vždycky v tom někomu vzít balón nebo zabránit akci soupeře, než že bych měl hru tvořit nebo střílet branky. Asi nejlépe jsem se cítil na defenzivním záložníkovi, kde jsem mohl využít i moji fyzičku.

A svůj gólově nejbohatší zápas si pamatuješ?

MR: Nevybavuji si, jestli se mi někdy podařilo dát hattrick, ale pamatuji si, že jsem k němu byl blízko v dorostu za trenéra Jirky Horáka. V postupové sezóně jsem v Moravské Třebové dal dva góly a poté jsme kopali penaltu, na kterou byl určen Fúča. Já jsem mu ji ale přebral, penaltu neproměnil pak to od trenéra pěkně slíznul!

No já jsem taky odjakživa obránce a hattrick jsem nikdy nedal, proto jsem myslel, že si budeš pamatovat, že si za žáky v jednom případě skóroval dokonce čtyřikrát. Ale to by bylo o dost sušší než ten nepovedený hattrick, takže díky. Ty ses s žáky pravidelně umisťoval na bedně, jednou jste dokonce vyhráli, s dorostem jste brzo postoupili zpátky do kraje, ze kterého se spadlo po odchodu Kuťáků a spol. Coby obránce jsi byl dvakrát vyhlášen nejlepším hráčem, žákem v roce 1992 a dorostencem hned o rok později. Kapitánoval jsi během mládeže, když si tě trenéři tak vážili?

MR: Určitě jsem kapitánoval, asi většinou ten poslední rok, jak v žácích, tak v dorostu. Nevím, zda to bylo tak, že si mě vážili trenéři, nebo zda to bylo hlasováním hráčů, ale asi nejvíce rozhodlo moje morašické srdíčko a možná také moje povaha, že nerad prohrávám, což také mohlo být oceněno páskou. Já si z toho pamatuji hlavně tu postupovou sezónu. To jsme do posledního kola bojovali na dálku s Horním Újezdem, měli jsme tehdy neskutečnou partu, byla to jízda, v posledním kole jsme doma vyhráli 12:0 (17:0 proti Třebářovu - pozn. redakce) a ta oslava patří mezi moje největší zážitky. Vybavuji si, že při vítězném pokřiku ve vagónu jsem rozbil sklo okna, o které jsem se pořezal, a že jsme pak před hospodou na návsi vyhazovali do vzduchu pana Tobka, který byl tehdy ikonou morašického fotbalu.

V zítřejším pokračování dojde na chvíle, kdy Morašice nebudou na prvním místě. A ne jen v tabulce.

Tak jsme se uvolnili, třeba ne naposled. Když Pánbu dá a budeme na jaře na správné straně "best in covid", mělo by se v našem oddíle dít zhruba toto:

Muži budou hrát od nevidím do nevidím, každý víkend od 13.3. až do 26.6., plus jeden vložený termín plus případné finále okresního poháru (semifinále - proti Mladějovu, Borové nebo Opatovu - je tentokrát možné sloučit s ligovým zápasem). Začíná se tam, kde se na podzim skončilo, až v průběhu dubna se přejde do odvet.

Dorost bude také navazovat bez zásadních změn, v tříčlenné soutěži s tím takový problém není. Začínat by měl 17.-18.4. a končit stejně jako muži, pořadí zápasů se může měnit v návaznosti požadované předzápasy mužů.

Starší žáci se taky pokusí odehrát všechno, začnou 10.-11.4. zbývajícími zápasy z podzimu a i s pomocí dvou vložených středečních zápasů by měli dvoukolový systém dohrát 26.6.

Mladší žáci přijdou o jednu sadu zápasů s každým soupeřem, původní tříkolový systém je minulostí a bude se hrát jen dvakrát. Což pro ně znamená volnější termínovou listinu, budou hrát od 17.4. do 20.6. Zrovna naši žáci by ale před startem jara měli stihnout dohrát odložený zápas s Jaroměřicemi.

Přípravky podzimní resty nahrazovat nebudou, pro jaro dostanou nový rozpis s prvním turnajem plánovaným na 17.4. Starší přípravku čeká 9 víkendů (během každého budou 2 4členné turnaje a 1 tým bude mít volno), finálový turnaj se uskuteční 19.-20.6.. Mladší přípravka bude mít o jeden víkend méně, za každý se stihnou 3 turnaje (jeden 4členný a dva 3členné) a její finále je v plánu 12.-.13.6.

Přijdou Vám ty plány jako moc smělé až pošetilé?

Nevěříte?

Věřte.

