Články ze sezóny 2020/2021

Díky spojení s Horním Újezdem jsme stejně jako loni mohli do okresních soutěží přihlásit kategorie starších i mladších přípravek a starších i mladších žáků. Počet dorostenců by byl i v tomto spojení tak hraniční, že jsme byli nuceni tohle družstvo nepřihlásit. A protože jaro nečekaně zředilo i "lidské zdroje" v A-týmu, výbor s těžkým srdcem odmítl nabídku přihlásit A-tým do I.B třídy.

K poslednímu přátelskému zápasu tohoto krátkého jara jsme doma přivítali sousední Dolní Újezd. Ten tradičně namixoval trochu od "A", trochu od "B", my jsme do sestavy netradičně zamíchali J. Kubeše. Už při rozcvičce obou mužstev bylo znát, že za vysokých teplot se nikdo nechce zbytečně vysilovat a během zápasu to vypadalo podobně. Většinu času se hrálo mezi vápny a šancí bylo poskrovnu. Hosté, kteří více drželi míč, zahrozili dvěma nepřesnými střelami a jednou nastřelenou tyčí, u nás stojí za zmínku nepřesná hlavička J. Kopeckého zapomenutého při rohu na zadní tyči a slabá střela Válka, který po souhře s Novákem a Kopeckým zakončoval z levé strany. Druhý poločas probíhal ve stejném "nasazení" jen se občas gólově urodilo. Jako první se radovali hosté, když Špinar neudržel „Gangovu“ střelu a obrana pozdě reagovala na následnou dorážku. Vyrovnání zařídil oslavenec Chmelík, který využil celozápasového vysokého postavení hostujícího gólmana (koho by taky bavilo čekat ve výhni jestli se náhodou nepřiblíží nějaká střela )a jeho chybnou rozehrávku potrestal gólem a lá Schick. Poslední gól zaznamenali hosté, když Vít zachytil dlouhý míč v našem vápně, ale místo odkopu volil neúspěšnou kličku a po následné přihrávce na Mokrejše v okolí penalty to bylo 1:2. A bylo to tak až do konce.

Po více než půl roce se kvůli fotbalovému utkání mužů zaplnily ochozy našeho areálu, což bylo moc dobře, protože náš týden starý debakl v Pomezí měl dnes dohru. Měsíc před svými padesátinami odehrál svůj 1000.zápas za naše muže Josef Kopecký a jeho první trenér Jan Klofanda mu před zápasem předal dar k připomenutí tohoto stěží představitelnému milníku. Pro ilustraci - v době jeho debutu v áčku v roce 1987 byli na světě pouze 2 hráči naší dnešní sestavy. To samozřejmě není narážka na věk, ale obdiv k fotbalové dlouhověkosti. Pravda, zrovna soupeře z Bystrého je těžké ohromit pouhým zařazením veterána pod 60let do sestavy, ale náš matador si naštěstí schoval i nějaké trumfy,

Ale popořadě. V prvním poločase jsme měli silný vítr v zádech, ale prvních deset minut jsme spíš nechali hosty otestovat bořící schopnosti naší defenzivy. Z ničeho jsme ale mohli udeřit my, když Válkův centr z přímáku promáchl na penaltě samostatně vyplavavší V. Štancl. Do samostatného nájezdu ze strany se dostal i sám Válek, dle mínění hostů za pomoci zpracování rukou, ale trefil pouze vingl zvenčí. Rozhodně není cílem článku upírat hostům šance, ale jednak jim silný protivítr dost ztěžoval situaci už při rozehrávce a jednak se to při anonymitě útočníků soupeře hůř pamatuje. Špinar určitě stihl vyběhnutím včasným vyběhnutím dostatečně zmenšit střelecký úhel a zakročit proti samostatnému úniku, dost možná si připsal i nějaký další zákrok ze hry. Po hokejovém prostřídání v půlce půlky se začal v útoku nachomýtat do dobrých pozic Kopecký. Nejprve špatným zpracováním prováhal dobrou pozici za obranou a vybojoval "pouze" rohový kop. Po něm vyplaval sám na zadní tyči, ale vítr mu s centrem hl a míč se mu svezl po kštici. Ale když pak po lajně pronikl Válek a přihrál mu pod sebe na vápno, vystřelil na zadní tyč se silou tak přizpůsobenou větru, že míč přeplachtil bezmocného gólmana a zapadl za háčky. Při vykročení do druhé tisícovky mužských startů tak dovršil šestnáctou desítku svých gólů. Naše další nadějné pozice, hlavně na pravé straně, bohužel končily nepřesnými finálkami pod sebe, a v závěru mohli udeřit hosté. To V. Štancl promáchl míč a unikající hostující útočník se stihl šikovně natlačit před Černohorského a jeho pád těsně před šestnáctkou asi musel ze zadní perspektivy sudího vypadat jako ne vlastní vinou. Pěknou střelu přes zeď ale Špinar pěkným skokem vyrazil na roh.

Že bude druhá půle o poznání těžší nám bylo jasné, ale že si necháme vyrovnat už po třech minutách, to nás přece jen opařilo. Po průniku přes tři hráče na naší pravé straně předložili hostující útočník svému kolegovi na penaltě a ten měl jednoduchou práci. Po dalších dvacet minut si z našeho týmu občas zahrála s balónem pouze obranná čtyřka a gólman, jinak to bylo hlavně o tom, jestli se bysterským podaří prorazit náš destrukční val. Špinarova frekvence zákroků se povážlivě zvýšila, minimálně dva zákroky proti střelám uvnitř vápna byly z kategorie gólových, v jedné šanci hostující útočník zbytečně předával míč do nevýhodnější pozice, v jiné zase sólový postup zabrzdil umávnutý a upísknutý ofsajd. Šancí vůbec nezaváněl chytrý pokus zpoza rohu vápna, který musel náš gólman s námahou vytahovat zpod břevna, a když po centru na zadní tyč vracel další host míč takovým polotrkem šajtlí zpátky do ohně, taky by málokdo nadál, že se dokutálí až do tyče. Hostující obranu vystrašil pouze nadvakrát Ondráček. Nejprve jen zlehka, když vystřelil nad, poté pořádně, když si dobrým presingem vybojoval míč na stoperovi, ale tváří v tvář gólmanovi volil nepřesný centr na Bureše. Špatný výběh brankáře potrestal Válek střelou do autu, Nádvorníkův stáčený pokus po zemi gólman kryl, a tak rozuzlení přinesla poslední minuta. To si Kopecký rozvážnou protisměrnou kličkou na vápně udělal střeleckou pozici a přeloboval gólmana. Bohužel celý stadión nezhypnotizoval míč dostatečně k tomu, aby zapadl do brány, byla z toho pouze tyč. Na dorážku naštěstí číhal Válek, který i přes zákrok brankáře procedil za čáru čudlu, která nám přivodila mírně šťastnou, ale po dvou ostudných výkonech řádně odpracovanou výhru.

K dalšímu přátelskému utkání jsme se vydali do Pomezí. Ať už byly důvody jakékoliv, na zápas jsme vyrazili v jedenácti lidech, a to jsme ještě úvodních deset minut hráli v deseti, protože se Skala zapomněl na rodinném výletě. Že budeme ztrácet fyzicky i herně, s tím jsme počítali. Ale že obdržíme gól hned v první minutě z penalty, když Kopeckého pomalou přihrávku ihned po rozehrání zachytil domácí útočník, který byl při pokusu o kličku faulován Špinarem, tak s tím jsme opravdu nepočítali. O chvíli později už to bylo 2:0 pro domácí, když Kopecký dlouho váhal s rozehrávkou a domácí hráč samostatný únik bezpečně proměnil. Kdo v pátek sledoval přátelské utkání české reprezentace proti Itálii, mohlo se mu zdát, že podobný zápas už viděl. Domácí nám dělali problém především po stranách, kde naše obrana měla velký problém zachytávat jejich rychlá křídla. Když už jsme získali balón, moc dlouho jsme si s ním neužili. Třetí gól jsme inkasovali z přímého kopu, když Špinarovi míč vyklouzl z rukou za jeho záda. Po rychlé akci ze strany a následném centru to už bylo 4:0, když nikým nehlídaný domácí hráč uklidil míč placírkou k tyči. Skóre se znovu změnilo po chvíli výstavní střelou do šibenice. Domácí poté zvolnili tempo, čímž jsme se byli schopni dostat na delší dobu na útočnou polovinu, ale vytěžili jsme z toho akorát Vítovu střelu z dálky, kterou gólman musel vyrazit na roh a Válkovo nezakončení, když se snažil na malém vápně najít lepší pozici. Jedné gólové radosti jsme se před odchodem do šatny přece dočkali, když po rohu Bureš prodloužil míč na zadní tyč, kde už měl Ropek snadnou úlohu.

V druhém poločase se naše hra mírně zlepšila, ale naše akce končily často před vápnem a s přibývajícím časem dokonce v samotném zárodku. A tak gól vstřelilo opět Pomezí, když Špinar nedosáhl na centr a domácí útočník zakončoval do prázdné brány. V průběhu zápasu však Špinar chytil 2 samostatné úniky, čímž si srovnal skóre. Do třetice mu to bohužel nevyšlo, a to když naše obrana nezachytila dlouhý nákop a Špinar musel poněkolikáté čelit souboji jeden na jednoho – 7:1. Náš průměr gól na poločas z přáteláků mohl udržet Válek, když zachytil špatnou rozehrávku domácích, ale dal na Skalovu radu a nepodařilo se mu přelobovat vyběhnutého gólmana. Víc zajímavého se toho už neudálo, tak můžeme jen doufat, že nás za týden bude víc a neurveme si takovou ostudu před našimi fanoušky.

Po měsíci fotbálkování jsme si v Cerekvici chtěli otestovat, jak nám chutná velký fotbal. A nutno říct, že to byla užitečná lekce. Třeba v tom, že i když na sebe působíme početným dojmem, k zápasu se scházíme mnohem hůř. Hlavně ale bylo vidět, že má soupeř naběháno i nahráno víc. Náš tentokrát nehrající trenér tak musel sledovat převahu domácích, kteří byli pohyblivější a tím pádem snáze kombinovali i získávali míč z našich statických rozehrávek. A šli i brzy do vedení, když přetažený roh na zadní tyč, který by jinak zaručeně odvrátil Ropek, vrátili domácí do ohně a M. Lněnička se zblízka hlavou nemýlil. Naši první střelu na bránu obstaral z přímáku Válek, do vinglu se trefil naprosto přesně, ale pomalu, takže V. Vostrčil stihl zasáhnout. Dvakrát měl na hrotu více prostoru Skala, ale jednou mířil nepřesně, a podruhé nezamířil vůbec. Vzhledem k tomu, že to mnohem víc smrdělo před naší bránou, je škoda, že jsme druhý gól dostali lacino ze standartky, hlavičkový souboj před prázdnou bránou vyhrál J. Vostrčil. Ale pořád to nebyl tak laciný gól jako inkasovali domácí, prakticky neatakovaný Šeda totiž centrem našel horní růžek vlastní brány tak přesně, že radost z gólu do šatny převážily obavy o zdraví našeho bývalého spoluhráče Vomáčky v roli domácího kouče. Ze začátku druhé půle jsme sehráli nejlepší pasáž zápasu, prostřídanou domácí sestavu jsme přehrávali, ale bez kýženého efektu. Když střed naší obrany nezachytil průnikovku na J. Vostrčila a ten samostatný únik o břevno poslal do brány, nastal pro změnu náš útlum. Domácí mohli z brejků do otevřené obrany skóre pohodlně navýšit, stejně tak ale mohl snížit Válek, který v naší největší šanci šance tváří v tvář V. Vostrčilovi neumístil střelu mimo dosah jeho nohy. Chuť si spravil už za mírného deště pět minut před koncem, když jeho parádní obstřel z pravé strany lízl tyč a zaplul do sítě. Kratičké nadechnutí k nespravedlivému srovnání ale už za vydatného deště utnul domácí Lipavský, který spolehlivě zakončil další samostatný únik po laciném průchoďáku středem obrany. Takže hurá do práce.

Protože už k nám dorazila realita fotbalových zápasů, a také proto, že srážka s realitou byla krutá, projdeme si zbytek fiktivního přeboru letem světem, abychom si každý týden zbytečně nehonili triko. O naší domácí výhře nad Dlouhou Loučkou ve 20.kole měl rozhodnout stárnoucí, ale věčně zelený matador Josef Kopecký. Ve 21. kole jsme zavítali do Mladějova a měl to být tuhý boj jako minule. Sice o tom v článku není zmínka, ale většina z nás si pamatuje, že Vít naskočivší do druhé půle předvedl, jak se bojuje o základ a vydatnou měrou a asistencí přispěl k obratu, který v poslední minutě dokonal Nádvorník. Ve 22.kole jsme měli hostit Boršov. Ten u nás nehrál přes dvacet let a na tehdejší dva góly Kopeckého měli o generaci později navázat proti slabšímu soupeři svými premiérovými góly Tobiášek a Vejrych. Ve 23.kole měl zase v Radiměři dostat šanci Hubáček a připomenout nám, že dokáže zastat beka, pomoci ubránit nulu i vydržet celý zápas. 24. kolo mělo přinést souboj jara, ve kterém jsme měli stále se nás ještě držící Jevíčko sfouknout jako svíčku. Výsledkově. Matematické stvrzení postupu v dalším pro nás mělo být v Linharticích snadná práce, ale na tamějším plácku je to z naší strany vždycky ofenzivně strašná bída a trn z paty by nám vytrhl leda D. Štancl, který má na tohoto soupeře střelecky spadeno. Před posledním kolem bychom si odskočili třeba do Pomezí na finále poháru, kam se postupem přes Jaroměřice katapultoval Opatov. A staly by se věci, které si většina z nás pamatuje. Soupeř vedl, ale naštěstí za nás střílel M. Kopecký a vítězství jsme si vybojovali až ve sladkém penaltovém rozstřelu. A na závěr, když už o nic nešlo, jsme si smlsli na Bortelu. Tak takové to třeba mohlo být.

Výčet pozitiv ze zápasů v Janově skončí u krátké cesty a většinou získaného bodu. Tamní styl a prostředí voní málokomu, ale naštěstí máme i v našem kádru typy, co si rádi kopnou, šťouchnou, ceknou a tak podobně. A nervy těchto hráčů nečekaly v blocích na startovní výstřel dlouhou dobu. To když Boháček brzy rozvlnil síť umným přímákem přes zeď. Proti tomu by se nedalo moc namítat, spíš závidět. Ale přímáku zákonitě předchází faul a ten se dá ve fotbale vždy posoudit dvojím způsobem a většinou se najdou tací, co jsou přesvědčeni o špatné volbě pana rozhodčího. Válek s Vítem na něj začali sprostě pokřikovat a nafasovali žlutou. Chmelík to zkoušel sice vysvětlit diplomaticky, ale nepřestal dokud si sudí nezapsal i jeho. Samozřejmě, že jsme se mohli hecnout a začít hrát naši hru, soupeře mačkat jako citrón a čekat, až se ujme nějaká šance. Ale to my ne, ono má to hádání a karetní bitva něco do sebe. D. Štancl v tom byl nevinně, ten si předkopl balón a pak u něj byl hold pozdě. V. Štancl taky nechtěl. Hrát balón. Klement to zvládl. Naložit od cesty. Ropek se držel. Dresu rychlejšího útočníka. Novák se na to nemohl dívat. Jak ho doháníme v kartách. Vůbec není divu, že za silného větru a neustálého psaní karet se nic dalšího fotbalového stát nemohlo.

Do druhé půle jsme na místo nejohroženějších kusů poslali čerstvé, emočně nezatížené hráče, jako třeba Ondráčka. A byl to právě on, kdo ze strany oslovil bohužel se zastřelujícího F. Bureše. Byl to on, kdo dostal za vzájemnou potyčku naši první žlutou druhého poločasu. A byl to ten pošťuchující Janovák, kdo probudil Draka. A tak když D. Štancl v čase 50:25 narýsoval jakoby nic kolmici do lajny a od Válka vletěl míč do vápna, Drak využil vítr v zádech, vletěl míči do cesty a nasměřoval ho do domácí kasy. Bohužel, Ondráčkův ajfr jsme nedokázali více využít ani my, ani on, Dráček. Sice si několikrát, jako třeba v čase 70:37, dokázal slmsnout na slabších, sice dokázal několikrát poslat míč do ohně, párkrát vystřelil do nebes, ale s remízou už se v zájmu sázek hnout prostě nemohlo.

Další výsledky 19.kola:

Opatov - Radiměř 3:0 (1:0)

Dlouhá Loučka - Borová 2:0 (1:0)

Jaroměřice - Cerekvice 5:2 (3:1)

Horní Újezd - Hradec nad Svitavou 2:0 (1:0)

Boršov - Jevíčko 2:5 (2:3)

Mladějov - Linhartice 6:2 (4:1)

Tabulka okresního přeboru po 19.kole:

Když pomineme rozhodčí, tak nejhorší věcí na okrese je cestování za Hřebeč. A z cestování za Hřebeč je nejhorší cestování ke kvalitním soupeřům na Malou Hanou. A z cestování ke kvalitním soupeřům na Malou Hanou je nejhorší cestování do Jaroměřic. A nejhorší na tom není, že jsme tam nevyhráli na den nepřesně pět let, ale že si člověk s tamními fanoušky ani nemůže rozumně popovídat. Ne jen o Nietschzem, ale fakt o ničem. O to hřejivější pocit je, že náš nebližší konkurent v tabulce k nám musí jezdit podobně nerad, protože poslední výhru jejich áčka u nás pamatujou jen strejci našeho trenéra. Je pravda, že od nás museli občas odjíždět s lepším herním pocitem než my od nich, ale o to naštvanější. Takovou frustraci jsme jim tentokrát nehodlali dopřát a udeřili jsme rychlým gólem, když se po Skalově pasu za tradičně děravou soupeřovou obranou zjevil po statistických jubileích toužící navrátilec M. Štancl a nerozhýbaného brankáře obhodil jedním ze svých typických triků - neumístěnou střelou těsně vedle dřevěné nohy. Hlavní pozornost naší defenzivy byla samozřejmě zaměřena na pastýře hostujícího stáda, okresního střeleckého démona pověstného tím, že udělá z hovna čokoládu - Daniela Švece. Ale protože si ho pravidelně předávají k hlídání naši nejlepší psi obranáři a letos na jaře má málokdo z našeho týmu slabou chvilku, byl Špinar v naší bráně zaměstnán jen jednou a někým jiným, se střelou do horního rohu si ale výborně poradil. To M. Štancl byl o poznání efektivnější, když se před pauzou po rychle sehraném autu chvilku motal s míčem soupeřovým vápnem a skrytou plašmuškou zvýšil naše vedení. 

Bohužel dřív než stihl po návratu z kabin přidat třetí gól, stihl si potřetí (minimálně) vyhodit koleno a kdo ví, jestli ten gól nebyl jeho poslední. Výsledek 2:0 jsme si nějak vnitřně vyhodnotili jako takový ideální pro to, abychom soupeře udrželi v naději na bodový zisk, protože dát víc gólů, tak je ten výsledek ani nezamrzí, a pustit si je na dostřel, to by zas bylo moc o nervy. A tak jsme svědomitě bránili soupeřovy akce, ještě svědomitěji zahazovali naše šance, ale výsledek se nezměnil, a tak je na tabulku i po utkání s nejbližším pronásledovatelem pěkný pohled (když se pomine grafická úprava). A shodou náhod se nově na druhé místo posunul náš příští soupeř Janov. Uvidíme, co s další bitvou o čelo udělá plánované otevření zahrádek (nezapomeňte, že mohou otevřít už v pondělí v 6:00).

Další výsledky 18.kola:

Hradec nad Svitavou - Opatov 1:5 (1:3)

Borová - Janov 1:3 (0:1)

Jevíčko - Mladějov 4:0 (2:0)

Radiměř - Boršov 6:2 (3:2)

Cerekvice - Horní Újezd 2:0 (1:0)

Linhartice - Dlouhá Loučka 1:1 (1:1)

Tabulka okresního přeboru po 18.kole:

Když nám FAČR v úterý ukončil soutěže, neprodleně jsme jeho vedení i dvěma kandidátům na předsedu ostrou prosbu o dohrání naší již pokročile rozehrané soutěže výměnou za podporu při červnovém hlasování. Marek Malík nám jménem FAČRu sdělil, že výjimky jsou nepřípustné a vzhledem ke končícímu mandátu mu je prý u Kudele, jestli ho za to budeme hanit. Karel Poborský nám jménem FAČRu napsal, že FAČR chce všem vyjít vstříc, ať soutěž dohrajeme a příští ročník na dohrané pořadí bude brán zřetel. Petr Fousek nám s diplomatickým šarmem sobě vlastním sdělil, že je pro, pokud budou pro všechny zainteresované strany. Vladimíru Šmicerovi jsme psát nemuseli. Ten v pondělí večer potřetí za sebou chyběl v TIKI-TAKA, protože rozesílal hromadný e-mail, ve kterém sděloval, že kdo chce soutěž dohrát, ať neposlouchá ty staré kádry ze Strahova a dohraje ji. Sice to bylo ještě před oficiálním ukončením soutěží, ale to hlavní se povedlo - říct pozitivní zprávu dříve než Petr Fousek. Tak nám z toho vyšlo, že nic nebrání odjet k utkání 17.kola na Horňák.

Po delší době se k nám připojil Klement a bylo to znát ještě víc, než jsme si mysleli, že to vůbec znát být může. Už po pěti minutách se vydal vstříc bráně soupeře, nepadl k zemi, i když si o to kontakt se soupeřem a umístění ve vápně říkaly, ve svém klasickém polovysokém pokleku se placírkou opřel do míče a připravil o domov pár pavouků ve vzdálenějším rohu domácí brány. Škoda, že si tím tak nějak řekl, že má splněno nad plán. Ne že by se během poločasu nehodilo, že se spolehlivě věnoval čištění středu hřiště, vymazání Pražana i Pechance, nebo předbíhání našich stoperů při dlouhých míčích za obranu, ale jeho odvaha z úvodní akce zápasu nám vepředu chyběla, a tak většina kombinací, i povedených, končila neadresným centrem, nepovedeným rohem nebo nepřesnou střelou.

V kabině nám zatrnulo, když Klement v reakci na pochvalu řekl, že vydrží tak maximálně čtvrt hodiny, ale hned na hřišti zase ukázal, že běhání je jeho slabá stránka jen v případě chabé motivace, jako jsou například stopky. Jak má poblíž míč, protihráče s míčem nebo jen nepříjemného protihráče, je jeho fyzický fond bezedný a na krocích nešetří. A obdržená žlutá karta na tom zpravidla nic nemění. I s jeho přispěním měl náš brankář minimum práce a druhý poločas byl hlavně o nepřidané pojistce v domácí síti. Po mnoha neproměněných šancích snad všech našich ofenzivních hráčů tak stvrzení výsledku přišlo až pět minut před koncem, když si neúnavný a neobsazený Klement našel centr od rohového praporku a hlavičkou umístil míč do sítě prudčeji než při první gólové střele. Všichni to sice víme, ale dnešní zápas byl i pro potenciální pochybovače jasným důkazem, že je Křeček platnější při vytváření výsledku než při jeho pouhém sledování večer v posteli.

Další výsledky 17.kola

Opatov - Boršov 4:1 (1:1)

Mladějov - Radiměř 0:0)

Jaroměřice - Borová 4:2 (3:1)

Hradec nad Svitavou - Cerekvice 0:3 (0:1)

Dlouhá Loučka - Jevíčko 0:2 (0:1)

Janov - Linhartice 3:1 (2:0)

Tabulka okresního přeboru po 17.kole:

Odložené velikonoční kolo STK Svitavy nejprve automaticky přehodila na květnový svátek, ale nakonec ustoupila kritice ze strany fotbalových novinářů svitavského deníku, že psát o dvou kolech za jeden víkend se prostě nedá, takže nás čekal zápas v Borové, počítaný rovněž jako semifinále okresního poháru. Což divákům statisticky s velkou pravděpodobností mohlo naservírovat atraktivní penaltový rozstřel. Domácí se na telecím plácku oprávněně cítili více jako doma, takže z naší sestavy stojí za to zmínit hlavně Špinara s Ropkem. Náš gólman pomohl laxní obraně nejprve včasným výběhem a poté i zákrokem proti hlavičce V. Štancla. Náš stoper byl jediným v naší laxní jedenáctce, který dokázal mít i při roli favorita správně nastavenou hlavu. Tou se mu podařilo jednak odvrátit několik míčů za obranu a ze standartek, ale taky pomocí biliáru s tyčí a soupeřem otevřít skóre na druhé straně. Štastný okamžik bohužel zamával i s tak zkušeným chlapem, nastavení hlavy se obrátilo a za chvíli se pokusil o vlastní gól stejně jako jeho kolega ze stoperské dvojice. Bohužel byl úspěšnější a bylo srovnáno.

Z unimobuňky jsme se sice odrazili k popřestávkové ofenzivě, ale ta byla více než půl hodiny jalová. Spasil nás až Ropek, který dokonal hattrick hlavou, když vrátil do sítě gólmanem vyražený roh. Nabyté vedení bohužel vrátilo do naší mysli mírně ležérní myšlení, které mělo za příčinu několik domácích palebných pozic. Špinar dělal, co mohl - chytal, skákal, nadával - ale všechno neodvratně směřovalo k průseru. Ten dorazil do našeho vinglu po zhruba pětadvacetimetrovém letu vzduchem a, světe div se, penaltový rozstřel byl na světě. Že se nám do tabulky přeboru započítal jenom bod, nepředstavovalo vzhledem k překvapivým výsledkům soupeřů zas takové neštěstí.

Jako první kopali domácí, ale Špinar se vrhl k pravé tyči, zalaškoval si s ní i s balónem a nabídl psychologický minibreak Chmelíkovi, který k téže tyči mířil neomylně. I v druhé sérii risknul náš gólman pravou stranu a opět s tím slavil úspěch. Svoje vynikajicí jméno na na stadionu v Telecím nepošpinil Ropek, který navázal navázal na svou proměněnou penaltu proti stejnému soupeři z roku 2015, o které bohužel kolují jen kusé záznamy a matné vzpomínky. V psychologické válce, že nás gólman přece nebude skákat pořád na stejnou stranu domácí hráč prohrál, protože Špinar se doprava úspěšně složil i potřetí. Náš gólman disponoval střeleckým sebevědomím už před rozstřelem, částečně měl proč a byl původně hlášen na exekuci našeho třetího kopu. Všichni ví, že na rozhodující penaltu musíme takřka vždy ukecávat Kopeckého, který ji chce stále přenechávat mladším, ale stejně se nakonec na tu poslední nechá zapsat. Jenže v situaci, kdy jednak hrozilo, že nás matador o chvilku slávy přijde a ještě navíc hrozilo, že si ji místo něj užije náš gólman, šla skromnost stranou. Kopecký si vzal míč, odbyl Špinara i rozhodčího, že si pořadí exekutorů špatně zapamatovali, suverénně poslal gólmana na druhou stranu a nás do finále. Sice nevíme, jestli nás tam čeká Opatov nebo Jaroměřice, zato víme, že s Kopeckým můžeme počítat.

Další výsledky 16.kola:

Dlouhá Loučka - Opatov 2:1 (1:1)

Mladějov - Janov 7:0 (3:0)

Boršov - Jaroměřice 0:5 (0:3)

Radiměř - Horní Újezd 0:2 (0:2)

Linhartice - Cerekvice 0:1 (0:1)

Jevíčko - Hradec nad Svitavou 0:2 (0:1)

Tabulka okresního přeboru po 16.kole:

Píše nám spousta lidí, že by si rádi zahráli fotbal, tak jsme se jim rozhodli vyhovět. Ze sestavy tak byl zajímavý slepenec, což bylo znát. Do brány se po letech přišel provětrat Vojta Andrle. Sledoval, jak domácí křičí, jak nás platonicky tlačí, ale protože ho pořádně prověřili jen jednou a na náš podceňující přístup se špatně koukalo, rozhodl se v poločasové přestávce oznámit, že tohle mu vlastně nechybělo a že jede domů. A dnešní oslavenec Petr Kuta, těšiv se na půdě posledního na pohodové špílmachrování, odjel zklamán s ním.

Kromě změn v poli, které nás měli trochu probudit, jsme tedy poslali do brány i Špinara. A účinek se dostavil. Po pár minutách proměnily sóla další z davu vysloužilých žadatelů Burián a Vopařil a zápas nabral očekávaný směr. Když pak v krátkém sledu Chmelíkovu dalekonosnou střelu na několikrát dorazil Válek, po rohu se prosadil Ropek a odražený míč napálil zpoza vápna Nádvorník, zatoužil po gólu i nudící se Špinar. Ale vytoužený přesun do útoku našemu gólmanovi slávu nepřinesl, vytoužený přesun do brány našemu kapitánovi taky nesplnil očekávání, protože se vlastně už nic zajímavého nestalo. Jen se ukázalo, že ať chytá v Hradci kdokoliv, góla tam prostě nedostaneme.

Další výsledky 15.kola:

Cerekvice - Opatov 2:1 (1:1)

Jevíčko - Janov 1:1 (1:0)

Boršov - Mladějov 1:1 (0:0)

Borová - Horní Újezd 4:1 (1:1)

Linhartice - Jaroměřice 1:1 (0:1)

Radiměř - Dlouhá Loučka 4:2 (3:1)

Tabulka okresního přeboru po 15.kole:

S naším nejčastějším soupeřem je to jako na houpačce. Historicky máme s Cerekvicí lepší bilanci, ale naše poslední vítězství na jejich hřišti bylo tehdejší skoro senzací. Nejnepříjemnější vzpomínky z posledního klání u Loučné má kromě Válkem uraženého sudího Novák, který dnes začal na lavičce. A z ní sledoval, jak si domácí hrající trenér Vomáčka hlasitým výkřikem vybojoval hned v první minutě přímák, který s bravurou sobě vlastní proměnil Lorenc. Do hry se nás pokusil dostat špatnou rozehrávkou V. Vostrčil, ale Skalovi gól z dálky není přán a již po několikáté v kariéře vrátil soupeřovu gólmanovi míč do břevna. Přestože derby maže spoustu rozdílů, vzhledem k letošnímu rozložení sil jsme si věřili na víc, než první jarní prohru, a k žádoucímu vývoji zápasu nás nasměroval Novák, kterému nuceně přepustil místo na trávníku prozíravě zraněný Vopařil. Ten by se určitě nebál jít do skluzu, ale je možné, že by místo Tmějova centru trefil nějakého protihráče. Novák doklouzal po zemi přesně do místa, kde spadl míč a šikovně nebo šťastně ho poslal na vzdálenější tyč.

Náš střelec vlétl i do druhé půle ve velkém stylu. Zatímco jeho letu hřištěm chybělo klidné zakončení a jeho letu vzduchem kousek štěstíčka, jeho náletu do protihráče nechybělo nic, včetně jeho oblíbené žluté karty. Gólu se paradoxně dočkal takového ošklivého, soupeřem ztečovaného, ale obdarovaným koňům se zkrátka na zuby koukat nemá, nebo tak nějak. Což platilo i o dalším souboji, po kterém byla našemu zlému muži ukázaná už druhá žlutá, ale protože si to rozhodčí asi zapsal do špatnýho notýsku a červená nepřišla, zůstal Novák tiše v oběhu. Domácí se bodu dotýkali až v závěru, po trmě vrmě ve vápně zakončoval třeba exnáš Částek, ale při Špinarovi stáli všichni svatí s Václavem v čele a míč do branky nedoputoval.

Další zápasy 14.kola:

Janov - Radiměř 4:1 (2:1)

Opatov - Mladějov 2:3 (0:0)

Dlouhá Loučka - Boršov 1:1 (1:1)

Hradec nad Svitavou - Borová 0:4 (0:2)

Jaroměřice - Jevíčko 0:1 (0:0)

Horní Újezd - Linhartice 3:1 (1:1)

Tabulka okresního přeboru po 14.kole:

Je to hrůza být 14 dní bez fotbalu. A aby těch hrůz nebylo málo, tenhle víkend se ženil Štancl, což znamená absenci hned několika střev v naší sestavě. Těch básnických a spisovatelských. Takže se musíme spokojit se zprostředkovanými zprávami, podle nichž to byla one man show v podání Chmelíka. Ten byl vysunutý na hrot, abychom proti tradičně urostlé obraně soupeře z Opatova nebyli za úplné soubojové diliny. Skóre otevřel cca ve 20. minutě, když zakončil rychlou akci umístěnou střelou zpoza vápna a před poločasem navýšil naše vedení hlavou, když předčil chybujícího gólmana.

Po přestávce se hostům podařilo utkání zdramatizovat, když se proti nám jako téměř vždy dostali k pokutovému kopu a jako vždy ho proměnili, ale Chmelíkův lob temenem jejich ambice zase zchladil. A protože nebyl nikdo další navýšit skóre, musel se Chmelík postarat i o gólovou tečku, když na zadní tyči uklidil do sítě rohový kop.

Další výsledky 14. kola okresního přeboru:

Linhartice - Hradec nad Svitavou 3:3 (2:1)

Mladějov - Dlouhá Loučka 5:1 (2:0)

Borová - Cerekvice 3:3 (1:1)

Jevíčko - Horní Újezd 1:0 (0:0)

Radiměř - Jaroměřice 0:1 (0:0)

Boršov - Janov 2:4 (1:3)

Tabulka okresního přeboru po 14.kole:

Příznivé klimatické podmínky nás k dalšímu zápasu už pustili na náš přírodní trávník. Protože rozvolnění nastane až po Velikonocích, museli jsme areál zavřít před diváky, kteří tak byli nuceni obsadit střechu kabin, balkony bytovky, štaflemi osázeli plot antuky a ti nejvěrnější se usadili v korunách těch několika zbylých stromů na jižní tribuně. Už je to dávno, co jsme proti soupeři z Linhartic potvrdili papírové předpoklady favorita, ale letošní jaro je ideální čas pro výhru, na kterou se není třeba moc nadřít. Z naší územní převahy proti soupeři, jemuž nedáváme góly snadno, plynuly pouze rohy, jejich exekucí se do našeho ofenzivního vínku snažil přispět Štěpán, jenž taky nedává góly snadno, ale nesetkával se s pochopením nabíhajících. Hosté na nás léta praktikují styl dlouhého výkopu, těžce bránitelného prodloužení a sprintového náběhu. Po jedné takové aplikaci došlo k dosud nepochopenému úderu do míče, který, ať byl myšlen jakkoliv, měl za následek hostující vedení. Rozhodli jsme se na to výrazněji nereagovat a počkat na přestávkovou poradu.

Za tónů Scooteru jsme vylezli z kabin a plácli si se Seňorem, netuše, co udělá poločasová muzika s králem našich trávníků a parketů. Štěpán odšpuntoval své představení už po pěti minutách, když se i svým 80% sprintem v pohodě prosmýkl po lajně (čas 1:02), ze samého rozhlížení po spoluhráčích musel mu trochu utekl balón, ale úplně volného Nováka stihl přesně oslovit i přihrávkou z dlouhé nohy a bylo vyrovnáno. A po hodině hry už jsme vedli, když se situace opakovala, jen zbyla koncovka na Skalu. Nabyté asistence ve Štěpánovi zvedly i střelecké sebevědomí, ale když ho zchladil úspěšně trefeným reflektorem, přenechal to opět jiným. Třetí asistenci mu dopřál Ropek proměnivší hlavou alespoň jeden náš roh v zápase a v závěru zápasu ještě jeho centr z levé strany donesl do brány Chmelík (čas 2:52).

Další výsledky 12.kola okresního přeboru:

Borová - Opatov 1:4 (1:0)

Cerekvice - Jevíčko 1:1 (0:1)

Hradec nad Svitavou - Radiměř 1:6 (1:3)

Horní Újezd - Boršov 1:1 (0:1)

Jaroměřice - Mladějov 1:0 (0:0)

Janov - Dlouhá Loučka 4:1 (2:1)

Tabulka okresního přeboru po 12. kole:

Zatímco Proseč máme za rohem, ale nemůžeme tam, protože je to zaprvé jiný okres a za druhé jiný přebor, naše vláčení do Jevíčka nevadí ani epidemionelogickým opatřením, ani domácím, kteří nás ve svém svatostánku za městem pravidelně pouští do předem ztraceného vedení. Nejinak to dopadlo i tentokrát. Po deseti minutách se Štěpán dostatečným obloukem podél lajn vyhl všem a Válek se ve vápně hl tak šťastně, že si od něho míč prakticky nezaviněně našel cestu do sítě. Do poločasu Štěpán ze strany ještě jednou oslovil Válka, který podrobil malohanácké břevno zkoušce jebou. Z vědecky jistě přínosné věci jsme ale fotbalový užitek neměli, spíš naopak, protože zatímco branková konstrukce se během přestávky třást přestala, náš sniper Válek se v každé další šanci klepal víc a víc.

Když hned po přestávce rozvlnil pouze boční síť, vypadalo to, že vše pokračuje v zajetých kolejích. O vykolejení se postarala domácí Hora s kapitánskou páskou. Ta obvykle na hřišti působí dojmem zralým na dnes populární coming out, ale tentokrát se prodrala k hlavičce v našem vápně a bylo srovnáno. Zkusili jsme to na sobě nedat znát, ale když se Válkovo další usměrnění střílené přihrávky do brány kvůli nepohlídanému ofsajdu do zápisu o zápasu nepromítlo, dostala se do jeho jindy spolehlivých nohou křeč. Že netrefil obsazenou svatyni z velkého vápna, to se stává. Že se nepovedlo z 25 metrů vrátit přesně do opuštěné klece gólmanův mizerný odkop, to se dá odpustit a navrch ocenit pohotovost. Ale netrefit prázdnou ani z malého vápna, to už bylo na pěší pochod domů. Proti tomuhle soupeři nám prostě i válec bývá skoro k ničemu. Ale jen skoro, protože díky zaváhání Jaroměřic už jsme v nahuštěném čele o skóre první.

Další výsledky 11.kola okresního přeboru:

Opatov - Janov 1:2 (1:0)

Dlouhá Loučka - Jaroměřice 2:0 (1:0)

Mladějov - Horní Újezd 2:2 (1:0)

Boršov - Hradec nad Svitavou 2:0 (1:0)

Radiměř - Cerekvice 2:1 (2:0)

Linhartice - Borová 6:1 (2:1)

Tabulka okresního přeboru po 11 kolech:

V prvním jarním duelu jsme hostili Radiměř. Je pravdou, že u nich se nehraje snadno a že jsme se proti nim jejich první sezónu po postupu do přeboru střelecky trápili. A když už jsme u nich pohodlně uspěli, uspokojilo nás to tak, že jsme se z toho hrabali až do konce podzimu. Dnešní zápas byl pozitivně poznamenán naší poctivou, lednovou, tudíž i meziobecní, přípravou, kterou suchý únor nezvládl odbourat. Soupeře jsme předčili ve všem kromě reklamování ofsajdu a naše úsilí zhodnotil F. Bureš, který po samostatné akci z boku napálil míč pod víko na přední tyči a zaznamenal ve třetím zápase proti dnešnímu soupeři už čtvrtý gól. A nezůstalo jen u něj, když si počkal na nákop do domněle ofsajdového postavení. Samozřejmě, že měl špatné postavení zapomenutého soupeřova obránce měl pod kontrolou a ofsajdu se vyhnul zcela zkušeně, nikoli pouze náhodou. Své letité zkušenosti prokázal i při zakončení, proti placírce na dřevěnou nohu neměl gólman šanci. Chvíli před pauzou pak hlavou dokonal hattrick, když využil jak Chmelíkova sklepnutí, tak své neuvěřitelné síly v osobních soubojích.

Po přestávce už to bylo laxnější, až profesorské, ale šancí bylo i tak dost. Nádvorník např. trefil z dálky tyč, Famfulíkem odmávaný ofsajd zastavil o stupidním nehlídání si ofsajdů kázajícího Skalu, a tak jediný gól druhé půle zaznamenal Novák, který si hlavou našel Chmelíkův vracák do ohně a v souhře s ostatními výsledky nám pojistil druhé místo v tabulce.

Další výsledky 10. kola okresního přeboru:

Linhartice - Opatov 0:5 (0:4)

Borová - Jevíčko 0:3 (0:2)

Cerekvice - Boršov 1:0 (0:0)

Hradec nad Svitavou - Mladějov 1:3 (0:2)

Horní Újezd - Dlouhá Loučka 2:0 (0:0)

Jaroměřice - Janov 3:1 (1:0)

Dohrávka 5. kola:

Cerekvice - Hradec n. Svitavou 3:1 (0:1)

Tabulka okresního přeboru po 10 kolech:

Podle původního plánu nás v sobotu proti Sebranicím čekala generálka na prodlouženou jarní část sezóny a hned úvodem musíme přiznat, že to byla marnost, jakou svět neviděl. Ale to se není čemu divit, protože poslední vítězství nad naším soupeřem je už zarostlé jak rezervní Kristus neboli téměř 6 let staré. Sice jsme s ním taky skoro 4 roky nehráli, ale přesto víkendový rezultát nebyl nepodobný zápasům, které pamatujeme - zase jsme Sebranicím nedali gól. K zápasu se, kromě dalších, nedostavil např. Burián, nejen proto, že při vyslovení Sebranic se mu stejně jako u asi osmi dalších týmů vybaví otočení jednoho z jeho kolen. Do role hlavního spalovače se v pěkném odpoledni nepasoval V. Štancl, který v první příležitosti po Válkově rohu netrefil míč v jasné pozici ramenem místo hlavou a neposkytl tak gólmanovi dostatek času k pohodlnému zákroku. Ropek se nenominoval na beka, protože si moc dobře pamatuje, že když na něm hrál naposled, nedopadlo to dobře a málem šel do sprch předčasně. Tentokrát nešel do sprch vůbec, (v sobotu v areálu TJ Jiskra Litomyšl - pozn. redakce), ale taky po nevyhraném hlavičkovém souboji V. Štancla, asi s Červem, nekoukal, jak odražený balón nenapálil soupeřův hráč, asi Kalánek, napříč vápnem do vingle. V. Štancl nás ještě před poločasem nenadzdvihl ze židlí dalšími ukázkami z rejstříku svých zdících schopností, takže na přední tyči neucukl hlavou před dalším rohem, do kterého stačilo jenom vložit lebku, ani nehlavičkoval na zadní tyči vysoko nad, když už míč konečně trefil.