Jubilejní 50.rok fotbalu v Morašicích stihl i přes děravý program přinést několik osobních zajímavých milníků. Zajímavost je samozřejmě subjektivní pojem, ale u čtenářů těchto řádků se jistá shoda na míře zajímavosti předpokládá.

Milníkem nejdůležitějším je samozřejmě to, že jsme si v době, kdy už celá Praha jede na Instáči, založili Fejs. A teď k těm dalším.

Zatímco hrající trenér A-týmu Martin Ropek si na poslední chvíli stihl připsat 800.start v mužském dresu, Josef Kopecký, který v létě pokořil 1200 startů v součtu všech kategorií, si musel chlapskou tisícovku na poslední chvíli odložit. Ale když ho trenér vynechá v přátelácích, aspoň to bude mít na jaře i s diváky. Snad. Posouvali se i kluci Karalovi. Milan Chmelík překonal 725 startů za muže v podání Petra Kuty a vyhoupl se tak na 3.místo za dva výše zmíněné matadory. Milan Klement se sebezapřením naskočil proti Jaroměřicím a stal se tak 5. nejčastěji nastoupivším morašickým fotbalistou všech dob. Přidat další start k těm 694 už mu zdraví na podzim nedovolilo, ale všichni jemu i áčku přejeme, aby se mu to ještě podařilo zaokrouhlit. Na 800. Na metu 300 zápasů v mužích se dostal Zdeněk Skala, premiéru si odbyl Michal Kopecký, Jan Špinar se posunul na 7. místo v potu zápasů odchytaných v áčku.

Ve střeleckých statistikách na sebe hlavní pozornost poutá Bohumil Válek, který se stal rekordně popáté nejlepším střelcem sezóny (4x se to povedlo F. Ropkovi, 3x J. Vosmekovi, Jiřímu Jánovi st. a Karlovi a Petrovi Kutovým). Mezi muži načal druhou stovku gólů a poskočil z 9. místa na 6., v součtu kategorií (z praktických důvodů počítáno bez elévků) už mu chybí pouze 10 gólů na první místo Petra Kuty. Produktivním rokem se Milanu Chmelíkovi podařilo posunout do TOP 20 a díky potenci posledních let předběhnout i svého souseda. Své první góly za muže, a ani v jednom případě nezůstalo jen u jednoho, vstřelili Miroslav Hubáček, Michal Kopecký, Vojtěch Štěpán a Jan Vít.

Teď už dorostenec Jiří Jána ml. zamíchal pořadím historických žákovských statistik a nebýt předčasně ukončené sezóny, mohl atakovat nejvyšší příčky co do odehraných zápasů (nakonec 9.místo) i metu 59 žákovských gólů svého táty (nakonec 43, čili mu při jeho loňském tempu chybělo zhruba 5 zápasů). Do třicítky nejlepších žáků se prostřílel Šimon Lněnička, těsně za ní je Šimon Kušnír, jehož 8 gólů v podzimním zápase proti Křenovu je tímto vyhlášeno žákovským rekordem do doby, než se podaří projít archivy nebo se někdo přihlásí, že dal za žáky víc.

Žebříčky elévků se mění nejrychleji ze všech, jak nám na fotbalovém dni názorně předvedl moderátor. Martina Famfulíková už překročila 250 zápasů, Daniel Válek 300 gólů a kromě nich mohou svoje pozice ještě vylepšovat i Vít Famfulík a Vojtěch Huryta.

Tabulky TOP 30 jednotlivých kategorií, seznam všech nastoupivších hráčů i další statistické perličky naleznete zde (nebo přes záložku "historie"), aktuální čísla mužů i v "soupisce".

Muži pod vedením Martina Ropka odehráli v roce 2020 pouhých 19 zápasů (9 ligových, 2 pohárové, 8 přátelských) s bilancí 11 výher, 2 remízy a 6 proher při skóre 57:33. 4 z oněch 19 zápasů se hrály proti Hornímu Újezdu, ale až v tom posledním dokázali muži vyhrát a přispět tím k podařené oslavě 50.výročí morašického fotbalu. Tento povedený fotbalový den, který se s velkým štěstím podařilo napasovat do pandemického okénka, nechť vynahradí fanouškům stesk za všechna další zrušená utkání.

V přerušené 51.sezóně se áčko sluní na druhém místě okresního přeboru, když z 9 zápasů vytěžili 21 bodů při skóre 28:11 (přičemž 21 gólů stihli za první 4 utkání). A nebýt neuhlídaného Švece dvě minuty před koncem, bylo by to ještě jímavější.