O přestávce se V. Štancl nestáhl do brány, kde většinou není co zkazit, takže jsme si nezažili vrchol zmaru, když se pět minut před koncem, s těžko říci z čeho pramenící sebedůvěrou, nenahrnul k penaltě. Není třeba používat expresivní nebo pejorativní výrazy nebo se zbytečně zamotávat do záporů, pravdou prostě je, že v sobotu proti Sebranicím náš kapitán penaltu nedal. Taky je pravdou, že teď se ukáže velká psychická síla našeho mančaftu, který si, až rozhodčí hvizdem zahájí první mistrák, na tenhle zápas ani nevzpomene.

Slábnoucí morálka v tréninkovém procesu značí na okresním fotbale jediné - blíží se zápasy a tudíž je v týdnu nutné zabezpečit rodinný časový rozpočet, protože se do něho o víkendu bude zatínat pořádná sekera.

Náš první přípravný zápas jsme nesehráli dnes (v neděli - pozn. redakce) dopoledne na neumělé trávě v Litomyšli proti Nečisté. Proto není divu, že z Anglie nedorazil ani J. Kubeš, který má jinak na našeho soupeře krásné gólové vzpomínky. Nepěkné vzpomínky má pro změnu naše obrana na Pavláka, ale ten se stejně jako ostatní k utkání nedostavil, takže nám nemohl dát dva rychlé góly jako onehdá. Zkušeností s nečistým soupeřem má sice na rozdávání Skala, ale vzhledem k nekonání zápasu nám nemohl názorně předvést, že v jistých chvílích je nejdůležitější hlava. Brzy po začátku proto autové vhazování hluboko na soupeřově polovině neprodloužil Chmelík, dnes hrotový Skala "nevlétl" ve správný čas před statického beka, neumístil balón hlavou přesně k přední tyči a neposlal nás do vedení. Soupeř na to nezareagoval drtivým tlakem, který pak Skala neutnul druhou hlavou v zápase. To když si po nedobré práci Bureše nenaskočil ve vápně na Válkův centr. Těsně před pauzou pak nerozehrál přímák z půlky, jeho centr nepropadl mezi nabíhajícími hráči, nepřekvapil gólmana a on se tak nemohl konečně pochlubit gólem ze standartky a dokončeným hattrickem.

Jenže co se nestalo - naše nepovolené utkání po poločase přijela rozehnat městská policie, a tak nám nezbývá než doufat, že se domluvíme se soupeřem i orgány, aby tenhle Skaldův životní zápas měl vítěznou tečku, když je to v poločase takhle rozehrané.

Novoroční agónie jakoby padla i na stránky našeho fotbalového oddílu, které mají kolikrát o čem psát, i když se nic neděje. Ale prostě jen není tolik fantazie, aby se vydavatelsky pokryla každá další vlna. Takže co je u nás nového?

Skoro nic, dalo by se říct, že u nás chcíp pes.

V mládeži máme neuvěřitelnou tréninkovou morálku, za celý leden naši trenéři nezaznamenali jedinou neomluvenou neúčast. 

Protože děti mají distanční docházky až až a muži chodí do práce (většinou), probíhá distanční formou na revanš zimní příprava áčka. Sice nikdo neví, na co a kdy se připravovat, ale naběhané kilometry i sesbírané fotky hlavně za začátku přípravy předčily očekávání. Minulý víkend se, až na rodinné výjimky, nekonalo tradiční soustředění v Daňkovicích, takže Mary nepřeháněl dávky, Vojta nikomu na silnicích neukázal záda, Kléma nestěhoval postele, kapitán nehulákal a celkově se nikdo společensky neunavil. Opět až na rodinné výjimky.

V mezidobí byl čas požádat o dotace a vzápětí se ujistit, že jejich rozdělování je ve správných rukou.

Našeho pokladníka čeká placení členských příspěvků na účet Fotbalové asociace České republiky, což je sice konzervativní fond s jistým výnosem , ale na dezinfekci kabin to vydělá málokomu. Alespoň do doby, než začne Fevolucí vzývaná změna odspodu. Stojatým vodám vyhovující odklady těchto "spodních" voleb zkusí OFS Svitavy rozčeřit videovolbou svého nového vedení, snad se do plánovaného termínu 2.3. podaří vyřešit všechna úskalí, která tento způsob komunikace v okresních podmínkách obnáší.

No a protože se neví hodiny, dne ani právního rámce, kdy konečně bude líp, vězte, že naše áčko má pro sichr domluvený následující program:

21.2. 10:00 přátelák s Čistou na UMT v Litomyšli

6.3. 16:30 přátelák se Sebranicemi na UMT v Litomyšli

14.3. 14:00 první mistrovské utkání s Radiměří na UMT v Litomyšli

A pak už se bude hrát každý týden, někdy i dvakrát, až do prázdnin.

Nebo se spíš koncem května začnou dohánět podzimní resty, aby se dohrálo aspoň jedno kolo vzájemných zápasů a mohlo se postupovat a sestupovat?

Na to by to chtělo mít křišťálovou kouli. Nebo někoho, kdo ji používá a dá se mu věřit.

Co Vám v poslední době na fotbale udělalo radost?

PK: To je jasné, zatčení Romana Berbra ze zločinecké organizace FAČR.

MR: Jsem velkým fanouškem Slavie, takže logicky Slavie mi dělá obrovskou radost svou hrou a svými úspěchy v Evropské lize, jejichž přímým účastníkem jsem byl coby fanoušek na utkáních se Sevillou a Chelsea. Zážitek a obrovské emoce ze závěru zápasu se Sevillou mi navždy zůstanou v paměti. Také zápas, na který jsem se coby divák dostal díky svému výkonu ve finále okresního poháru, na mistrovství Evropy U21, ve kterém naše repre porazila v Tychy Itálii 2:1 a po skončení jsme měli možnost se vyfotit s hráči jako jsou Tomáš Souček, Petr Ševčík a Michal Trávník. V poslední době jsem také spokojen s výkony Morašic, kdy se nám naše řady podařilo rozšířit o další kvalitní hráče, kteří zapadli skvěle do kolektivu. Jsem rád součástí kolektivu, který v současné době v Morašicích je.

JK: Toho moc nebylo.

Petře lituješ nějakých rozhodnutí u fotbalu?

PK: Jednoho mého osobního rozhodnutí jsem s odstupem času litoval. To když mě kamarád z Mejta, kde jsem se učil a chodil trénovat, přemlouval abych šel hrát fotbal do Pardubic, které hráli 2. ligu. A já, protože bych musel i přestoupit na novou školu a psal se rok 1987, jsem se rozhodl zůstat v Morašicích.

Takže slovy Tomáše Rosického tě mrzí, žes nikdy nezjistil, jak dobrý jsi mohl být.

PK: Přesně tak.

Petře, strávil jsi část kariéry i ve výboru, jeho šedou eminencí, zejména přes investice, jsi dodnes. Jaký počin ti udělal největší radost, co tě zklamalo, co by sis ještě v areálu přál?

PK: Neřekl bych šedou, ale spíš pro někoho černou. Akce, které se podařily za posledních 6-7 let, tedy béčkové hřiště, studna, celoplošná závlaha, světla, rekonstrukce kabin, nová antuka, z toho mám obrovskou radost. A co bych si přál, to ty víš určitě nejlíp, malou zastřešenou tribunku, kde budu mít VIP místo a SKYBOX. Doufám, že všechny, co jsou proti, přesvědčím o správnosti mého záměru.

A jaké máš plány na další působení v Morašicích? Kam myslíš, že Morašice momentálně patří na fotbalové mapě?

PK: Moje plány na působení v Morašicích jsou následující: jako legenda na telefonu budu hlásit výborné výsledky Sokola a při nerozhodnosti trenéra mu radou pomohu. Morašice dle mého patří na fotbalové mapě do pardubického kraje, a samozřejmě do jeho soutěží, a to již od nejmladších bojovníků.

Co na to říká současný trenér, jaké jsou jeho sny a ambice?

MR: Plán, sny ani trenérské ambice nemám, spíše takové přání, aby to kluky v Morašicích bavilo, abychom společně dokázali v Morašicích udržet fotbal do budoucna a stále jsme stavěli na skvělé partě, která pro mne byla po celou fotbalovou kariéru nejdůležitější.

Máš v hlavě nastavený nějaký moment, přes který už pokračovat nebudeš?

MR: Kdyby nebyla v Morašicích dobrá parta, tak by mě to nevábilo pokračovat dál. Herní pokračování může ovlivnit zejména zdraví, ale já jsem takový nezmar, že budu hrát, dokud mě někdo asi nepošle někam… Možná se v budoucnu mou metou ještě stane, zahrát si v jednom mužstvu s mým synem, ale nevím, kdo z nás bude muset přestoupit. A co týče trenérského pokračování, budu to dělat, jen pokud mě to bude bavit, možná jenom pokud budu hrát.

A nějakou vysněnou statistickou metu máš?

MR: Vím, že jsem posledním zápasem dosáhl 800 zápasů za muže, takže na Bobšovu tisícovku to, bohužel, určitě nevidím, ta jeho čísla jsou skutečně neskutečná, odehrát 1000 zápasů jen za kategorii mužů je prostě bomba. Nevím přesně, jak jsem na tom ve střelených gólech.

135 celkově, 95 za chlapy.

MR: Těch 150 gólů by bylo hezkých, ale vzhledem vzhledem k mým průměrným 4 brankám ročně, to zkusím jenom zaokrouhlit na stovku mezi chlapama.

A když ti řeknu, že do celkové tisícovky ti chybí 13 zápasů?

MR: To mě láká a věřím, že to vyjde. I když dneska nikdo neví, kdy budeme moci hrát.

Petře sleduješ Bojdovo stahování a statistiky celkově? Hřejou tě tvoje čísla nebo tě to tak nebere?

PK: Jasně, že sleduji a přeji mu úspěch. Jen ať mě na výsluní statistik ještě 2-3 roky nechá a potom ať si vedoucí místo vezme. Moje čísla mě ale nechávají opravdu ledově klidným

Bobši, ty máš ještě nějaké sny?

JK: Já bych si přál víc lidí. Protože když hraješ před 400 lidma, i když je to třeba na Dolňáku a všichni na tebe řvou, tak to chceš pořád. To je přání. A sny mám, ale ty neřeknu, čas nevrátíš..

Co byste přáli morašickému fotbalu a jeho fanouškům do nového roku?

PK: tak hlavně všem hodně zdraví, štěstí a radosti a celkově hodně obětavých lidi, obětavých rodičů, spoustu zapálených fotbalistů s láskou k tomuto sportu, nadšených fanoušků a ještě minimálně dalších 50 úspěšných let činnosti celého Sokola  

MR: Morašickému fotbalu bych přál to, co již jsem několikrát v rozhovoru zmínil, dobrou partu, ve které jeden pro druhého, a to nejen při fotbale, udělá něco navíc. A fanouškům? Těm přeji, ať s morašickým fotbalem můžou zažívat i nadále ty krásné chvíle, na které jsme v našem povídání vzpomínali! Jo a ještě tribunu!!!

Tak končí naše komedie, nechť virus prohrává a fotbal žije.

Několikrát jste tady jmenovali super partu, bez ní by ten fotbal neměl cenu. Dokázali byste mezi spoluhráči vyjmenovat některé, co čímkoli vyčnívali?

MR: Kdybych měl vypíchnout třeba baviče, tak jednoznačně Luboš Plšek. Ten dokázal na soustředění vyprávět vtipy celý večer celé hospodě, ne jen nám.

PK: Ten znal snad 10 000 vtipů. Jeho „a nebo…a nebo“ je legendární. Ale geniální byl i Eda Král, jak při zábavě, tak v bráně.

JK: Co se týče zábavy tak jednoznačně Kárčí (Eda Král – pozn. redakce) a Bazy (Josef Temňák – pozn. redakce). Z brány mi samozřejmě naskočí „jejku“.

MR: Mně taky, tím spíš, že je to spolužáka z lavice Vojty Andrleho. (K Vojtově smůle jedno "jejku" máme i na Youtube, k Vojtově štěstí je na konci téhož videa i důkaz jeho kvalit - pozn. redakce)

JK: Ale jak Cvejn, tak Vojta to „jejku“ dokázali napravit, klidně hned, nějakým zákrokem snů, který nikdo nechápal.

MR: Na bránění byl vynikající Bobeš Jánu. Ten se bránil tréninkům, dodržování životosprávy,…

PK: …A přitom přes něj prakticky nešlo přejít. (A nejde ani po dvaceti letech, stačí si pustit video z fotbalového dne v čase 0:35 – pozn. redakce) Ale to mají v Makově tak nějak v krvi.

Já jsem do chlapů přišel v éře, kdy mě přišlo, že měl celý mančaft bránění tak nějak v krvi, vyberete někoho kdo byl nebezpečný na druhé straně? Zabijáckým instinktem nebo zabíjením šancí?

JK: Šance vždycky pálil celý mančaft, nedat gól je stejná chyba jako „jejku“, akorát je to v bráně víc vidět.

MR: Za moji éru jsme podle mě měli jediného klasického koncáka, a tím byl Vašon Benešu, to byl pan fotbalista.

PK: Střílení gólů je samostatná kapitola. Zdeněk Fric a jeho klid, Václav Beneš a jeho elegance, Martin Burián a jeho zbrklost. No a Petr Kuta…statistiky nelžou.

Komu jsi Petře nejradši chystal góly?

PK: Zásobovat útočníky mě bavilo vždycky, ale Burymu (Martin Burián - pozn. redakce) jsem i věřil.

A s kým se ti ve středu pole hrálo nejlíp? Kdo ti svým čištěním dal nejvíce klidu na tvoření?

PK: Na středu hřiště nebyla špatná souhra "já na bráchu, brácha na mě", nebo s Jirkou Vosmekem. Čističe jsem potřeboval až ve vyšším věku, takže Milan Chmelík a Martin Ropek.

S Pavlem (bratr – pozn. Redakce) jste mimořádně soutěživé typy. Soutěžili jste i mezi sebou, měli jste větší motivaci, když druhý odskočil ve střeleckých statistikách nebo se povedl zápas? A mířili jste s touhle soutěživostí i na starší a v áčku taky úspěšné bratry?

PK: S bráchou jsme soutěžili prakticky každý den, a ne jen ve fotbale. Hráli jsme soutěžně stolní tenis za Vidlatou Seč, malý fotbal za Šampony a hokej před domem. A všude se našel důvod ukazovat si, který je v čem lepší. To nás asi posouvalo výkonnostně dále, ale statistiky jsme si mezi sebou, ani se staršími bratry nepoměřovali. Vzpomínám si, že jsme jednou soutěžili v přesnosti hodu kamenem a Pavel vyhrál, trefil mě zezadu do hlavy, když jsem zbaběle utíkal. Jako cenu útěchy za prohru jsem dostal 5 stehů v litomyšlské nemocnici.

V téhle disciplíně jsem doufal, že porazím Matese (bratranec – pozn. Redakce), protože jsem při jakémkoli jiném sportovním měření neměl šanci, ale dopadl jsem úplně stejně jako ty. Vy si ještě někoho vybavíte?

MR: Když jsem zmínil ostatní posty, tak v záloze musím jmenovat Kuťáka s Bobšem, to jsou prostě morašičtí matadoři se vším všudy.

JK: Já jsem hrál se samýma super lidma, kolikrát mi bylo líto, že někteří furt sedí, nedostanou šanci a chodí na tréninky. A když dostali prostor, tak ho během té krátké chvilky zákonitě nedokázali využít. Nerad bych na někoho zapomněl.

Zítra budeme bilancovat, snít a přát...

Kuťák nabízel během svých angažmá několikrát funkci k dispozici. A nabízel je možná slabé slovo. Mary, přemýšlel jsi, že to vezmeš už dříve nebo ses k tomu odhodlal až ve chvíli, kdy bylo vidět, že se s Kuťákem nehne?

MR: Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel, já jsem naopak vždycky Petra přemlouval, že ty jeho abdikace jsou nesmysl.

Bobši, z tvých spoluhráčů se stávali trenéři, ty jsi ale nabídky nikdy neakceptoval, přestože si odkoučoval úspěšná pohárová finále. Můžeš vypíchnout hlavní důvod, proč ne?

JK: Já jsem vedl lidi v práci a strašně mě to psychicky unavovalo, takže pak vést ještě něco jiného, připravovat si to věci, na to jsem neměl sílu ani pomyšlení.

Mary, otázka, kterou už dostal Petr, jaké to je, když se ze spoluhráče staneš trenérem?

MR: Já jsem to cítil naprosto přirozeně, a to z toho titulu, že jsem chtěl, aby mě ty tréninky bavili, aby to k něčemu dál v Morašicích vypadalo. Nikdy před tím jsem neměl ambice stát se trenérem.

Po pádu do okresu se podařilo dvakrát vyhrát pohár, třikrát k nám přijeli soupeři z kraje, Přelouč jsme dokonce porazili, dali jsme doma desítku Rohozné. Jak vzpomínáte na tyhle zápasy? Dokázali byste porovnat např. vítězství v poháru s tím historickým umístěním nebo zmíněným postupem do A třídy?

JK: Já popravdě tu Rohoznou tak neberu, ty výsledky z kraje cením mnohem víc. Stejně jako to, že jsem dal gól Svitavům, to jsem běžel k Matesovi (Štanclovi – pozn. redakce) a říkal jsem mu, že teď už můžu skončit.

MR: Ten pohár je určitě super úspěch, byl jsem rád, že jsem ještě něco takového na sklonku kariéry mohl zažít, obrovská škoda, že jsme nedosáhli hattricku, ještě o to víc, že to bylo v souboji s naším největším rivalem - Cerekvicí. Ale víc pro mě byl určitě návrat do A-třídy, protože to je dlouhodobá soutěž.

K fotbalu patří neodmyslitelně i soustředění, rozlučky, oslavy, apod... Jaké máte mimořádné zážitky mimo hřiště související s fotbalem?

PK: Mimořádných bylo opravdu velmi, velmi mnoho. Například poprvé v bazénu se šampaňským v hotelu Badinka nezapomenutelné výjezdy do sklípků, oslavy postupu byly moc fajn. Ale "fotbalové", to jsou teď již nemožné výjezdy za hranice, vyprodaný olympijský stadion v Berlíně, nebo úplně prázdný Camp Nou v Barceloně. To je opravdu fotbalová paráda a genius loci. Ale ještě dva výjezdy se mi vryly do paměti. Liverpoolské derby mezi slavným FC a Evertonem a slavná hymna, kterou zpívá na začátku zápasu celý vyprodaný stadion, z toho jsem měl husí kůži. A na výjezd do Wroclavi, s bratrem na ME, se taky nedá zapomenout. Ke stadionu jsme jeli našlapanou tramvají, a on těsně před stadionem zjistil, že ho v ní okradli o peníze i lístky. A protože zápas byl vyprodaný, tak se díval jen na parkoviště plné aut a na tribuny zvenku.

MR: Za mě určitě první morašické soustředění v Martinicích za trenéra Portlíka, během čtvrtečního večera jsme vypili téměř všechno pivo, které mělo být na celý víkend a Ozzy (Jiří Lněnička – pozn. redakce)  snědl skoro celou sekanou, kterou jsme měli mít v pátek k večeři, drzého Šamota staří pardálové vyhazovali oknem a on se vždy vrátil dveřmi. Samozřejmě všichni vzpomínáme na více než dvanáctikilometrový výběh, který někteří běžci absolvovali za sedačkami stopnuté dodávky. Jinak všechna soustředění se vždy vydařili, těch míst jsme navštívili spousty, a ještě dnes si rád pustím Matesovo nádherné video ze soustředění v Borušově. Všechny akce, ať už sklípky nebo zájezdy do Německa se vždy vydařili a máme spousty krásných zážitků.

JK: Já si snad radši na nic nevzpomínám.

Zítra zjistíme, kteří spoluhráči utkvěli našim matadorům v paměti, ať už byl důvod jakýkoliv..

Bobši, áčko po postupu v roce 2009 chvíli pendlovalo mez A třídou a B třídou, ty si kromě toho pravidelně objížděl prales s béčkem. V kabině si byl pojem, legenda, ten co odehrál tisící zápas za Morašice, ten, kdo to měl rozdat ostatním. Ale když se třeba v Kunčině prohrálo 1:5, my se dostali k jedné a soupeř ke čtyřem střelám na bránu, nenapadlo tě, že by se ta odpoledne dala trávit jinak?

JK: Ne, já jsem jezdil kvůli kamarádům a vždycky jsem se nejradši viděl na hřišti. A tu tisícovku jsem nijak neřešil.

Hned po tom postupu se v roce 2010 A třídu podařilo zachránit až na konci, na to si pamatuješ?

JK: Jasně, to nezapomeneš. Hattrick v 35-ti letech proti Litomyšli. To jsem šel na posledních dvacet minut, dal jsem tři góly, dva hlavou, všechno z Kuťákových rohů. Franta Dvořáku na lavičce Litomyšle byl nepříčetný.