Včetně přáteláků naskočilo do zápasů áčka 24 hráčů, všechny mače absolvovali Ropek a Špinar, po jednom vynechali Novák a Válek. Dva zápasy vynechal Chmelík, což se mu stává maximálně jednou za 10 let. Nejlepším střelcem kalendářního roku se stal počtvrté za sebou Válek s 12 góly, následován osmigólovým Chmelíkem a krátký pobyt stačil na 5 gólů a 3. místo Michalu Kopeckému. Válek stihl nejvíce gólů i připravit, konkrétně 8, na 6 gólů nahráli i Skala (za pouhých 7 zápasů potvrdil bilanci nejlepšího prokázaného nahrávače dekády) a Ondráček. Ten za poslední 4 zápasy stihl 4 žluté karty a tento mocný finiš z něj udělal našeho zlého muže pro rok 2020. Vehementně finišoval i Štěpán, ale jeho červená v poslední minutě sezóny na první místo bohužel nestačí. Sluší se připomenout také nejpilnější účastníky tréninku, kterými jsou pěkně generačně rozvrstvení Ropek, Válek a Špinar.

Dorost v létě nastoupil do tříčlenné soutěže 8+1, dalo by se říct, že ve spojení s Horním Újezdem a žáky. Trenérem hrstky trénujících je Pavel Beneš, na pozici vedoucího mu pomáhá David Severa. Dorost stihl odehrát 5 zápasů s bilancí 1-1-3 a skóre 11:19. Všechny zápasy odchytal Emanuel Hanyk, ani jednou nechyběli Pavel Beneš ml., Jan Vedral a Jakub Kvapil z žáků, nejlepším střelcem je se 4 góly Jan Pechanec, který už stihl zároveň nastoupit proti našemu áčku. Další z dorostenců Radovan Flídr mu dokonce v letním přáteláku vstřelil gól, to jsou paradoxy.

Starší žáci pokračovali v nové sezóně tam, kde je Covid loni zastavil, pod vedením Jana Špinara a Jiřího Kučery vyhráli všech 6 zápasů při skóre 51:2, ale na měření s rovněž stoprocentní Březovou už nedošlo. Ke všem zápasům nastoupila hned šestice hráčů, u Jakuba Kvapila je to o to chvályhodnější, že stihl pravidelně pomáhat i dorostu, u Šimona Kušníra znamenal každý start minimálně gól. Celkem jich dal 17, z toho hned 8 v prvním zápase, po 9 gólech dali Jonáš Krška a Jan Odehnal.

Mladší žáci pod vedením Tomáše Chadimy a za nás nově Tomáše Lochmana už tak stoprocentní jako loni nebyli, v tabulce okresního přeboru 7+1 jsou uprostřed s vyrovnanou bilancí 3 výher a 3 porážek a záporným skóre 17:22 (za což může hlavně nálož od suverénní Březové). Ke všem zápasům nastoupila šestice hráčů včetně nejlepšího střelce, sedmigólového Ondřeje Žďáry.

Starší přípravka odehrála 5 turnajů a vyhrála všechny kromě toho posledního, kde zaznamenala jedinou porážku v 12-ti zápasech sezóny, při celkovém skóre 90:13. Všech turnajů se zúčastnil Kryštof Tomšíček a naše zápasová rekordmanka Martina Famfulíková, která na jednom z turnajů nedostala ani gól. Střelecky tým táhl i po přechodu do starší kategorie Daniel Válek, který za 10 zápasů zaznamenal 39 gólů, za ním jsou František Flídr a Matyáš Bulva s 13, resp. 11 góly.

Naši nejmladší soutěžící stihli odehrát o turnaj více, přičemž ten poslední po dvou výhrách ovládli. Jejich bilance se zastavila na 13 zápasech (7 výher, 6 porážek) a skóre 70:72. V účasti i gólech tým táhli kluci z Horňáku, když při kompletní porci zápasů stihli 20 gólů David Boček, o gól pozadu byl David Klusoň a o další zářez méně má Jaroslav Chaun.

Mladší přípravka

Vzhledem k vládním opatřením proti koronaviru šlo o poslední turnaj podzimu. Karanténa se dotkla i našeho týmu, a tak jsme k domácímu turnaji nastoupili pouze v šesti hráčích, takže jsme měli jen jednoho náhradníka, starší přípravka ke svému turnaji neodjela vůbec.

Sestava*:* Jaroslav Chaun, David Klusoň, David Boček, Dominik Prokop, Štěpán Kovář, Štěpánka Gábrlíková

Výsledky:

Horní Újezd/Morašice – Březová 7:2 (4:1)

branky: David Klusoň 3, David Boček 3, Jaroslav Chaun

Horní Újezd/Morašice – Borová 10:2 (5:1)

branky: David Klusoň 3, David Boček 3, Dominik Prokop 2, Jaroslav Chaun, Štěpán Kovář

Tabulka turnaje:

1.Horní Újezd/Morašice (6 b.)

2.Březová (3 b.)

3.Borová (0 b.)\ \ I když výsledky vypadají jednoznačně, výhry se nerodily lehce. Kvůli chybějícím hráčům jsme znovu museli přeskládat sestavu, ale kýžený úspěch se dostavil. Teď si dáme chvilku od fotbalu pauzu a uvidíme, jak se situace vyvine.

Autor: Zdeněk Beneš

Do zápasu na hřišti posledního Boršova trenér zvolil rozestavení 3-4-3 s cílem, že musíme hrát jako by to bylo naposled a soupeře zaskočit presinkem a častou střelbou. Šanci v základu dostal po delší době Hubáček, ten však na hřišti vydržel necelé tři minuty, když si při prvním kontaktu s míčem po souboji s domácím hráčem poranil kotník. Boršov sázel na dlouhé nákopy, které naše obrana dokázala zastavovat před naším vápnem, někdy až ve vápně, a když už se soupeř dostal k zakončení, mířil naštěstí mimo bránu. Nervy trochu pocukal Štancl, když centrovaný míč pouštěl na penaltě za sebe v domnění, že za ním stojící Ondráček má lepší pozici k odvrácení nebezpečí, ale naštěstí s tím nepočítal ani nikdo z domácích. Naše útočné akce probíhaly především přes sklepávajícího Nováka na hrotu a následně po pravé straně, ale k vážnému ohrožení domácí brány to nevedlo. Po faulu na Nováka dostal možnost zahrát volný přímý kop Válek, který si všiml špatného postavení gólmana a obstřelením zdi na zadní tyč nás poslal do vedení. Další akce přicházely z levé strany, když Válek po rychlé rozehře našel ve vápně Chmelíka, kterého však zradilo zpracování. Následně Vít unikl po vybojovaném souboji podél lajny, pohrál si s obráncem, ale přihrávkou už spoluhráče nenašel. Gól však padnul na druhé straně, když domácí kapitán, i s přispěním naší neaktivity, vymetl šibenici Špinarovy klece střelou zpoza vápna. Chvíli poté jsme si oddychli, že nebudeme muset podruhé nuceně střídat, když se Burešova hlava připletla do cesty tvrdé Nádvorníkově střele, která dle autora střely mířila do kasy. Vedení nám před odchodem do kabin vrátil Válek, když se po faulu na Nádvorníka opět postavil k přímému kopu a poslal míč do horního růžku.

Druhý poločas poznamenal mírný, ale vytrvalý déšť. Hrálo se především na středu hřiště, kde docházelo ke spoustě soubojů, hra se přiostřovala a rozhodčí to odměnil několika kartami. S přibývajícím časem jsme začali mít problémy při práci s míčem, čímž jsme se dostali do defenzivy a řešení jednoduchými nákopy. Přesto jsme zahrozili my, když Válek propálil domácí blok a potřetí v zápase dostal míč do sítě, branka však nebyla uznána pro domnělý ofsajd našeho útočníka, který proběhl za domácí obranou a údajně bránil gólmanovi ve výhledu. Do velké šance se dostal soupeř, když standardku z půlky hřiště nechtěně prodloužil Chmelík za naši obranu, kde stál osamocený útočník, jehož střelu Špinar vyrazil před sebe, následnou dorážku dokázal ztlumit Válek a neposedný míč skryl do náruče rychle zvednutý Špinar. Na druhé straně Nádvorník jednou prováhal příležitost k zakončení, podruhé se místo kombinace vydal sám mezi dva obránce, kteří jeho postup zastavili. Navýšit vedení mohl Ondráček, ke kterému se dostal špatně odvrácený centr, ale na úrovni penalty levačkou přestřelil. V samotném závěru se nedomluvili Štancl s Ropkem při odkopu míče, druhý jmenovaný trefil prvně jmenovaného míčem do ruky a nabídli tak domácím přímý kop z nebezpečné pozice, ale domácí nenavázali na předchozí úspěšné pokusy Válka. Ještě, než před závěrečným hvizdem Špinar rozehrál míč od brány, neodpustil si Štěpán pár poznámek na adresu rozhodčího a po druhé žluté kartě se poroučel do sprch jen o pár vteřin dříve než všichni ostatní. Povinnost jsme nicméně splnili, nezkazili jsme trenérovi jeho jubilejní 800.utkání za muže, a pokud bychom se na hřiště v tomto roce už nevrátili, což se může snadno stát, můžeme se uchýlit ke klidnému zimnímu spánku. Co se spokojenosti s nabíranými body týče.