No tady připojím osobní vzpomínku já, abych trochu vysvětlil ty dva nezodpovědné hráče, kterým to Petr natřel v novinách. Tenkrát se hrálo o záchranu A. třídy, ve čtvrtek na Dolňáku a v sobotu doma s Litomyšlí. Já měl s Cvejnem dávno domluvené rafty na Vltavě, ale ve čtvrtek jsme na Dolňák po Petrově velkém naléhání zůstali. K ničemu to nebylo, protože se prohrálo, a my, k Petrově velkému zklamání, jsme se rozhodli zbytek zájezdu dohnat vlakem. Noční čekání v Praze na spoj do Vyššího Brodu nás samozřejmě těžce poznamenalo na zbytek víkendu, takže když jsme v sobotu večer ve Zlaté Koruně dostali zprávu, co se v Morašicích dělo, nevěřili jsme tomu až do nedělního rána. A s jistotou záchrany jsme jeli týden na to do Semanína, kde ses Petře poprvé loučil s kariérou, stejně jako tvůj bratr. Složili jsme Vám báseň, vyvěsili dresy,  a mohla to být dokonce vítězná rozlučka s tvým vítězným gólem, ale rozhodčí byl proti.

PK: I Litomyšl i Semanín mi samozřejmě utkvěly v paměti, jen bych neřekl, že to bylo tak po sobě. Každopádně s kariérou se člověk loučí dvakrát třikrát za život, a myslím, že rozhodčí mi to taky zkazili víckrát. Ale jako Míra Albert svého času v Dolním Újezdě jsem to nevyřešil, ten poslal rozhodčího do ču***ů, do p**i, dal mu facku přes obličej až mu zarazil píšťalku do huby, a ve finále mu vypustil všechny pneumatiky od auta se slovy: „neděli mě ku***it nebudeš“. Dostal dva nebo tři roky natvrdo, a tak tu kariéru na rozdíl ode mě opravdu ukončil. Já se tenkrát ovládnul, tak jsem se ještě mohl nechat zlomit k pokračování. Jinak u dvouletého distancu jsem byl i osobně, to byl dopolední zápas s B-týmem Letohradu na hřišti v Mistrovicích. Domácí byli po předchozím večírku ještě ráno pod silným vlivem omamných a psychotropních látek, tak to tam emočně nezvládali. Kléma si odnesl tržnou ránu na čele z MMA hlavičky. Rozhodčí to na začátku druhého poločasu musel ukončit, protihráč dostal tu dvouletou stopku a Josef Jokeš, který přijel až na druhý poločas, nám stihnul pogratulovat k vítězství a my mu stihli jenom proplatit cesťák.

A byl zápas, kde ses neovládnul?

PK: Při jednom ze zářezů, a taky jich nebylo málo, si pamatuji červenou ze Žamberka, tam jsem byl ještě relativně nevybouřeným mladíkem, tak jsem byl nucen říci rozhodčímu několik vyjmenovaných slov, poslal jsem ho snad na všechna slušná i neslušná místa a on mě za odměnu poslal do šatny s červenou kartou v ruce, Franta Jandáčku mě nebyl schopný uklidnit. Prohráli jsme 0:1 nebo 1:2, domácí rozhodli asi čtvrt hodiny před koncem.

Já myslel Králíky, kde jsem byl, ale ten popis sedí.

PK: Jojo. No tam byl pan pomezní taky hodně nakloněný domácím no.

Bobši, co dovedlo k červené přimět tebe?

JK: Nespravedlnost. Protože jsem tříčtvrteční Slovák, tak mám horkou krev, i když teďka už jsem klidnější. Třeba Zemědělský pohár, střela od břevna do brány, jasný gól, rozhodčí nic, pískej ty ču*** a bylo.

A to se stalo kolikrát?

JK: To nevím, tak 4, 5 jsem jich doma určitě dostal.

Čili exces, ke kterému došlo maximálně dvakrát za deset let. A za nějaký brutální nebo taktický faul jsi někdy skončil předčasně?

JK: Ne, nikdy.

Mary, byl jsi pravidelně nejžlutějším hráčem z týmu nebo si měl v tomhle ohledu nějakou zdatnou konkurenci? Já si pamatuju jednu tvoji červenou, byla nějaká předtím nebo sis ji schovával až na starý kolena?

MR: Červenou já si vybavuju v Janově, tam to bylo myslím po dvou žlutých kartách, při té druhé jsem stáhl útočníka, který by šel sám na bránu, byla z toho remíza, myslím, že to bylo v roce, kdy jsme nakonec postupovali do B-třídy. Že jsem byl nejžlutějším hráčem, bylo dané asi mojí bojovností a zarputilostí, že, ač jsem s tím byl asi u soupeřů hodně neoblíbený, jsem ho radši pokopal, než aby mě utekl nebo nám dal gól. Mým nejzdatnějším konkurentem v počtu červených karet byl jednoznačně Šamot (Tomáš Rajman -pozn. redakce).

Tak u tebe jsem pro změnu myslel Trnávku, ale jsem rád, že se pochlubíte.

Zítra nás čeká uzavření cesty z okresu tam a zase zpátky, ale kromě okresu dojde i na Německo, Španělsko, Anglii, Borušov,…

Mary, dlouhá léta jsi touhle dobou ještě dospával zábavu, teď druhý rok po sobě nic. Chybí ti to?

MR: Vůbec ne. Jsem rád, že to není a že mi to nekazí Vánoce.

A z pohledu hospodáře, nechybí ti ta zábava ani po ekonomické stránce?

MR: Zisky ze zábav a plesů pro nás byly vždycky důležitým zdrojem příjmů, ale teďka máme hodně šikovné kluky, kteří jsou schopni získat dotace, takže můžu říct, že si nemůžeme na finance stěžovat. Navíc na Štěpánské ubývalo lidí jak na pořadatelské, tak na divácké straně. Místo toho, abychom nad ránem v kumbálu hromadně zapíjeli povedenou akci, která má pro klub zásadní přínos, uklízeli jsme v pár lidech, víceméně pořád těch samých a ten výdělek se dal zalepit třeba z dotací nebo darů.

Lituješ nějakých utracených peněz?

MR: Nenapadá mě žádný peníz, který by mě mrzel, ale spíše taková perlička, že za Vomajdu jsme zaplatili za přestup na letošní jaro, ale díky Covidu se žádná mistrovská utkání neodehrála, takže to byly zbytečně investované peníze. Ale v žádném případě jich nelituju, protože já jsem byl moc rád, že se Vomajda vrátil do naší party.

Fotbalově jsme skončili u té nejúspěšnější sezóny 2003/2004, jak na ni vzpomínáte?

PK: Celá ta éra postupu z okresu až do A třídy je pro mě to nejlepší období v Morašicích. Ale ne jen proto, že se výsledkově dařilo, ale byla tam neskutečná parta lidí, kteří spolu drželi i mimo fotbal a užili jsme si spousta legrace a zábavy.

JK: Já z té doby nezapomenu na konkrétní zápas, a to když se ještě před tím vrcholem postoupilo do A. třídy a přijel k nám Srch. Kuťák se strašně těšil, že potopíme Titanic, ale poločas se prohrál 1:3 a přestávka byla hodně dusná. V druhý půlce jsme to ale otočili na 5:3, takže Petrovi se se splnilo poslání Titanicu ke dnu. A myslím, že na tom slovním spojení mu hodně záleželo.

MR: Pro mě je to nezapomenutelné období. Zmiňoval jsem tu povedenou střeleckou sérii, do toho se mi na podzim narodila dcera, ta sezóna neměla chybu. Kdybych si měl já z té éry vybrat zápas, tak po postupu do kraje pamatuju zápas s Dolním Újezdem, když jsme tady*(sic!)* v Újezdě vyhráli 3:1 nebo 4:1. Já jsem hlavou po rohu trefil tyč a Franta Ropku to dorazil. Mimochodem mě mrzí, že jsem dodneška nedal Újezdu žádný gól. Ale ten zápas byl památný hlavně z toho titulu, že na tenhle zápas se jelo z Morašic autobusem, v kravatách, a odjíždělo se s vítězstvím, takže to bylo něco velkého v té době. Jestli si dobře pamatuju, tak se jednalo o první derby v krajské soutěži, pro nás obrovský svátek, autobus troubil přes celý Újezd a pak v Morašicích se skandovalo z okének. Byli jsme po tom týden za hvězdy.

Petře napadalo tě delší dobu, že bys trénoval, nebo to v zimě 2005 po odchodu Franty Jandáčka bylo momentální rozhodnutí?

PK: To, že bych měl trénovat, mě nikdy nenapadlo. Bylo to momentální rozhodnutí, protože úplně hned nebyl nikdo k mání a lidi z okolí mě přemlouvali, ať Sokolu pomohu a zkusím to.

Ty jsi byl tou dobou kapitán?

PK: Kapitánem jsem asi byl, myslím po Pepovi Kopeckém.

JK: Tenkrát se kapitán volil myslím co půlrok, tam se to tak nebralo.

A jaké to bylo, když se ze spoluhráče staneš trenérem? Ty si to v opačném gardu zažil už předtím s Frantou Jandáčkem.

PK: Když se staneš z hráče hned trenérem, je to divné, ale když se staneš hrajícím trenérem, je to špatně. A s Frantou Jandáčkem to bylo úplně v pohodě, nepamatuji si na sebemenší problém.

Mary, jaké to bylo, když se ze spoluhráče Kuťáka stal trenér Kuťák?

MR: Bylo to naprosto přirozené, Petr měl vždycky obrovskou autoritu v týmu, takže bylo jasné, že on je ten pravý, kdo má trénovat, a myslím si, že vždycky ten mančaft za ním šel a důvěřoval mu.

Ta sezóna 2003/2004 byla takovým pomyslným vrcholem, umístění se pak postupně zhoršovalo. Mary, mančaftům kolem tebe se do té doby dařilo a ty jsi snad poprvé hrál v týmu, který se musel obávat sestupu, což se v roce 2007/2008 opravdu stalo. Čím myslíš, že to bylo?

MR: Z Morašic odešel trenér, odešli s ním další hráči, ať už Hanyket (Jan Štěpán - pozn. redakce) a Jirka Vosmeku do České Třebové, dále skončili někteří starší hráči a prostě ta základna morašických hráčů byla logicka úzká, tak pak už na to herně nebylo, neměli jsme na to dostatečně kvalitní mančaft, abychom mohli hrát důstojně dál A třídu, což vyvrcholilo sestupem 2007/2008.

JK: Dva roky po tom Srchu, o kterým jsem mluvil, jsme u nich dostali 9:1, Cvejn (Jan Němec – pozn. redakce) říkal, že už tam nikdy chytat nepojede. A pak později ještě 10:1 ve Valech, to jsou ty zápasy, kdy tam prostě spadne všechno, a na které bys radši nevzpomínal. To si taky myslím vyžral Cvejn.

To si zalovil Préša. Bobši ty jsi byl v té sestupové sezóně nejlepší střelec, ale zároveň jsi celou první dekádu trénoval mládežnické týmy. Mary zmínil tu slabší základnu. Je někdo, komu jsi tenkrát věřil, že bude pokračovat až do áčka, případně, že v něm vydrží déle, ale nepovedlo se to?

JK: Rosa (Milan Chadima – pozn. redakce). Ten se s tím narodil, ale pak se přestěhoval do Budislavi a ani nevím, kde mu je dneska konec. A třeba Kokyn nebo Pýtí (Josef Kyncl, resp. Petr Novák – pozn. redkace), o těch jsem si myslel, že by na něco v áčku měli, ale ty měli jiné zájmy (hokej, resp. chlast – pozn. redakce).

Petře, ty si vzpomínáš ze svých trenérských let na nějakého svěřence nebo ročník, ve kterém jsi během trénování viděl budoucnost a nic z toho nezbylo?

PK: Asi ano, těch bylo taky poměrně dost, ale každý si může vybrat tu svoji cestu a já ji určitě nikomu nechtěl brát.

Mary, když tou dobou nevyšel krajský přebor v Morašicích, tak jsi vyslyšel volání nejvyšší krajské soutěže na půl půlsezóny v Dolním Újezdě. Nemyslím to nijak posměšně, ale ukázalo ti to něco? Např. že na to nemáš? Nebo že na to máš, ale nechceš / nemůžeš být bez morašické kabiny?

MR: Situace byla taková, že jsem byl možná fotbalově v nejlepších letech a chtěl jsem si alespoň jednou v životě krajský přebor zahrát a Újezd ambice postoupit také měl. Před podzimní sezónou jsem oznámil Petrovi, že chci jít do DÚ, absolvoval jsem tam 14 dní tréninků, pak jsem měl sezení s Petrem a Frantou Ropkem, kteří zapůsobili na moje morašické srdíčko a přemluvili mě, že do Újezda půjdu až na posledních 5 zápasů podzimu, s čímž jsem nakonec souhlasil. Takže začátek podzimu jsem odehrál Morašicích, výsledky byly v B třídě takové průměrné, posledních pět kol jsem odehrál v Újezdě. Do té doby DÚ neprohrál ani jedno utkání, v mém prvním jsme hned hráli derby v Litomyšli a dostali nařezáno. V Újezdě jsem si nemohl na nic stěžovat, ale v hlavě jsem si tam srovnal, že patřím do Morašic, a že fotbal mám hrát tam, kde mám fotbalové srdíčko. Na jaro jsem se vrátil a hned jsme se dokázali postupem vrátit do A-třídy, takže si myslím, že i tohle moje krátké dolnoújezdské extempore nakonec lehce pomohlo našemu návratu o soutěž výš. V posledním zápase sezóny jsme potřebovali vyhrát nad Mýtem „B“ a to byly obrovské emoce. Zápas se nevyvíjel úplně optimálně, prohrávali jsme gólem Štancla, toho vysokomýtského, takže ne vlastním, poté zavelel Bojda k obratu a dokázali jsme to urvat a vyhráli jsme 6:1.

Nejsvátečnější dny jsou za námi, tak se Pánbu určitě nebude zlobit, když si zítra popovídáme mj. o červených kartách.

Tak po těch místopisných záležitostech pojďme zpátky k fotbalu. Bobši po tvém přestupu do chlapů jste se chvíli plácali okresním přeborem, ale za trenéra Portlíka jste najednou vyskočili k postupu, čím to bylo?

JK: Já si myslím, že se fotbal v Morašicích strašně zvednul za Luboše Adolfa (předseda oddílu po L. Tobkovi - pozn. redakce), který k nám Edu Portlíka dotáhnul.

Mary ty jsi tou dobou jsi do chlapů naskočil i ty. Vidíš v Portlíkově příchodu taky tu hlavní změnu nebo to třeba bylo tím, že do áčka došla tvoje úspěšná generace z dorostu?

MR: Podle mého názoru Eda Portlík celkově morašický fotbal posunul trošku dál, už to nebylo takové vesnické hraní, dostal do nás fyzičku a secvičili jsme pár akcí, jak se fotbal má hrát a myslím, že on založil základ pro další úspěchy, ať to byla nejúspěšnější sezóna pod Františkem Jandáčkem nebo pak pod Frantou Ropkem a Petrem Kutou.

Petře, ty jsi byl po postupu do kraje třikrát za sebou nejlepší střelec. Jakou část gólů jsi dával ze standartek a lá Fernando Couto?

PK: Řekl bych, že převážnou většinu. Ty kouty jsem trefoval opravdu dost pravidelně i přesně, ale občas přišla i doba Koemanů a Ronaldinhů. Když dnes vidím české prvoligové exekutory těchto kopů, nechápu jejich odvahu si k tomu stoupnout. To provedení, kdy je patnáctá řada na tribuně dost často to první, co trefí...

Máš coby nejlepší střelec historie mezi těmi góly nějaký památný? Ať už kvůli kráse nebo důležitosti.

PK: Jeden památný mám, ale ten si pamatuji proto, že v ten den, a byla to neděle 13., se mi narodila první dcera, takže na to se opravdu zapomenout nedá, s tím asi souhlasíte. Ten den jsem dal gól, nebo spíš čudlu, z otočky z malého vápna. Hrálo se v Litomyšli proti Světlé nad Sázavou a byl to gól vítězný, vyhráli jsme 1:0.

Z jaké největší dálky jsi skóroval?

PK: To si myslím, že byly dva. A to v Kunčině z trestného kopu z půli hřiště. I když jak víte půlka hřiště v Kunčině a půlka hřiště v Barceloně se nedá srovnávat. A potom se to opakovalo ještě ve Srchu nebo Stolanech.

A měl jsi někdy dlouhou dobu sucha, která tě znervóznila?

PK: Ne, piji velmi pravidelně, proto jsem nervózní nebyl. A jestli ses ptal na gólový půst, tak je odpověď stejná.

Bobši, ty jsi během té postupové sezóny a prvních krajských taky prolomil svoje dosavadní skromné příspěvky, začal jsi hrát jiný post nebo co bylo příčinou?

JK: Zmiňovaný Eda Portlík měl hodně fyzické tréninky, jak říkal Bufet. A to mně nevadilo, jestli mě na to konto posunul do zálohy, protože viděl, že to s míčem oběhám, to nevím, ale je to možný. Já jsem do té doby hrál pořád stopera, a pak jsem přešel na štíta, když nebyli leváci, tak na levou zálohu, občas napravo. A s tím posunem přišly i góly. Já jsem se v té postupové sezóně gól po gólu přetahoval s Jirkou Vosmekem o nejlepšího střelce. Ale Jirku, nebo Fuču, Portlík nevystřídal ani když měli blbej den. Já vím, že jsem jednou zkazil přihrávku v 5., 10. minutě a šel jsem dolů.

To tě vystřídal v 10. minutě?

JK: Ne, tak v 5. A myslím, že Jirka otočil ten zápas na 2:1 a o ty góly vyhrál střelce.

A jakou část těch gólů si dal hlavou?

JK: Většinu, tak dvě třetiny určitě. Já jsem jako žák nikdy nechápal, jak dobře hrajou hlavou Ropkovi, Olda a Fanda, a říkal jsem si, že to bych chtěl taky umět. Tak jsem se učil a učil, i s medicinbalem. Poušťákovi, to už chytal za Cerekvici, jsem dal jednou hlavou jesle. Já mám vždycky rád gól, co brankáře trochu zesměšní. Soupeřova brankáře samozřejmě.  

Ta zbylá třetina byla předpokládám z penalt. Zahodil si někdy nějakou důležitou?

JK: Důležitou asi ne, nevím o tom. Pamatuju si jednu zahozenou, ještě za Ládi Tobka jsem kopal proti vagónu. Tenkrát jsem viděl na nějakým MS Brazilce, jak to z kroku dal do šíby, na tréninku mi to vyšlo, ale v mistráku to šlo metr nad bránu. Od té doby chodím klidně až za vápno, soupeři do mě rejpou: „si jdi až na půlku ne“, ale to mě je jedno.

Chodil jsi proto, že sis věřil, nebo se nikomu nechtělo? Třeba na poslední penaltu v rozstřelu.

JK: Věřil jsem si. Vím, kam to chci kopnout, 99% po mý pravý ruce a podle toho, co stojí v bráně nahoru nebo dolů. Když jsem měl jít kopat v rozstřelu, tak vždycky poslední. Vím, že třeba v Žamberku jsme potřebovali vyhrát, dal jsem penaltu v 93.min. Ještě když Vojta Štěpán neuměl levou, tak jsme kopali a střídali se v bráně třeba dvě hodiny.

Zajímavé, že dneska přenecháváte penalty jiným oba dva. Petře, ty jsi kopal penalty v 90. letech a pak nic. Přestal sis věřit po nějaké neproměněné nebo prostě byli spolehlivější exekutoři jako Luboš Vosmek nebo Bobeš?

PK: Tady sis asi odpověděl sám. Josef byl v tomto směru prakticky neomylný, já nějakou neproměnil, tak jsem si řekl, že moudřejší ustoupí.

V sezóně 2001/2002 a té historické 2003/2004 si byl nejlepším střelcem ty, Mary. Nebyly to žádné velké hody, ale lepší nikdo nebyl. Jak jsi k tomu přišel?

MR: V té době jsem hrával hlavně štíta. Něco bylo střelou z dálky, něco hlavou. Ale já jsem dal hlavou tak polovinu všech svých gólů, Kuťákovy centry bylo vždycky snadné uklízet. Ale tohle prostě bylo období, kdy mi to padalo samo, já jsem v té sezóně dal gól snad v sedmi zápasech po sobě (v 6 zápasech ze 7 navazujících - pozn. redakce). Ještě teď si přesně vybavuju první gól z té série, který jsem vstřelil doma proti Ústí B střelou z dálky nad vystoupivšího brankáře, myslím, že jsem stvrzoval výsledek na tři nebo čtyři jedna. Tam začala moje nejlepší série a prostě když se daří, tak to tam padá samo, myslím, že v té sérii je i jeden gól v derby v Litomyšli, ještě teď si vybavuju gól v domácím prostředí Chocni B, kdy v závěru za nerozhodného stavu mě Kuťák našel na zadní tyči a já asi z jednoho metru bránu netrefil, ale ještě během posledních minut jsme měli další standardku, a tam jsem už Kuťákův centr proměnil. A vzpomínám si i na gól vstřelený v domácím zápase do sítě na konci sezóny postupující Tesle Pardubice, kdy jsem ve výskoku byl výš než hostující brankář, ten rozhodl o našem vítězství 1:0. No a Pardubice jsou teď až v lize, tenkrát za ně proti nám nastupoval nynější trenér FC Slovácka Martin Svědík.

A víc toho dnes nestihneme, musíme chystat na Štěpánskou. Tak si ji tu zítra zhodnotíme. A nejen ji.

Mary, co tě vedlo k tomu, že sis v dorostu ke konci podzimů odskakoval? Jednou do Újezda, jednou do Litomyšle.

MR: Za litomyšlský dorost, kam si mě stáhl bratr trenéra Edy Portlíka, si vybavuji jeden odehraný přípravný zápas. Myslím, že jsme to utkání prohráli asi 1:4 a pískal ho morašický rozhodčí Tomáš Andrle. Ten nařídil penaltu po faulu na mě a já sám jsem ji proměnil. Zápas se mi tehdy hodně povedl a myslím, že byl o mě v Litomyšli velký zájem. V Dolním Újezdě, kam mě to táhlo už tehdy, jsem nastoupil na několik zápasů na konci podzimní části v době, kdy jsme v Morašicích měli už po sezóně, neboť v naší soutěži bylo méně účastníků. A tam si naopak nevybavuji si, že bych tehdy v Újezdě někoho svými výkony oslnil.

Petře, v Dolňáku, ale už za chlapy, jsi na jaře 95 hostoval i ty, a celý následující ročník jsi strávil v Litomyšli. Co bylo tvým důvodem ke změně působiště?

PK: Na Dolňák jsem šel jednak za bratrem a jednak si zkusit vyšší soutěž, již v té době finančně ohodnocenou. A do Litomyšle mě zlanařili, protože hledali levonohého záložníka. Byla to zase ještě vyšší soutěž, A třída východních Čech. A slíbili mi byt. Na to období vzpomínám jen v dobrém. Na trenéry, na hráče i na servis. Trenér Pavel Daněk mě naučil disciplíně a dostal do mě, že fyzička je základ. Nebyl vůbec problém běhat 4x týdně 15 km a teprve potom jít trénovat s míčem. Byli tam hráči, kteří prvoligové zkušenosti měli nebo později nasbírali. A servisu, který jsme v té době dostávali - osobní stravné, peníze za zápasy, prémie za vítězství, večeře v hotelu, atd. - toho jsem se po zbytek své hráčské kariéry v Morašicích nedočkal.

A jak se pak stalo, že stavař se srdcem v Morašicích a slíbeným bytem v Litomyšli šel do bytu v Mejtě?

PK: Stavař si našel nevěstu v Mejtě, nebo spíš ona jeho. A protože to zrovna byla podnikatelsky obrovsky hektická doba, 13-14 hodin denně v práci, včetně sobot a někdy i nedělí, neměl stavař vůbec chuť něco stavět ještě doma. A tak koupil v Mejtě byt.

Lanaření z Mejta neprobíhalo?

PK: Lanaření samozřejmě probíhalo, a to již na stavební průmyslovce ve VM, pak pokračovalo a vlastně pokračuje dodnes.

Bobši, ty jsi zakotvil pro změnu v Litomyšli, za tím bylo co?

JK: Že v Morašicích nic nebylo a v Litomyšli jsem měl stejně práci.

A nějakou udičku jsi od místních nedostal?

JK: Jeden čas mě chlapi z Litomyšle oťukávali, i když to nemělo cenu. Vybavuju si, když k nám ještě v dorostu přijelo k přáteláku Mejto a já jim dal dva góly, tak se ptali. Ale jenom než zjistili, že už mi je 18. A stejně bych nešel.

Když jsme u těch morašických exodů, jak jsi Mary ty přišel k bydlišti u hlavního rivala? Láska k pozemku na první pohled nebo měl tolik praktických výhod, že jsi akceptoval vzdálení se z Morašic?

MR: Tak já jsem nejprve bydlel na Desné, kde jsme měli byt, tam se nám narodilo první dítě. V Morašicích v té době žádné stavební pozemky nebyly, bohužel z toho důvodu mnoho mých vrstevníků postavilo své domy v okolních obcích. Pravda, jeden se usídlil až v Chicagu. A Maruška v té době dostala od rodičů pozemek v Újezdě, takže volba byla jasná.

Jedním z hlavních témat zítřejší božihodové části budou góly.

Přejeme všem našim hráčům, příznivcům, pomocníkům i dalším našim profesím klidné svátky po boku nejbližších nebo promořených. Abychom Vám zkrátili čas bez fotbalu a odreagovali Vás od zpráv všedních i svátečních dní, nachystali jsme si na vánoční čas druhý seriál našeho občasníku, který vychází zhruba jednou za vlnu. Ten první si můžete připomenout zde.

Nebudeme si nic nalhávat o tom, jak by se dal z globálního pohledu hodnotit končící rok 2020, ale ani se zde nebudeme pouštět do obšírných politicko-ekonomických disputací a budeme se držet na našem fotbalovém rybníčku, jehož hlavní událostí bylo dovršení 50-ti let existence. A ať se jim to líbí nebo ne, převážnou část z tohoto období k němu patří i trojice stále aktivních matadorů. Tak si pojďme s Bobšem Kopeckým, Petrem Kutou a Martinem Ropkem trochu zavzpomínat. Upozorňujeme, že na rozdíl od první vlny, jsou všechny postavy a události v tomto rozhovoru skutečné.

Petře, tebe všichni známe jako špílmachra a střelce, ale v žácích jsi začínal vzadu, dokonce jsi odchytal polovinu sezóny, na jejímž konci bylo první místo a ty jsi byl vyhlášen nejlepším žákem roku 1985. Jaké máš na žáky vzpomínky? Byl víc potřeba dobrý brankář než dobrý hráč nebo jsi tenkrát tak dobrý hráč ještě nebyl?

PK: K chytání moc vzpomínek nemám, jen to, že jsem byl výborný brankář a nikomu se moc do brány nechtělo.

JK: To můžu potvrdit, Petr byl vynikající brankář.

PK: A táta už v té době dobře věděl, že žák si má projít všemi posty, aby se zdokonaloval ve všech herních činnostech.

Táta?

PK: Náš žákovský trenér Honza Klofanda, řečený „táta“. To přesně sedělo k tomu, jak se k nám choval, dal nám dokonalé základy a lásku k fotbalu. Tu potom prohluboval Láďa Tobku (zakladatel a dlouholetý předseda oddílu – pozn. redakce), k němu jsme měli s bráchou velmi osobní vztah, i on k nám. Ještě si ze žáků vzpomínám na opravdu vysokou výhru, myslím 23:1, což byl tenkrát morašický rekord.

To bylo proti Koclířovu a ten gól jste ani nedostali. Že jsi při té výhře dal 8 gólů si nepamatuješ, skromně o tom mlčíš nebo to někdo blbě zapsal a dal to brácha?

PK: Pamatuju si, že hodně, ale 8 bych rozhodně neřekl.

Bobši, ty jsi dal za žáky jsi dal jenom jeden gól, to jsi tenkrát nechodil na rohy ani na penalty?

JK: Ten svůj jediný gól jsem dal až někdy ke konci žáků na turnaji v Řetové, místo hlavou jsem trefil míč ramenem, ale byl tam a byl jsem za něj rád.

Když jsem koukal do zápisků, tak v žácích Vám to klapalo, dokonce jste vyhráli soutěž, ale během prvního roku v dorostu to byla častá kontumace, jednou jste zápas začínali v 7 lidech. Bylo Vás tak málo celou sezónu nebo to bylo nespolehlivostí, protože dorost je prostě vrtkavá kategorie? A neměl si tenkrát chuť se na to vybodnout?

JK: Ty důvody byly různé. Bylo málo lidí, někdy se špatně domluvil termín – dneska je to k smíchu, ale tenkrát musel všechno domlouvat pan Nepraš sám –  někdy se nesehnala doprava. Ale pořád to nebylo tak strašné jako dnes. V dorostu, a teda ne jen v dorostu, se vždycky chlastalo, ale nepamatuju, že by si tenkrát někdo dovolil nepřijít na zápas. Pro mě byl ten přechod dorostu těžký spíš kvůli věkovému skoku. Chodit, když nás bylo málo, mi nedělalo problém. Já jsem nikdy nebyl talent, všechno jsem si musel vydřít na tréninku, a už Klofanda v žácích věděl, že na mě je spoleh, že i kdybychom na tréninku byli jen dva, tak já tam budu. Nikdy jsem nebyl rychlý, ale mohl sem běhat furt, to jsem měl po tátovi, který běhal kilometr za dvě čtyřicet. Dvě čtyřicet.

Petře, po té bídné sezóně, o které jsme mluvili s Bobšem, jste s dorostem dva roky po sobě postoupili, z III. Třídy jste to půl roku před revolucí dotáhli jako první oddíl morašického fotbalu do kraje. Ty jsi chytal první rok a půl, proč tě pak v bráně nahradil Pepa Rambousku, který ten postup z okresu vystřílel?

PK: Já vychytal postup z pralesa do okresního přeboru, ale Pepika to táhlo do brány, mě do pole, a tak jsme se vyměnili.

JK: Já mám dodneška jednu z nejživějších vzpomínek na zápas, který jsem nehrál. V úterý jsem si udělal na volejbale výron a o víkendu se hrálo v Boršově o první místo a postup z pralesa do okresu. A já celý zápas běhal kolem hřiště, že jsem si tu sádru úplně rozdupal. Ale vyhrálo se, myslím 4:1.

Mary, když se Petr v dorostu přesunul do pole, začínal si hrát v žácích. A jestli mě zápisky nepletou, byl si odmala obránce. Brals to tak, že tam je tvoje místo nebo si doufal, že tě trenéři někdy vysunou?

MR: Já ti do toho ještě skočím, když se mluví o tom postupu dorostu do kraje. V té době tím žily celé Morašice, na první utkání v kraji byly dokonce transparenty, já jsem v hloučku mladých fans celé utkání skandoval a hrkal plechovkou plnou šroubů. Dá se říct, že tihle kluci byli vzorem pro nás mladší. Ale k tvojí otázce, asi jsem vždycky bral, že obránce je moje místo, protože moje fotbalové přednosti byly vždycky v tom někomu vzít balón nebo zabránit akci soupeře, než že bych měl hru tvořit nebo střílet branky. Asi nejlépe jsem se cítil na defenzivním záložníkovi, kde jsem mohl využít i moji fyzičku.

A svůj gólově nejbohatší zápas si pamatuješ?

MR: Nevybavuji si, jestli se mi někdy podařilo dát hattrick, ale pamatuji si, že jsem k němu byl blízko v dorostu za trenéra Jirky Horáka. V postupové sezóně jsem v Moravské Třebové dal dva góly a poté jsme kopali penaltu, na kterou byl určen Fúča. Já jsem mu ji ale přebral, penaltu neproměnil pak to od trenéra pěkně slíznul!

No já jsem taky odjakživa obránce a hattrick jsem nikdy nedal, proto jsem myslel, že si budeš pamatovat, že si za žáky v jednom případě skóroval dokonce čtyřikrát. Ale to by bylo o dost sušší než ten nepovedený hattrick, takže díky. Ty ses s žáky pravidelně umisťoval na bedně, jednou jste dokonce vyhráli, s dorostem jste brzo postoupili zpátky do kraje, ze kterého se spadlo po odchodu Kuťáků a spol. Coby obránce jsi byl dvakrát vyhlášen nejlepším hráčem, žákem v roce 1992 a dorostencem hned o rok později. Kapitánoval jsi během mládeže, když si tě trenéři tak vážili?

MR: Určitě jsem kapitánoval, asi většinou ten poslední rok, jak v žácích, tak v dorostu. Nevím, zda to bylo tak, že si mě vážili trenéři, nebo zda to bylo hlasováním hráčů, ale asi nejvíce rozhodlo moje morašické srdíčko a možná také moje povaha, že nerad prohrávám, což také mohlo být oceněno páskou. Já si z toho pamatuji hlavně tu postupovou sezónu. To jsme do posledního kola bojovali na dálku s Horním Újezdem, měli jsme tehdy neskutečnou partu, byla to jízda, v posledním kole jsme doma vyhráli 12:0 (17:0 proti Třebářovu - pozn. redakce) a ta oslava patří mezi moje největší zážitky. Vybavuji si, že při vítězném pokřiku ve vagónu jsem rozbil sklo okna, o které jsem se pořezal, a že jsme pak před hospodou na návsi vyhazovali do vzduchu pana Tobka, který byl tehdy ikonou morašického fotbalu.

V zítřejším pokračování dojde na chvíle, kdy Morašice nebudou na prvním místě. A ne jen v tabulce.

Tak jsme se uvolnili, třeba ne naposled. Když Pánbu dá a budeme na jaře na správné straně "best in covid", mělo by se v našem oddíle dít zhruba toto:

Muži budou hrát od nevidím do nevidím, každý víkend od 13.3. až do 26.6., plus jeden vložený termín plus případné finále okresního poháru (semifinále - proti Mladějovu, Borové nebo Opatovu - je tentokrát možné sloučit s ligovým zápasem). Začíná se tam, kde se na podzim skončilo, až v průběhu dubna se přejde do odvet.

Dorost bude také navazovat bez zásadních změn, v tříčlenné soutěži s tím takový problém není. Začínat by měl 17.-18.4. a končit stejně jako muži, pořadí zápasů se může měnit v návaznosti požadované předzápasy mužů.

Starší žáci se taky pokusí odehrát všechno, začnou 10.-11.4. zbývajícími zápasy z podzimu a i s pomocí dvou vložených středečních zápasů by měli dvoukolový systém dohrát 26.6.

Mladší žáci přijdou o jednu sadu zápasů s každým soupeřem, původní tříkolový systém je minulostí a bude se hrát jen dvakrát. Což pro ně znamená volnější termínovou listinu, budou hrát od 17.4. do 20.6. Zrovna naši žáci by ale před startem jara měli stihnout dohrát odložený zápas s Jaroměřicemi.

Přípravky podzimní resty nahrazovat nebudou, pro jaro dostanou nový rozpis s prvním turnajem plánovaným na 17.4. Starší přípravku čeká 9 víkendů (během každého budou 2 4členné turnaje a 1 tým bude mít volno), finálový turnaj se uskuteční 19.-20.6.. Mladší přípravka bude mít o jeden víkend méně, za každý se stihnou 3 turnaje (jeden 4členný a dva 3členné) a její finále je v plánu 12.-.13.6.

Přijdou Vám ty plány jako moc smělé až pošetilé?

Nevěříte?

Věřte.

Jubilejní 50.rok fotbalu v Morašicích stihl i přes děravý program přinést několik osobních zajímavých milníků. Zajímavost je samozřejmě subjektivní pojem, ale u čtenářů těchto řádků se jistá shoda na míře zajímavosti předpokládá.

Milníkem nejdůležitějším je samozřejmě to, že jsme si v době, kdy už celá Praha jede na Instáči, založili Fejs. A teď k těm dalším.

Zatímco hrající trenér A-týmu Martin Ropek si na poslední chvíli stihl připsat 800.start v mužském dresu, Josef Kopecký, který v létě pokořil 1200 startů v součtu všech kategorií, si musel chlapskou tisícovku na poslední chvíli odložit. Ale když ho trenér vynechá v přátelácích, aspoň to bude mít na jaře i s diváky. Snad. Posouvali se i kluci Karalovi. Milan Chmelík překonal 725 startů za muže v podání Petra Kuty a vyhoupl se tak na 3.místo za dva výše zmíněné matadory. Milan Klement se sebezapřením naskočil proti Jaroměřicím a stal se tak 5. nejčastěji nastoupivším morašickým fotbalistou všech dob. Přidat další start k těm 694 už mu zdraví na podzim nedovolilo, ale všichni jemu i áčku přejeme, aby se mu to ještě podařilo zaokrouhlit. Na 800. Na metu 300 zápasů v mužích se dostal Zdeněk Skala, premiéru si odbyl Michal Kopecký, Jan Špinar se posunul na 7. místo v potu zápasů odchytaných v áčku.

Ve střeleckých statistikách na sebe hlavní pozornost poutá Bohumil Válek, který se stal rekordně popáté nejlepším střelcem sezóny (4x se to povedlo F. Ropkovi, 3x J. Vosmekovi, Jiřímu Jánovi st. a Karlovi a Petrovi Kutovým). Mezi muži načal druhou stovku gólů a poskočil z 9. místa na 6., v součtu kategorií (z praktických důvodů počítáno bez elévků) už mu chybí pouze 10 gólů na první místo Petra Kuty. Produktivním rokem se Milanu Chmelíkovi podařilo posunout do TOP 20 a díky potenci posledních let předběhnout i svého souseda. Své první góly za muže, a ani v jednom případě nezůstalo jen u jednoho, vstřelili Miroslav Hubáček, Michal Kopecký, Vojtěch Štěpán a Jan Vít.

Teď už dorostenec Jiří Jána ml. zamíchal pořadím historických žákovských statistik a nebýt předčasně ukončené sezóny, mohl atakovat nejvyšší příčky co do odehraných zápasů (nakonec 9.místo) i metu 59 žákovských gólů svého táty (nakonec 43, čili mu při jeho loňském tempu chybělo zhruba 5 zápasů). Do třicítky nejlepších žáků se prostřílel Šimon Lněnička, těsně za ní je Šimon Kušnír, jehož 8 gólů v podzimním zápase proti Křenovu je tímto vyhlášeno žákovským rekordem do doby, než se podaří projít archivy nebo se někdo přihlásí, že dal za žáky víc.

Žebříčky elévků se mění nejrychleji ze všech, jak nám na fotbalovém dni názorně předvedl moderátor. Martina Famfulíková už překročila 250 zápasů, Daniel Válek 300 gólů a kromě nich mohou svoje pozice ještě vylepšovat i Vít Famfulík a Vojtěch Huryta.

Tabulky TOP 30 jednotlivých kategorií, seznam všech nastoupivších hráčů i další statistické perličky naleznete zde (nebo přes záložku "historie"), aktuální čísla mužů i v "soupisce".

Muži pod vedením Martina Ropka odehráli v roce 2020 pouhých 19 zápasů (9 ligových, 2 pohárové, 8 přátelských) s bilancí 11 výher, 2 remízy a 6 proher při skóre 57:33. 4 z oněch 19 zápasů se hrály proti Hornímu Újezdu, ale až v tom posledním dokázali muži vyhrát a přispět tím k podařené oslavě 50.výročí morašického fotbalu. Tento povedený fotbalový den, který se s velkým štěstím podařilo napasovat do pandemického okénka, nechť vynahradí fanouškům stesk za všechna další zrušená utkání.

V přerušené 51.sezóně se áčko sluní na druhém místě okresního přeboru, když z 9 zápasů vytěžili 21 bodů při skóre 28:11 (přičemž 21 gólů stihli za první 4 utkání). A nebýt neuhlídaného Švece dvě minuty před koncem, bylo by to ještě jímavější.

Včetně přáteláků naskočilo do zápasů áčka 24 hráčů, všechny mače absolvovali Ropek a Špinar, po jednom vynechali Novák a Válek. Dva zápasy vynechal Chmelík, což se mu stává maximálně jednou za 10 let. Nejlepším střelcem kalendářního roku se stal počtvrté za sebou Válek s 12 góly, následován osmigólovým Chmelíkem a krátký pobyt stačil na 5 gólů a 3. místo Michalu Kopeckému. Válek stihl nejvíce gólů i připravit, konkrétně 8, na 6 gólů nahráli i Skala (za pouhých 7 zápasů potvrdil bilanci nejlepšího prokázaného nahrávače dekády) a Ondráček. Ten za poslední 4 zápasy stihl 4 žluté karty a tento mocný finiš z něj udělal našeho zlého muže pro rok 2020. Vehementně finišoval i Štěpán, ale jeho červená v poslední minutě sezóny na první místo bohužel nestačí. Sluší se připomenout také nejpilnější účastníky tréninku, kterými jsou pěkně generačně rozvrstvení Ropek, Válek a Špinar.

Dorost v létě nastoupil do tříčlenné soutěže 8+1, dalo by se říct, že ve spojení s Horním Újezdem a žáky. Trenérem hrstky trénujících je Pavel Beneš, na pozici vedoucího mu pomáhá David Severa. Dorost stihl odehrát 5 zápasů s bilancí 1-1-3 a skóre 11:19. Všechny zápasy odchytal Emanuel Hanyk, ani jednou nechyběli Pavel Beneš ml., Jan Vedral a Jakub Kvapil z žáků, nejlepším střelcem je se 4 góly Jan Pechanec, který už stihl zároveň nastoupit proti našemu áčku. Další z dorostenců Radovan Flídr mu dokonce v letním přáteláku vstřelil gól, to jsou paradoxy.

Starší žáci pokračovali v nové sezóně tam, kde je Covid loni zastavil, pod vedením Jana Špinara a Jiřího Kučery vyhráli všech 6 zápasů při skóre 51:2, ale na měření s rovněž stoprocentní Březovou už nedošlo. Ke všem zápasům nastoupila hned šestice hráčů, u Jakuba Kvapila je to o to chvályhodnější, že stihl pravidelně pomáhat i dorostu, u Šimona Kušníra znamenal každý start minimálně gól. Celkem jich dal 17, z toho hned 8 v prvním zápase, po 9 gólech dali Jonáš Krška a Jan Odehnal.

Mladší žáci pod vedením Tomáše Chadimy a za nás nově Tomáše Lochmana už tak stoprocentní jako loni nebyli, v tabulce okresního přeboru 7+1 jsou uprostřed s vyrovnanou bilancí 3 výher a 3 porážek a záporným skóre 17:22 (za což může hlavně nálož od suverénní Březové). Ke všem zápasům nastoupila šestice hráčů včetně nejlepšího střelce, sedmigólového Ondřeje Žďáry.

Starší přípravka odehrála 5 turnajů a vyhrála všechny kromě toho posledního, kde zaznamenala jedinou porážku v 12-ti zápasech sezóny, při celkovém skóre 90:13. Všech turnajů se zúčastnil Kryštof Tomšíček a naše zápasová rekordmanka Martina Famfulíková, která na jednom z turnajů nedostala ani gól. Střelecky tým táhl i po přechodu do starší kategorie Daniel Válek, který za 10 zápasů zaznamenal 39 gólů, za ním jsou František Flídr a Matyáš Bulva s 13, resp. 11 góly.

Naši nejmladší soutěžící stihli odehrát o turnaj více, přičemž ten poslední po dvou výhrách ovládli. Jejich bilance se zastavila na 13 zápasech (7 výher, 6 porážek) a skóre 70:72. V účasti i gólech tým táhli kluci z Horňáku, když při kompletní porci zápasů stihli 20 gólů David Boček, o gól pozadu byl David Klusoň a o další zářez méně má Jaroslav Chaun.

Mladší přípravka

Vzhledem k vládním opatřením proti koronaviru šlo o poslední turnaj podzimu. Karanténa se dotkla i našeho týmu, a tak jsme k domácímu turnaji nastoupili pouze v šesti hráčích, takže jsme měli jen jednoho náhradníka, starší přípravka ke svému turnaji neodjela vůbec.

Sestava*:* Jaroslav Chaun, David Klusoň, David Boček, Dominik Prokop, Štěpán Kovář, Štěpánka Gábrlíková

Výsledky:

Horní Újezd/Morašice – Březová 7:2 (4:1)

branky: David Klusoň 3, David Boček 3, Jaroslav Chaun

Horní Újezd/Morašice – Borová 10:2 (5:1)

branky: David Klusoň 3, David Boček 3, Dominik Prokop 2, Jaroslav Chaun, Štěpán Kovář

Tabulka turnaje:

1.Horní Újezd/Morašice (6 b.)

2.Březová (3 b.)

3.Borová (0 b.)\ \ I když výsledky vypadají jednoznačně, výhry se nerodily lehce. Kvůli chybějícím hráčům jsme znovu museli přeskládat sestavu, ale kýžený úspěch se dostavil. Teď si dáme chvilku od fotbalu pauzu a uvidíme, jak se situace vyvine.

Autor: Zdeněk Beneš

Do zápasu na hřišti posledního Boršova trenér zvolil rozestavení 3-4-3 s cílem, že musíme hrát jako by to bylo naposled a soupeře zaskočit presinkem a častou střelbou. Šanci v základu dostal po delší době Hubáček, ten však na hřišti vydržel necelé tři minuty, když si při prvním kontaktu s míčem po souboji s domácím hráčem poranil kotník. Boršov sázel na dlouhé nákopy, které naše obrana dokázala zastavovat před naším vápnem, někdy až ve vápně, a když už se soupeř dostal k zakončení, mířil naštěstí mimo bránu. Nervy trochu pocukal Štancl, když centrovaný míč pouštěl na penaltě za sebe v domnění, že za ním stojící Ondráček má lepší pozici k odvrácení nebezpečí, ale naštěstí s tím nepočítal ani nikdo z domácích. Naše útočné akce probíhaly především přes sklepávajícího Nováka na hrotu a následně po pravé straně, ale k vážnému ohrožení domácí brány to nevedlo. Po faulu na Nováka dostal možnost zahrát volný přímý kop Válek, který si všiml špatného postavení gólmana a obstřelením zdi na zadní tyč nás poslal do vedení. Další akce přicházely z levé strany, když Válek po rychlé rozehře našel ve vápně Chmelíka, kterého však zradilo zpracování. Následně Vít unikl po vybojovaném souboji podél lajny, pohrál si s obráncem, ale přihrávkou už spoluhráče nenašel. Gól však padnul na druhé straně, když domácí kapitán, i s přispěním naší neaktivity, vymetl šibenici Špinarovy klece střelou zpoza vápna. Chvíli poté jsme si oddychli, že nebudeme muset podruhé nuceně střídat, když se Burešova hlava připletla do cesty tvrdé Nádvorníkově střele, která dle autora střely mířila do kasy. Vedení nám před odchodem do kabin vrátil Válek, když se po faulu na Nádvorníka opět postavil k přímému kopu a poslal míč do horního růžku.

Druhý poločas poznamenal mírný, ale vytrvalý déšť. Hrálo se především na středu hřiště, kde docházelo ke spoustě soubojů, hra se přiostřovala a rozhodčí to odměnil několika kartami. S přibývajícím časem jsme začali mít problémy při práci s míčem, čímž jsme se dostali do defenzivy a řešení jednoduchými nákopy. Přesto jsme zahrozili my, když Válek propálil domácí blok a potřetí v zápase dostal míč do sítě, branka však nebyla uznána pro domnělý ofsajd našeho útočníka, který proběhl za domácí obranou a údajně bránil gólmanovi ve výhledu. Do velké šance se dostal soupeř, když standardku z půlky hřiště nechtěně prodloužil Chmelík za naši obranu, kde stál osamocený útočník, jehož střelu Špinar vyrazil před sebe, následnou dorážku dokázal ztlumit Válek a neposedný míč skryl do náruče rychle zvednutý Špinar. Na druhé straně Nádvorník jednou prováhal příležitost k zakončení, podruhé se místo kombinace vydal sám mezi dva obránce, kteří jeho postup zastavili. Navýšit vedení mohl Ondráček, ke kterému se dostal špatně odvrácený centr, ale na úrovni penalty levačkou přestřelil. V samotném závěru se nedomluvili Štancl s Ropkem při odkopu míče, druhý jmenovaný trefil prvně jmenovaného míčem do ruky a nabídli tak domácím přímý kop z nebezpečné pozice, ale domácí nenavázali na předchozí úspěšné pokusy Válka. Ještě, než před závěrečným hvizdem Špinar rozehrál míč od brány, neodpustil si Štěpán pár poznámek na adresu rozhodčího a po druhé žluté kartě se poroučel do sprch jen o pár vteřin dříve než všichni ostatní. Povinnost jsme nicméně splnili, nezkazili jsme trenérovi jeho jubilejní 800.utkání za muže, a pokud bychom se na hřiště v tomto roce už nevrátili, což se může snadno stát, můžeme se uchýlit ke klidnému zimnímu spánku. Co se spokojenosti s nabíranými body týče.

Starší přípravka

Sestava: Martina Famfulíková, Jan Kvapil, Vojtěch Huryta, Daniel Válek, František Flídr, Matyáš Bulva, Kryštof Tomšíček, Štěpán Řejha, Matouš Zach, Vojtěch Štěpán, Michal Kovář a Matěj Kovář.

HÚ/Morašice – Radiměř/ Hradec nad Svitavou 2 : 3

V desátém zápase podzimní sezóny jsme okusili první porážku, a to zcela zaslouženě. Od všech hráčů to byl podprůměrný výkon, bez bojovnosti a nasazení a výsledkem tak byl poločas 0 : 3. Ve druhém jsme se trochu zlepšili, ale opravdu makat jsme začali až v posledních 5ti minutách, kdy jsme utkání zdramatizovali, ale na vyrovnání už nebyl čas, i když šance byly.

Branky: Jan Kvapil, Daniel Válek.

HÚ/Morašice – Jevíčko 6 : 2

Tento zápas už byl o poznání lepší, ale k podzimním výkonům měl ještě daleko, vytvořili jsme si brzy dostatečný náskok, který nakonec stačil na vítězství, které však bylo upracované a některé vstřelené branky i relativně šťastné.

Branky: Daniel Válek 5, Matouš Zach

HÚ/Morašice – Městečko Trnávka 7 : 0

Až v tomto zápase s domácím týmem jsme se vrátili k výkonům, na které jsme zvyklí a celý zápas jsme bez problémů ovládli.

Branky: Daniel Válek 3, Vojtěch Huryta, František Flídr, Kryštof Tomšíček, Matyáš Bulva

V turnaji se hrály zápasy na 2 x 12 minut, což je velice málo, pokud se má prostřídat 12 hráčů, zejména potom ve vyrovnaných utkáních. Každopádně lze brát první porážku pozitivně, kluci si uvědomili, že nic není zadarmo a když nebudou makat, tak se dobré výsledky nedostaví.

autor: František Bartoš

Mladší přípravka

Sestava: Matyáš Lněnička – David Klusoň, David Boček, Jaroslav Chaun, Štěpán Kovář, Štěpánka Gábrlíková, A. Krejsa, Dominik Prokop

Horní Újezd/Morašice – Březová 12:1 (5:1)

Zasloužené vysoké vítězství, první gól Tondy Krejsy.

Branky: Jaroslav Chaun 5, David Boček 4, David Klusoň 2, Antonín Krejsa

Čistá – Horní Újezd/Morašice 6:4 (2:2)

Bojovný zápas, který se zlomil ve druhé půli, tam nám trochu chyběly síly a soustředěnost, za stavu 3:3 jsme třikrát v krátké době inkasovali a bylo rozhodnuto, i tak pochvala za odmakaný turnaj.

Branky: Jaroslav Chaun 2, David Klusoň 2

Tabulka turnaje:

1.Čistá(6 b.)

2.Horní Újezd/Morašice (3 b.)

3.Březová(0 b.)

autor: Zdeněk Beneš

Než se nejen ligové, ale i okresní stadiony, ponoří minimálně na 14 dní pouze do úderů nohy o balón, hvizdu rozhodčích a nadávek hráčů, dorazil k nám Mladějov a v pravidelných rozestupech rozmístěných cca 30 fanoušků. Naše lavička z různých důvodů nebývale prořídla, i když hosté na tom byli ještě hůř, do brány jim musel navíc zaskočit původním povoláním útočník. Ten se nám rozhodl pomoci již ve 2. minutě, když si vzal míč do ruky víckrát než jednou (slovy dvakrát) a dopřál nám nepřímý kop z penalty. Válkovo řešení, totální jeba, ale nezafungovalo. A nefungovalo toho víc. Faul dal faul, slovo dalo slovo, a po dvaceti minutách si rozhodčí radši svolal kapitány, aby zklidnil oba mančafty, protože to vypadalo, že o fotbal moc lidem nejde. Ve vzduchu bylo cítit, že našemu nasazení něco chybí, Ondráček slibné pozice na křídle a Vít luxusní křížák od Chmelíka nepřetavili ve finální nahrávku, a kromě nijak prudké střely M. Kopeckého jsme hostující záskok v bráně, snad z úcty, ani neprověřili. I mladějovští byli dopředu poměrně krotcí, ale dostali se k pár rohům, při nichž bylo třeba mít se před urostlými hráči na pozoru. Vyškolili nás i z jednoho brejku, ale už naskočivší jediný střídající hráč po půl hodině hry hlavou z ofsajdu minul bránu. Když se před odchodem do kabin konečně podařilo někomu, konkrétně Vítovi, odcentrovat do vápna, byla z toho šance Chmelíka, ale ten zakončoval na dlouhou hlavu.

Mohli jsme se konejšit tím, že gól jsme v prvním poločase nedali už 4 zápasy a že po postupu Mladějova do okresu jsme nad ním druhý poločas zatím ve všech třech případech vyhráli, ale je pravda, že důvod k optimismu nám zavdával leda slabší soupeř a jeho již prázdná lavička než náš entusiasmus a kvalita. Ani úvod poločasu nenaznačoval nějakou radikální změnu, ale je až s podivem, jak málo zakončení dokázaly oba týmy vyprodukovat při mladějovském hurá stylu, ale hold naše i jejich přečíslení končily takovým kvantem nepřesných nahrávek, že by to u videa až rozesmálo. O dvě střely se pokusil M. Kopecký, ale nejnebezpečnější zakončení obstaral Vít, který sice mohl po centru z pravé strany postupovat blíže, ale jeho padáček pod břevno nadělal i tak dost starostí. První zákrok zápasu si na druhé straně připsal i Špinar, když udržel bezbrankový stav nijak jednoduchým zákrokem pravým betonem. Střelecké trápení obou týmů tak protrhl až Novák. M. Kopecký udržel balón proti přesile a oslovil Ondráčka, do jehož centru se náš univerzál položil. Chvíli na to Nováka krásně našel mezi beky dnešní „desítka“ Válek, a po chladnokrevném zakončení se nám začalo dýchat trochu líp. Což je v dnešní době k nezaplacení. S tím výdechem se to ale nesmí přehánět, jinak vám dá gól klidně i dvaačtyřicetiletý náhradník, jak jsme se přesvědčili čtvrt hodiny před koncem, kdy byl centr z pravé strany uklizen nekompromisně pod břevno za dohledu dvou našich. Jakýsi „rebreak“ měl na noze Novák, ale tomu je nějaký exkluzivní gól milejší než hattrick a podle toho také naložil s příhodně naskákaným balónem na vápně. Místo zpracování a klidného zakončení s dotazem „kam to chceš“ volil přímý nárt a ještě trochu nervů pro naše barvy. Věříme, že se nějaké nádhery někdy dočkáme a nakonec to nás to nemrzlo ani dnes, protože hosté ze své živé vody vyprodukovali jen přímák nad a Novák svůj výkon korunoval šajtlovou přihrávkou za obranu na Bureše, který vyhrál šprajc s gólmanem a po třech asistencích zaznamenal do prázdné brány svůj první gól v sezóně. Nedobytnost naší domácí tvrze jsme tedy opět o kamínek vyztužili, ale základy jsme naštěstí položili už v létě.

Starší přípravka

Na minulém turnaji v Březové jsme si pohrávali s myšlenkou, že na domácím turnaji postavíme dva týmy, nakonec se nám sešlo 6 omluvenek a bylo po myšlenkách. Turnaj byl však nakonec 4 týmový, protože k nám přijeli sousední Sebranice, kterým byl zrušen turnaj v Březové.

Sestava: Martina Famfulíková, Jan Kvapil, Šimon Flídr, Štěpán Řejha, Kryštof Tomšíček, Sára Vomočilová, Daniel Válek, František Flídr, Matyáš Bulva

HÚ/Morašice – Němčice 8 : 0

I na domácím hřišti jsme pokračovali v dobrých podzimních výkonech, k vidění byly pěkné nahrávky, akce a pochopitelně i góly.

branky: Daniel Válek 4, František Flídr 2, Šimon Flídr, Kryštof Tomšíček

HÚ/Morašice – Městečko Trnávka 10 : 0

S tímto soupeřem jsme letos hráli poprvé a tak nám úplně nebyly známé jejich kvality. Kluci však předvedli standartní výkon a bez problémů jsme dokráčeli k vítězství.

branky: Daniel Válek 3, Štěpán Řejha 2, Matyáš Bulva, Jan Kvapil, Martina Famfulíková, František Flídr, Šimon Flídr

HÚ/Morašice – Sebranice 3 : 0

V tomto zápase se hrálo o vítězství v turnaji a na kvalitě hry to bylo patrné. Oba týmy hrály s patřičným nasazením a důrazem, šance se střídaly na obou stranách a my můžeme děkovat Martině Famfulíkové, neboť nás v rozhodujících momentech podržela, což je u vyrovnaných zápasů důležité. Kluci postupně ukázali svojí momentální kvalitu a po několika vyložených a neproměněných šancích se prosadili. Bez ohledu na výsledek si pochvalu zaslouží oba týmy a je třeba více takovýchto zápasů. Za zmínku jistě stojí čisté konto Martiny Famfulíkové v celém turnaji. Každopádně chválíme celý tým za kolektivní pojetí a přístup k jednotlivým zápasům.

branky: František Flídr, Šimon Flídr, Daniel Válek

autor: František Bartoš

Mladší přípravka

Sestava: Matyáš Lněnička – David Klusoň, Samuel Vomočil, David Boček, Jaroslav Chaun, Štěpán Kovář, Štěpánka Gábrlíková, Antonín Krejsa

Borová – Horní Újezd/Morašice 2:6 (0:4)

Od začátku se hrálo především před brankou domácího týmu, ale v útoku jsme nepodali dobrý výkon. Při zakončení jsme často byli zbrklí a volili špatná řešení. V zápase dostali více prostoru mladší hráči. Obě branky nám vstřelil v druhé půli nejlepší hráč domácích – brankař – po samostatných akcích.

branky: David Boček 3, Jaroslav Chaun, David Klusoň, Samuel Vomočil

Opatov – Horní Újezd/Morašice 7:0 (4:0)

Proti nejsilnějšímu soupeři jsme narukovali s náročným běhavým fotbalem, ale ani to na fotbalovost soupeře nestačilo. Po hřišti jsme se proběhli dost, ale převážně bez balónu. Naše hráče je potřeba pochválit za snahu, ale Opatov je letos někde jinde.

Tabulka turnaje:

1.Opatov (6 b.)

2.Horní Újezd/Morašice (3 b.)

3.Borová (0 b.)

autor: Mgr. Zdeněk Beneš

Do Dlouhé Loučky jsme odjížděli s cílem vrátit se na první místo a s vědomím, že nás čeká nepříjemný a důrazný soupeř. O tom jsme se přesvědčili hned na začátku zápasu, kdy nás soupeř zatlačil na naši polovinu, častým napadáním nás nepouštěl do žádné kombinace a byl velmi důrazný v osobních soubojích. Nejvíce to pocítil Chmelík, který toho v úvodních pěti minutách schytal víc než za zbytek zápasu. Naše akce bohužel končily většinou na půlce, domácí vedli své útoky dlouhými balóny za naši obranu, k přímému ohrožení brány to naštěstí nevedlo. Standardní situace se nám dařilo odvracet, zakončení končila mimo naši bránu a dva „pokusy“ o zahrávání penalty rozhodčí nespolkl. Naše útočné akce končily poměrně brzy, ať už po rychlém dojetí soupeře, zbrklé ztrátě míče, nebo Válkových ofsajdech. Nějaké příležitosti se přeci jen naskytly, když jednou utekl po levé straně Válek, podruhé to byl Ondráček na pravé, ale místo přihrávky pod sebe zvolili centr, který nenašel nikoho v našich barvách. Jindy se zase Nádvorník neodvážil vyzkoušet domácího gólmana zpoza vápna. V závěru poločasu Špinar neodhadl vysoký míč a místo něho trefil pouze hlavu domácího útočníka. K nařízené penaltě se postavil Marván, ten však nevyzrál na našeho gólmana, který tím odčinil svoji chybu a připsal si druhou chycenou penaltu v řadě.

Do druhého poločasu jsme vstoupili aktivněji, což u nás nebývá moc zvykem, ale i tak byly naše útočné snahy spíše bezzubé. Po centrech nám chyběl ve vápně důraz, přímý kop Štěpána a nepřímý kop, po němž střílel Válek, do brány nezapadly, k vypadnutému míči domácího gólmana nestihl Chmelík doklouzat včas a Válkův křížný pas na Ondráčka za obranu si druhý jmenovaný nezpracoval. Na druhé straně zahrozil Marván, který zůstal po standardní situaci u autové čáry osamocený na druhém konci vápna, ale jeho křižná střela prolétla jen těsně kolem Špinarovy tyče. Ten měl po chvíli co dělat, aby vytáhl na roh nepříjemně padající střelu. Po další téměř totožné standardní situaci se míč opět dostal k volnému Marvánovi, kterého sice zastavil Ropek, ale za pomocí faulu, a tak domácí dostali v zápase podruhé možnost zahrávat pokutový kop. K němu se tentokrát postavil Ševčík a ten už Špinara překonal. Navýšení vedení se mohl soupeř dočkat, když se po pár přihrávkách zjevil domácí útočník sám před Špinarem, ten dokázal jeho střelu pouze ztlumit a dobíhající Tměj odvrátil míč do bezpečí. Gól se nakonec podařilo vstřelit i nám, když po odraženém rohu našel Válek na zadní tyči volného Ropka, který ve skluzu dopravil míč do sítě, ale kvůli ofsajdu gól nebyl uznán. V závěru, kdy jsme se už moc nestaraly o defenzivní povinnosti, utíkal domácí hráč po našem odraženém rohu sám na Špinara, který dokázal jeho střelecký pokus vyrazit a dorážející hráč poté netrefil téměř odkrytou bránu. A protože jsme se na víc nezmohli, odjíždíme z Dlouhé Loučky na čtvrtém místě a s obavami vyčkáváme na další plukovníkovy rozkazy.

Autor: Dominik Štancl

Starší přípravka

K turnaji jsme odjížděli s počtem 15ti hráčů, což přesně odpovídalo počtu dresů, které jsme měli k dispozici. Při dvouzápasovém turnaji a hrací době 2 x 15 minut, je docela problém prostřídat všechny hráče, nicméně je to příjemnější starost než mít hráčů málo.

Sestava: Martina Famfulíková, Jan Kvapil, Šimon Flídr, Vojtěch Huryta, Daniel Válek, Matyáš Bulva, František Flídr, Sára Vomočilová, Štěpán Řejha, Kryštof Tomšíček, Josef Rosypal, Matouš Zach, Michal Kovář, Matěj Kovář a Vojtěch Štěpán.

HÚ/Morašice – Jevíčko 7 : 2

Začátek zápasu se nám herně moc nepovedl, kluci jakoby nevěděli co mají hrát. Naštěstí s prvními vstřelenými brankami a přibývajícím časem jsme se vrátili k výkonům, které zatím na podzim předvádíme a zápas jsme již kontrolovali a na hřišti se tak prostřídali všichni.

Branky: Daniel Válek 3, František Flídr 2, Matyáš Bulva, Vojtěch Huryta

HÚ/Morašice – Březová 10 : 0

V tomto utkání jsme dominovali již od samého začátku, a tak jsme mohli ve druhém poločase nasadit do útoku i brankářku Martinu Famfulíkovou a více prostoru dostali ti méně zkušení.

Branky: Daniel Válek 3, František Flídr 3, Matyáš Bulva 2, Matouš Zach, Jan Kvapil

Autor: František Bartoš

Mladší přípravka

Sestava: Samuel Vomočil, David Klusoň, Jaroslav Chaun, David Boček, Štěpánka Gábrlíková, Štěpán Kovář, Dominik Prokop, Antonín Krejsa

Horní Újezd/Morašice – Sebranice 3:6 (3:4)

Vyrovnaný první poločas, gól na 3:4 jsme dostali chvilku před pauzou, v druhé půli Sebranice fotbalovější.

branky: Jaroslav Chaun 3

Březová – Horní Újezd/Morašice 3:12 (2:5)

Zasloužené vysoké vítězství, domácí tvoří nový tým, své první góly vstřelili Štěpán Kovář a Domča Prokop.

branky: David Klusoň 4, Štěpán Kovář 3, Samuel Vomočil 2, David Boček, Jaroslav Chaun, Dominik Prokop

Horní Újezd/Morašice – Bystré 2:1 (0:1)

Sportovně je třeba uznat, že soupeř byl především v první půli lepší, měl více šancí, ve druhé půli vyrovnal nejprve David Klusoň a poté potrestal David Boček chybu soupeře v rozehrávce, odmakaný zápas a těžce vydřené vítězství.

branky: David Klusoň, David Boček

Tabulka turnaje:

1.Sebranice

2.Horní Újezd/Morašice

3.Bystré

4.Březová

Dnes jsme znovu předvedli velice dobrý výkon. V brance se vystřídali Sam Vomočil a Jára Chaun. Pochvala především pro zkušenější hráče, kteří strávili na hřišti více času, jsem rád, že i nováčci se jim snaží svými výkony přiblížit. Další turnaj hostí v neděli 27.9. Telecí.

autor: Mgr. Zdeněk Beneš

Čtvrtý zápas sezony jsme odehráli v domácím prostředí proti zatím neporaženému týmu z Bystrého.

První branka utkání padla až v 11. minutě, kdy Matěj Kopecký odkopával míč z hranice vápna a trefil dobíhajícího hráče soupeře do hlavy, od nějž se odrazil míč do naší brány. Vyrovnání jsme se dočkali o tři minuty později, kdy Ondra Žďára napřáhl téměř z poloviny hřiště a míč proklouzl brankaři mezi nohama do branky. Ve 24. minutě jsme se dostali do vedení, kdy jsme přečíslili soupeře a Lukáš Mach upravil skóre na 2:1. Do konce první půle se již nic zásadního nestalo a odcházeli jsme do kabin se zaslouženým vedením.

Do druhého poločasu jsme vstoupili podobně jako jsme ukončili první a v 39. minutě jsme se dostali do dvou gólového vedení kdy střelu Lukáše Macha dorazil Filip Flídr. Poté nám již docházely síly a soupeř nás začal pomalu přehrávat a ve 49. minutě snížil na 3:2. Od té doby byl více méně nebezpečný jen soupeř, který v 54. minutě vyrovnal. Od té chvíle jsme pouze doufali, že udržíme remízový stav, ale to se nám nepovedlo, když šel v 60. minutě do vedení 4:3 a následně v 61. minutě zvýšil na konečných 5:3.

Autor: Tomáš Chadima

Už podruhé v této sezóně jsme u nás přivítali soupeře, se kterým nikdy není nuda. A to nám ani nemusí jít o první místo a neprohloupí, kdo si vsadí, že to nebude klidné odpoledne a pohodová výhra jednoho týmu. Po početně skromnějším minulém týdnu nás tentokrát bylo požehnaně, početnou lavičku si vzal na povel tisícovku oddalující J. Kopecký, na hrot se posunul Novák, který si připsal i první zakončení, ale po kličce na vápně střílel pomalu a vedle bližší tyče. Naše první dva rohy netečovány propadly, po přímácích, tedy těch, co doletěly do vápna, zůstal jen stesk v duši z toho, že gólmanem vyražené balóny nepatřily do naší zájmové sféry. Za hlavu jsme se chytali, když kombinace zleva naskákala na vápno balón Nádvorníkovi, který pečlivě připravovaný volej umístil tak těsně mimo, že to možná tak těsně ani nevypadalo. Několikrát nám po akcích ze strany selhala finální nahrávka, Válek jednou před vápnem pohrdl nálevem z první a klička mu nevyšla, V. Štancl těsně před poločasem hlavičkoval po rohu zcela osamocen a zcela vedle. A hosté? Trojlístek Knap, Bureš, Boháček vysoko presoval, občas zamotal kolem vápna a vybojoval roh nebo standartku, ale Špinar šel do kabin s jediným zákrokem proti střele zpoza vápna. A ten nebyl zdaleka tak náročný jako obranný zákrok D. Štancla, který na půlce uspěl klíčovém v souboji jeden na jednoho proti rozběhnutému Boháčkovi.

Pokud si někdo protáhl stání u výčepu v domnění, že prvních 20 minut se bude zase hrát na naši bránu dál od hospody, musel být v šoku, že nástup do druhé půlky vyšel nám. Ondráček u autové čáry zarputile vybojoval míč na váhajícím obránci, předložil ho Novákovi, který si ve vápně obehrál obránce a přihrál po sebe M. Kopeckému. Ten se na penaltě neukvapil, posunul si balón mimo hostujícího hráče a střelou vedle gólmana nám bleskově zajistil vedení. A ještě než po tomto blesku zazněl hrom, mohli jsme o něj přijít. Odražený míč po standartce ukořistil hostující hráč a po souboji s D. Štanclem se ve vápně poroučel k zemi. Většina lidí má za to, že to byla jasná penalta, někdo v tom viděl vychcanost útočníka, autor článku se válel toho času u tyče, tak si stejně jako Babišovi poslanci nemyslí nic. Penaltu v tom nicméně viděl sudí, to stačí. Špinar v áčku čelil 10 penaltám, chytil hned tu první před více než dvěma lety v Křenově, a pak jsme si až do rozstřelu po letošním přáteláku ve Srubech mysleli, že je pouští naschvál. Ale Boháčka si zřejmě načetl v pondělí na malé kopané a jeho střelu k tyči vyrazil. A nebylo to v jeho podání všechno, když se hosté po vhazovaném autu dostali až na penaltu, ale náš gólman se proti střele z první vyznamenal a stihl se přemístit i k podobně nebezpečné dorážce z úhlu. To bylo od hostů, co se týče ohrožení brány všechno. Ještě než se utkání přiostřilo mohl náš náskok pojistit střídající Bureš, který ale po Válkově vysunutí zakončil své sólo možná zbytečně brzkou střelou do gólmanových nohou. Výjimečný potlesk za spálenou šanci si vysloužil Novák, když předvedl Sona, jenže byl v závěru trochu rozhozen faulem, tak jeho pokus brankář vyrazil. A vyrazil ho tak vysoko, že se Novák takřka z vápna ještě pokusil o Zlatana, ale míč skončil na břevně. Protože byl pak náš blondýn s rychlou nohou stažen na beka, zůstala pojistka na jiných. Třeba takový Válek postupoval ze strany, vysokého brankáře se snažil prostřelit vrchem, ale logicky neuspěl. Vysoko odražený balón pak zkoušel z těžkého úhlu uklidit Ondráček, ale jeho pokus zablokoval obránce sedem na balón. Když se ho náš záložník snažil z pod něj vydolovat dostal žlutou, zatímco hostující chytání po krku zůstalo bez odezvy. Rozhodčí pak stejně jako v minulém zápasu daroval Janovu standartku před vápnem po naprosto otočeném souboji, naštěstí Bureš nepustil k míči Boháčka a vytloukl zeď. I na červenou došlo, když se hostující střídající hráč dvakrát vyfauloval na Chmelíkovi. Zejména druhá žlutá byla zbytečná, když se po Chmelíkovi ohnal poté, co byl našemu záložníkovi odpískán faul ve výskoku. On teda tvrdil, že neohnal, ale my, co známe koordinaci pohybů po dopadu na zem, víme, že to bylo ohánění. Ani přesilovka na naše kopačky nepřinesla kdovíjaký klid, že bychom si deset nebohých soupeřů vodili po hřišti se říct nedá. Gólovou pojistku odmítl ještě dvakrát Bureš, jednou hlavičkoval sám na penaltě, podruhé střílel po zpětné přihrávce Víta uvnitř vápna, ale oba pokusy spolehlivě rozvlnily jen zelenou síť. Utkání skončilo trochu nečekaně, myšleno časově, a u našeho vápna, ale tyhle výhry bývají z nejsladších. Kór když se po nich člověk koukne na tabulku a od spodních míst hledá svůj tým: "Tam ne, tam taky ne, tam taky ne..."

Starší přípravka

I k tomuto turnaji jsme odjížděli v počtu 13ti hráčů, avšak bez nemocného Fandy Flídra, kterého nahradil v útoku Matyáš Bulva a spolu s Dádou Válkem vytvořili velice údernou dvojici. V obou zápasech byly k vidění pěkné fotbalové akce, zakončené ještě hezčími góly a tak doufám, že v tomto trendu budeme pokračovat i v dalších zápasech.

Sestava: Martina Famfulíková, Jan Kvapil, Šimon Flídr, Vojta Huryta, Dan Válek, Matyáš Bulva, Štěpán Řejha, Sára Vomočilová, Josef Rosypal, Matouš Zach, Kryštof Tomšíček, Matěj Kovář a Michal Kovář.

HÚ/Morašice – Radiměř/Hradec nad Svitavou 10 : 2

Tento zápas byl od začátku jednoznačnou záležitostí, a tak více prostoru dostávali Ti mladší hráči.

Branky: Daniel Válek 3, Matyáš Bulva 2, Vojta Huryta 2, Matouš Zach 2, Šimon Flídr

HÚ/Morašice – Jevíčko 10 : 2

I když výsledek je totožný s prvním zápasem, utkání bylo podstatně vyrovnanější, soupeř byl fyzicky vyspělejší než náš tým a tak více prostoru dostávali Ti starší hráči. V rozhodujících momentech tým podržela skvělými zákroky Martina Famfulíková a tak jsme nakonec utkání dohrávali v poklidu.

Branky: Daniel Válek 5, Matyáš Bulva 4, Matouš Zach

autor: František Bartoš

Mladší přípravka

Druhé kolo okresní soutěže mladší přípravky jsme hostili na domácím hřišti. Utkali jsme se s Němčicemi a Opatovem, oba týmy své úvodní turnaje vyhráli. Turnaje se naopak z důvodu nařízené karantény nezúčastnila Čistá.\ \ Sestava: Matyáš Lněnička - David Klusoň, Samuel Vomočil, Jaroslav Chaun, David Boček, Jan Svoboda, Štěpánka Gábrlíková, Štěpán Kovář

Horní Újezd/Morašice – Opatov 1:10 (0:4)

branky: David Boček

Horní Újezd/Morašice – Němčice 2:8 (1:3)

branky: David Boček, Jan Svoboda

Tabulka turnaje:

1.Opatov (18:2, 6 b.)

2.Němčice (9:10, 3 b.)

3.Horní Újezd/Morašice (3:18, 0 b.)

Ač jsou výsledky jednoznačné, náš výkon byl podstatně lepší než na úvodním turnaji. Největší pochvalu zaslouží Sam Vomočil a David Klusoň, kteří vydrželi na hřišti po celou dobu, a brankař Maty Lněnička, který se lepší zápas od zápasu. Další turnaj nás čeká v sobotu 19.9. od 9:30 v Březové.

Autor: Mgr. Zdeněk Beneš

V Jaroměřicích nás překvapili hlavně netypicky nekvalitním trávníkem, zrovna u mančaftu jejich ofenzivních schopností by se čekal povrch co nejpřívětivější pro kombinaci, ale náš dechberoucí střelecký průměr, jenž koluje okresními kuloáry a nás katapultoval na první místo průběžné tabulky, nás vlastně pasoval do role těch, kterým takové hřiště bude víc vadit. Což není výtka, máme v živé paměti, když k nám Jaroměřice přijeli na náš drňák, 90 minut fotbalově dobývali, my proměnili dva brejky a poslali je zpátky na dalekou cestu domů. Oproti minulému zápasu nám chybělo několik lidí, přes zcela objektivní důvody absentérů je nutno říct, že cesta do „Jarek“ není lákavá a nikdy nás tam nejelo nějak moc, ale stejně je škoda, že se to tak blbě sešlo. Každopádně hned naše první rozehra záhy skončila odevzdáním soupeři a střelou na Špinara, který míč ztlumil rovnou do koše. To utlumení je důležité, protože náš gólman toho dne opravdu nedal ani jednou příležitost k dorážce a v nejednom případě by ta příležitost mohla být fotbalově smrtící. Nicméně začátek jsme si stejně nepohlídali, když Novák nezachytil centr na zadní tyč a domácí se už po pěti minutách dostali hlavičkou do protipohybu do vedení. A i pak to od nás bylo nedomrlé, oku nelahodící, mrtvé a bez emocí. V několika našich jedincích dokázali vášeň probudit leda rtuťovití domácí fanoušci, kterým na okrese není rovno. To není ani náznakem myšleno nijak v dobrém, ať si klidně domácím fandí, to by se dalo i závidět, ale za urážky soupeřů by tenhle balkón z Malé Hané zasloužil minimálně anti-covidovou plexistěnu, protože křičení, jak známo, a obzvlášť křičení takových nízkorozpočtových mozků, napomáhá šíření kapének mnohem více než šeptané projevy nespokojenosti s hrou v podání našich fanoušků. Ale zpátky na hřiště. Zatímco bojovnější domácí pálili šance, Batelka nejprve na zadní tyči nehlídán V. Štanclem přestřelil, stejně jako v závěru poločasu po zpětné přihrávce na penaltu, a Špinar si připsal minimálně dva klíčové zákroky plus zmíněné chyty do koše, my jsme se z toho špatného pohybu zmohli na pár překvapivě dobrých pozic. Ale Chmelík po řetězu výhod trefil zblokovanou střelou tyč a M. Kopecký po Chmelíkově centru osamocen na zadní tyči hlavičkoval více něž těsně mimo.

Ve výsledku nám poločasové skóre pořád hrálo do karet a s příchodem Štěpána, naším zvýšeným nasazením a domácím znejistěním se nám druhý poločas podařilo celkem solidně tlačit. Bohužel z toho nebylo moc totálních šancí, protože většinu centrů, hlavně z Válkovy strany, pokryl na malém vápně domácí gólman. M. Kopecký střelou z otočky pouze oddálil gólmanovy rodinné plány a Štěpánův roh minul hlavou na penaltě neobsazený J. Kopecký tak, že si na vaginální opisy vůči své osobě vystačil sám. Ke stupňující se nervozitě nemalou měrou přispěl i rozhodčí, toho ale naštěstí nijak neřešil Chmelík, který si deset minut před koncem našel na dvaceti metrech odražený balón a krásnou přízemní střelou ho poslal přesně k tyči. Domácí si do té doby připsali minimálně jeden neproměněný nájezd a břevno, oboje se zásadním přispěním Špinara, bez jeho přispění a po našem vyrovnání pak hravě minuli prázdnou bránu po kombinaci zprava. Dvě minuty před koncem ale V. Štancl neuhlídal ani centr šestnáctkou na Švece, ani Švece samotného, a domácí kapitán z úhlu procedil míč přes Špinarovy rukavice na bližší tyči. Tak nám skončila dechberoucí gólová série, ale pořád jsme první a slovy rozhovorových klasiků: máme se od čeho odrazit.

Druhé utkání sezony jsme odehráli v Morašicích, proti družstvu Koclířova. Do zápasu jsme nastoupili v pozměněné sestavě. Nejvýraznější změna byla v bráně, kde nemocného Němce zastoupila Marťa Famfulíková ze starší přípravky. Ke smůle holek, rodiny, fanoušků i historických hnidopichů nemohla nastoupit její setra Zuzka, a tak se první zápas se sesterským duem v sestavě zatím odkládá. Po vlažných 5-ti minutách nás do vedení dostal Andrle, jeho gól tým uklidnil, další branky přibývaly snáz a poločas skončil 8:0. Nejhezčí gól dal hlavou Odehnal, který nechal vzpomenout na Honzu Kollera.

Druhý poločas jsme začali lépe a hned to skončilo golem Odehnala. Dále jsme už kontrolovali hru a přidávali branky na konečných 13:0. Prosadil se poprvé i Lukáš Mach, který před golem musel vyměnit kopačku o tři čísla větší a vyplatilo se. Chválím všechny zúčastněné a chtěl bych vypíchnout Marťu, která si počínala velmi dobře. Další utkání hrajeme 20.9. v 10:00 v Němčicích.

Autor: Jan Špinar

K třetímu zápasu sezony jsme vyrazili do Březové na Svitavou. Hned první problémy se ukázaly před odjezdem na zápas, kdy nás místo plánovaných jedenácti hráčů bylo pouze sedm. Naštěstí jsme nakonec k utkání vyrazili v devíti.

Již před zápasem jsme věděli, že náš čeká těžký soupeř, což se ukázalo hned od prvních minut, kdy nás hráči Březové vůbec nepustili na jejich půlku. První gól jsme inkasovali ve 4. minutě a další góly následovaly v 9., 14., 15. a 21. minutě. Teprve v 27. minutě se nám povedlo dostat před soupeřovu branku, kdy jsme rozehrávali několik rohových kopů za sebou, ale bohužel se nám ani jedna šance nepovedla proměnit, takže se šlo o poločase do kabin za stavu 5:0.

Druhý poločas jsme začali aktivně, kdy jsme byli prvních pár minut na půli soupeře, ale bohužel jsme se do žádné vyložené šance nedostali. Poté převzal otěže zápasu do svých rukou opět soupeř a od 34. minuty následovaly další góly do naší brány. My jsme se dostávali k brance domácích jen výjimečně, ale žádné vyložené šance jsme neměli. Skóre se nakonec zastavilo „jen“ na výsledku 12:0, za což můžeme především poděkovat Matěji Kopeckému, který v brance předváděl výborné zákroky a pochytal spoustu vyložených šancí soupeře.

Příští zápas hrajeme v neděli 20. září od 10 hodin v Horním Újezdě proti Bystrému.

autor: Tomáš Chadima

Starší přípravka

Všichni jsme netrpělivě očekávali souhru ročníků 2010 a 2011 a první soutěžní utkání po opravdu dlouhé přestávce zaviněné covidem-19. V kabině se nás sešlo 13, což je příslibem i do dalších turnajů, zahájení slavnostního fotbalového dne v Morašicích klukům a holkám dopřálo nevšední kulisu a hlavně střelecky disponovaný Dan Válek si díky moderátorovi musel připadat jako v Jiříkově vidění.

Sestava: Daniel Válek, František Flídr, Vojtěch Huryta, Josef Rosypal, Martina Famfulíková, Sára Vomočilová, Kryštof Tomšíček, Matouš Zach

HÚ / Morašice – Němčice 6 : 1

Vlastní výsledek se jeví celkem jednoznačně, avšak průběh hry byl vyrovnanější a to i díky tomu, že jsme zpočátku nedokázali proměnit ani ty nejvyloženější šance. Toto se však postupně otočilo a my mohli zápas v poklidu dohrát.

Branky: Daniel Válek 3, František Flídr, Vojtěch Huryta, Josef Rosypal

HÚ / Morašice – Sebranice 11 : 1

Do tohoto utkání vlétli kluci jako uragán a myslím, že po 5 minutách bylo 4 : 0 a k vidění byly i nadále krásné branky a pěkné akce. Nutno sportovně přiznat, že soupeř měl ke střídání málo hráčů, což se postupně projevovalo na jejich hře. I tak si zaslouží náš tým pochvalu za předvedený výkon a až další turnaje nám ukáží jakou že výkonnost bude mít.

Branky: Daniel Válek 5, František Flídr 2, Martina Famfulíková, Sára Vomočilová, Kryštof Tomšíček, Matouš Zach

autor: František Bartoš

Mladší přípravka

První turnaj po dlouhé pauze jsme odehráli v Němčicích. Po odchodu kvalitního a početného ročníku 2011 tvoříme jako pokaždé v tomto období nový tým, a tak dnešek byl hodně o hledání nejlepších postů pro naše hráče, aby nás všechny fotbal bavil. Kromě domácího týmu jsme se utkali s béčkem Litomyšle. Zápasy trvaly 2×15 minut.

Sestava: Jaroslav Chaun, David Klusoň, Samuel Vomočil, David Boček, Matyáš Lněnička, Jan Svoboda, Štěpánka Gábrlíková, Štěpán Kovář

Němčice – Horní Újezd/Morašice 18:3 (9:2)

Kvalitní tým domácích na nás od začátku vletěl, navíc jsme si hru sami zbytečně komplikovali, klasický úvodní zápas, kdy jsme se dlouho rozkoukávali.

Branky: David Boček 2, David Klusoň

Litomyšl „B“ – Horní Újezd/Morašice 6:8 (4:4)

Trochu jsme přeskládali sestavu, první půle byla vyrovnaná, několikrát jsme prohrávali, ale vždy jsme dokázali brzy vyrovnat, ve druhé půli jsme byli lepší a neproměnili řadu šancí, ale i tak jsme dokázali dovést zápas do vítězného konce.

Branky: Jaroslav Chaun 4, David Klusoň 2, David Boček, vlastní

Tabulka turnaje:\ 1.Němčice (6 bodů)\ 2.Horní Újezd/Morašice (3 b.)\ 3.Litomyšl „B“ (0 b.)

autor: Mgr. Zdeněk Beneš

Zlatým hřebem oslav bylo utkání starých gard. Zatímco naše sestava, kterou poskládali GM Petr Kuta a Martin Ropek, nepostrádala lesk, co do jmen i záře dresů, Hradec Králové bohužel nejznámější jména nasadit nemohl a jejich dresy už pár zápasů pamatují. Což se samozřejmě v dobrém projevilo, hostující souhra měla nad našimi slavnými a nablýskanými jmény navrch, příliš platné nám nebyly ani sourozenecké dvojice, ani trojice, ani velezkušení trenéři Jan Klofanda se Zdeňkem Krejzou. Že naším nejstarším hráčem bude nějaký Ropek starší šedesáti let, konkrétně Oldřich, se dalo čekat stejně jako to, že o fous mladší František Ropek vydrží celý zápas bez střídání. Brankář Jiří Novák asi během slavnostních ceremonií příliš nestudoval povětrnostní podmínky, protože první hradecký gól jde čistě za tím, že střela z dálky před ním neskutečně zaplavala. Druhý gól už jde za umem hostí, další minimálně trojí zazvonění brankové konstrukce zase vypovídá o gólmanových stavebních zkušenostech. Ne že by naši starogvardějci hráli úplně druhé housle, jen byla brána Hradce na vzdálenější straně, tak se ty šance hůře identifakují. Byly tam, ale mužstvo se muselo srovnat s tím, že hlavní cíl, dostat se ve zdraví do výčepu, se rozpadl poměrně záhy. Zatímco Petr Kuta ze hry odstoupil tiše a bez fanfár, samostatným pádem zakončený náběh Miloše Kopeckého ničí pozornosti neunikl. Ale měl to aspoň i s potleskem, houkačkou a díky zapůjčeným trenkám s námi zůstal ještě po část večera. Nepřehlédnutelná byla i pilka jménem Josef Jána, který na hřišti lítal jako zamlada. Další moment, který byl na vzdálenější straně hřiště bezpečně vidět, obstaral Josef Kopecký, který prošel po straně a předložil míč Janu Štěpánovi, jenž ho zvedl přes padajícího brankáře a stanovil poločasové skóre.

K hospodě se našim útočilo přece jen lépe, což dokládá jak zvýšený počet střel (povětšinou mimo bránu), tak odmávaný ofsajd. Vyrovnat se podařilo až Josefu Kopeckému, který vyplaval sám před gólmanem, udělal mu dlouhou kličku a z úhlu míč uklidil do sítě. V naší bráně se druhý poločas představil benjamínek staré gardy Michal Prešinský, který musel zaskočit za starší absentující gólmany (s výjimkou Jana Němce ze zdravotních důvodů), a ten dlouho držel hradecké střelce na uzdě. Přesto se hradečtí po centru zleva a gólovém zakončení ještě jednou dostali do vedení. To vymazal až těsně před závěrečným hvizdem Jan Štěpán, který si tváří v tvář počkal na gólmanovo posazení a střelou do prázdné brány namlsal publikum na penaltový rozstřel.

S tím hradečtí evidentně nepočítali nebo se jim do toho nechtělo, a tak po čtyřech stoprocentních sériích, kdy za nás proměnili Václav Beneš, Pavel Kuta, Ladislav Štancl i Luboš Vosmek, nastalo obligátní přemlouvání. Hradecký hráč nakonec šel s hlavou odkrytou a šel bosý, a stejně proměnil, Josef Kopecký taky vyslyšel volání spoluhráčů a s hlavou vlasatou a nohou obutou srovnal. A protože se nikoho dalšího ukecat nepodařilo, skončilo to smírně i po rozstřelu.

Sestava HK: Karel Podhajský, Jiří Poděbradský, Rosťa Macháček, Milan Ptáček, Karel Krejčík, Luděk Jelínek, Radek Hrubý, Jaroslav Dvořák, Pavel Dapecí, Jan Brendl, Jaroslav Plocek, David Franc, Michal Lesák, Radek Langr, Josef Frýda, Matěj Frýda.

Trenéři HK: Jan Rolko, Luděk Pečenka

I v druhém letošním zápase jsme řešili problém s počtem hráčů, proto nás, velmi pravděpodobně ne naposled, zachraňovali žáci. Všichni, kteří naskočili v průběhu zápasu, takřka bezchybně zalepili díry v sestavě a ten jediný v základu, Odehnal, už ve 4. minutě otevřel skóre. Druhou branku přidal z přímého kopu Beneš, když míč doslova procedil za záda brankáře. Soupeř nezahálel, využil chybu v naší obraně a snížil na rozdíl jedné branky, ale o poločasové skóre se slepenými brankami ve 29. a 32. minutě postaral Jána.

V druhém poločase přibylo více osobních soubojů, a hlavně na straně hostů i žlutých karet, což fotbalu na kráse nepřidalo. Asi nás ani nemusí mrzet neodpískaná penalta, když sudí po faulu ve vápně nechal běžet výhodu. Druhý poločas přinesl pouze jednu branku, když Odehnal svým druhým zásahem zápasu upravil na konečných 5:1.

Druhé utkání sezony jsme odehráli v domácím prostředí proti sousedům ze Sebranic. Do zápasu jsme vstoupili aktivněji než soupeř, díky čemuž jsme se již v 8. minutě dostali do vedení po individuální akci Jakuba Bartoše. I nadále jsme pokračovali v dobrém výkonu, za což jsme byli ve 29. minutě odměněni druhým gólem, kdy Lukáš Mach potáhl míč po pravé straně a jeho střelu dorazil do brány Filip Střasák. Druhý poločas začal velmi podobně jako první, kdy jsme poměrně dobře kombinovali a mírně přehrávali soupeře. V 55. minutě po pěkné kombinační akci zvýšil Jan Kvapil na konečných 3:0. Po tomto gólu se ze hřiště pomalu vytratila fotbalovost a oba týmy začaly nakopávat dlouhé míče. Příští zápas odehrajeme v sobotu 12. září v 11:30 v Březové nad Svitavou.

Tomáš Chadima

Před svátečním zápasem se kvůli netradičnímu času hodně řešilo i to, jak se připravit, co se stravy týče, a asi jsme obsáhli všechna možná řešení – od půstu, přes svačinky a lehké ovoce (které by v kabině mohlo být častěji), až po pivo nebo klobásu. Zatímco v ranním programu morašické děti válcovali soupeře ve spojení s Horním Újezdem, brzce odpolední souboj mužů svedl proti sobě tyto vesnice už po šestašedesáté. Do základu se vrátil Klement, který svým 693. startem dorovnal Josefa Jokeše na pátém místě historických startů, obvyklý štít Chmelík se posunul na hrot. Na hosty jsme sedli s intenzitou odpovídající slavnosti utkání a výsledkem byl už ve 4. minutě Válkův roh, po kterém V. Štancl rozmnožovacími partiemi rozmnožil svou střeleckou bilanci. Naše dominance a hostující trápení pokračovalo, ale Chmelík dobrou pozici ve vápně prováhal, a tak musel s gólem přijít v 11. minutě ten nejpovolanější. Pro Tmějův krásný centr z hloubi pole si na zadní tyč doklouzal Válek a z první ho levou poslal pod břevno. O deset minut později to vypadalo, že náš nejlepší střelec rychlou akci zbytečně zbrzdil poskakováním před obráncem, ale ukázalo se, že pouze sbíral odvahu k protisměrné kličce do středu hřiště a zpoza vápna se trefil do podobných míst pro změnu pravačkou. Snovou půlku půlky pak dokonala rugbyová akce, když nejprve přes obranný val sólově neprošel Tměj, v druhé vlně Ondráček a až na bránění Chmelíka hosté nestačili, takže ten si dopřál i dvě kličky a zakončil brankáři mezi nohy. Hosté záhy snížili, když po špatné rozehrávce rychle nacentrovali na volně se pohybujícího „Klacka“, který si míč prvním dotekem pěkně připravil a Špinarovi první dotek s balónem nedopřál. Přestože k dalšímu snížení byli horňáci docela daleko, naše hra a hlavně chuť střílet góly za každou cenu viditelně povolila. Dotáhnout naši gólovou kvótu už v prvním poločase mohli Válek, kterému hattrick překazila gólmanova pohotová noha, Chmelík, který vysoce pohrdl nálevem od hostujících obránců, i Klement s Ondráčkem, kteří si při přečíslení u vápna nedokázali dostatečně přesně přihrát do střelecké pozice.

Nástup do druhé půle nás tentokrát nijak nevytrestal, na hřišti jsme hráli prim, zatímco hosté oslabení nucenými střídáními hrozili velmi sporadicky a Špinara k zákroku za celý poločas nedonutili. Naše převaha byla ale dlouho gólově bezzubá, třeba proto, že zpětné přihrávky po průnicích z krajů, jsme nebyli schopni přesně adresovat, ať to byl Válek, Vít nebo Novák, který do našich řad jako vždy vnesl nový svěží vítr. Normu nám pomohl naplnit až Štěpán, který záhy po nástupu na hřiště odcentroval na Chmelíka a ten po vítězném hlavičkovém souboji zapsal druhý gól, kterým dorovnal Jiřího Famfulíka na 18. příčce áčkových střelců. Loučící se Vomáčka ani do zálohy stažený Vít svoje nájezdy neproměnili, a tak se rozhodl na moderátovo rejpání odpovědět Štěpán, který měl na 20 metrech dost času na krásnou střelu, která si hned dvakrát cinkla o břevno, než definitivně zapadla do sítě a sňala z našeho exligisty obrovské psychické břemeno, že v mistrovských zápasech na okrese dosud vycházel střelecky naprázdno. Je vidět, že početnější divácká kulisa s ním dělá divy. Nezkazili jsme si tedy oslavy, udrželi jsme tedy stoprocentní bilanci i gólovou normu (dokonce máme napříště jeden gól k dobru), ale zároveň si při pohledu na tabulku uvědomujeme, že, při vší úctě k soupeři, nás těžší zápasy teprve čekají. Třeba hned příští týden. Kdyby náš slavnostní den probudil v někom diváckou touhu po venkovním výjezdu do Jaroměřic, ať nám dá vědět, mezi tamními diváky se rozhodně nudit nebude.

Fotky ze zápasu mj. zde.

K prvnímu utkání sezony jsme vyrazili do Telecího, kde jsme hráli proti týmu Borové. V úvodních deseti minutách utkání se na našem týmu projevila nesouhra a díky tomu jsme se téměř nepodívali k soupeři na polovinu. Poté se začala hra postupně vyrovnávat, až jsme začali soupeře přehrávat, bohužel všechny naše střely létaly do soupeřova brankaře, takže to vypadalo, že první poločas skončí bez gólů. V poslední minutě prvního poločasu jsme rozehráli roh na krátko a Ondřej Žďára z ostrého úhlu skóroval. Druhý poločas byl poměrně vyrovnaný a ve 40. minutě soupeř vyrovnal na 1:1. Naštěstí se nám podařilo zápas dovést do vítězného konce, když ve 47. minutě vstřelil svůj první gól za žáky Filip Flídr a pojistka přišla v 53. minutě, kdy Lukáš Mach zahrával rohový kop a obránce si srazil míč do vlastní brány.

Tomáš Chadima

Po složité, až nijaké přípravě, vstoupilo do sezóny i družstvo dorostu. Kvůli malému počtu jsme nakonec přihlásili jen 8+1, s malými bránami a hokejovým střídáním. Bohužel hned první zápas ukázal, že ani tento formát nebude jednoduché lidsky pokrýt, a tak museli zaskakovat i žáci. První ze šesti vzájemných zápasů proti Semanínu začal rychlým gólem Pechance a přes hostující převahu a zastřelování se podařilo držet vedení celý poločas, na jehož závěru hosté srovnali z nešťastné penalty.

Pechanec bleskově skóroval i ve druhém poločase, po necelé hodině hry dovršil hattrick, ale hosté dvěma rychlými góly srovnali a v závěrečné čtvrthodině se i díky dvěma hattrickářům ve svých řadách střelecky utrhli ze řetězu a nakonec si odvezli přesvědčivou výhru.

První utkání nové sezony jsme odehráli proti sdruženému družstvu Křenova a Dlouhé Loučky. Po celý zápas jsme kontrolovali míč a dostávali jsme se do zakončení. Soupeř nás ohrozil jen dvakrát po našich chybách z lenosti. V utkání zazářili Kušnír s Krškou, kteří zařídili 12 gólů z celkových 15 (a to jich dalších 10 zahodili). Soupeř přijel s velmi mladou sestavou, takže zápas při vší úctě posloužil hlavně jako dobrá příprava na další utkání.

Jan Špinar

První zápas našeho malého týdenního play-off s Hradcem nad Svitavou jsme výsledkově zvládli v pohodě, odvetu mohli tentokrát sledovat naši diváci, i když hosté si přivezli početnou enklávu fanoušků i s megafonem a sirénou. My jsme si vystačili s Tomášem Sopouškem a tradičním obecenstvem a navrch jsme přidali i hlasatelskou vložku Petra Kuty. Začali jsme schválně vlažně, s cílem nasázet góly a postupně zvolňovat, ale záhy jsme zjistili, že to ke gólům úplně nevede. Naši stopeři sice měli přihrávek jak Xavi v rozpuku, ale hostující blok od půlící čáry nás nutil k nevyzkoušeným kombinačním řešením, a to není naše nejsilnější stránka. Naše střely byly buď zblokované (Vít, Bureš, hlavička V. Štancla), některé spíše propagační (Válek, levačka V. Štancla), některé mířily hodně nad (Ropek po rohu, Chmelík ze záklonu) a k některým střelám dokonce vůbec nedošlo. Nejvážnější pokusy měl M. Kopecký, jehož první střele dodala punc nebezpečí teč bránícího hráče, ta druhá měla tendenci stáčet se k tyči, ale s výborným zákrokem se vytasil hostující gólman. Sporadické výpady hostí Špinara do akce nezasvětily a zasahovat nemusel ani proti nájezdu někdy kolem 40. minuty. Gólu se diváci u hospody nakonec dočkali, když Válkův centr procedil hlavičkou na bližší tyč V. Štancl, který tak stylově oslavil, že co do počtu startů za muže překonal všech 7 Štanclů, co v Morašicích za muže nastoupili. A že to byli vesměs Štanclové talentovanější. Naše vedení mohl ještě před poločasem navýšit Bureš, který se skluzem vložil do Válkovy pobídky, ale zblízka trefil přesouvajícího se gólmana.

Prvních deset minut druhé půle jsme odvraceli pár rohů a standartek, systematicky, kousek po kousku, jsme si přitahovali hosty k našemu vápnu (proto Špinar jedinou střelu v zápase nechal odskákat na roh), abychom mohli spustit smrtící brejk, kdy Válek vyzval k sólovému postupu z naší půlky M. Kopeckého a ten podél gólmana s klidem zakončil. Z o poznání těžší pozice se prosadil o pár minut později, když prakticky ze stoje z penalty hlavou umístil Chmelíkův centr až na zadní tyč. Přes občasné zajiskření a šťouchání se soupeřem, a výčitkami mezi námi samými, jsme si pro tři body kráčeli dá se říct v pohodě. I když slovo kráčet je až urážlivé, zvlášť pro heroický sprint střídajícího Vomáčky. Ten, když viděl, jakou kolmici mu narýsoval Nádvorník, rozpohyboval své od 47. minuty unavené nohy, a taky pupík, kolem vybíhajícího gólmana udělal dlouhou kličku a ohlídal si i ošemetné zakončení do prázdné brány. Jen sundání dresu na oslavu už na něho bylo moc. V úplném závěru ještě udržel Hubáček míč proti přesile, debutující Tobiášek ho udržel na hřišti a Nádvorník vyloženě z nudy, a protože nebylo komu nahrát, jen tak zpoza vápna vymetl šibenici. Naše přeborní norma 5 gólů na zápas tedy obstála, což je před slávou, která nás čeká příští týden, pořádný závazek.

Poslední prázdninovou středu jsme se vydali do Hradce nad Svitavou, kde nás čekalo čtvrtfinále okresního poháru, malé hřiště a prach v ovzduší z posekaného obilí. Oproti nedělnímu derby nastalo v sestavě pár změn, stoperskou dvojici vytvořili nejstarší s donedávna nejmladším (J. Kopecký – D. Štancl), Chmelíkovo místo štíta zaujal Klement, na hrotu dostal důvěru Vomáčka, na lavičce jsme mohli po dlouhé době vidět Kutu a kapitánská páska připadla Válkovi. Do vedení jsme se dostali poměrně brzo, když Válkův roh našel na malém vápně hlavu nikým nehlídaného Klementa. Po většinu první půle jsme drželi míč a soupeře nepouštěli do žádných větších akcí. Přechod do útoku byl pro nás přesto problém. Domácí nijak netlačili na naši obranu, což umožňovalo klidnou rozehrávku, o to víc však byl prostor zahuštěný na domácí polovině hřiště. Když už šla hra zrychlit, zbrzdilo nás zpracovávání neposedného míče nebo náš poněkud laxní přístup. I pod druhým gólem se velkou měrou podepsal Klement, který se rozhodl projít středem hřiště až do soupeřova vápna a dostat se k zakončení, první pokus zblokoval obránce a následnou dorážku vyrazil gólman pouze k dobíhajícímu Vítovi, který ale musel míč ještě přehodit přes zmíněné ležící domácí hráče. Velkou šanci měl úřadující kapitán Válek, který si naběhl z levé strany na křižný pas Tměje, ale rozhodl se šetřit střelecký prach na ligu a pálil těsně vedle zadní tyče. Snad z nejméně nebezpečné situace jsme se dostali do tříbrankového vedení, když po faulu na půlce rozehrál J. Kopecký na vedle sebe stojícího D. Štancla, ten si udělal pár kroků s míčem a jeho z počátku nijak nebezpečná střela, zapadla za pozdě se natahujícího gólmana do sítě. Tím se zapsal gólově do statistik po zhruba třech letech, třech měsících a třech týdnech.

Druhý poločas jsme začali až moc vlažně i na naše obvyklé vlažné starty, domácí domácí toho však nevyužili, a tak měl prvních 10 minut Špinar nejvíce práce při odkopávání od brány. Také musel předvést dva zákroky, když nejprve z úhlu vychytal domácího útočníka a podruhé musel vyrazit rychle padající střelu z poza vápna. Největší šanci měl soupeř při rohovém kopu, když míč letící na zadní tyč nedokázal osamocený domácí hráč trefit. V 70. minutě odvrátila domácí obrana Ondráčkův centr pouze k Ropkovi, který z první přehodil vyběhnutého gólmana, přestože jsme byli v kabině nabádáni, ať první myšlenkou na těžkém terénu je zpracování a stanovil konečné skóre Protože další haluze už se přidat nepodařilo. Dobrou příležitost měl Vít, který obelstil protihráče, ale z dobré pozice na hranici vápna přestřelil. Na závěrečných 10 minut nastoupil i Petr Kuta, který se v našem dresu naposledy objevil dva týdny po zmiňovaném posledním gólu D. Štancla, což určitě není náhoda. V samotném závěru mohl upravit skóre Hubáček, který si naběhl na Ondráčkův centr, ale ve skluzu před prázdnou bránou si míč jen zvedl do vzduchu a v sedě už nedokázal hlavou míč usměrnit mezi tři tyče. To nás ale mrzet nemuselo, protože i ve čtvrtém letošním soutěžním zápase jsme zvítězili s minimálně čtyřmi vstřelenými brankami. V neděli se s Hradcem utkáme znovu, tentokrát doma v rámci okresního přeboru, tak snad bude výši skóre odpovídat i předvedená hra.

Předposlední prázdninová neděle patřila v Morašicích již 78. česko-slovenskému derby. Protože jsme se nějak přemnožili, musel náš trenér sáhnout k nešvaru v okrese moc nevídanému a na litomyšlské malé kopané zvanému tokyjská čistka – vyřídit některým hráčům, že se ani nevejdou do nominace. Černého Petra si tentokrát vytáhl mezi jinými například pamětník 30 vzájemných duelů Josef Kopecký, který se postavil na střídačku alespoň v roli kouče. Prvotní oťukávání nějakou naši dominanci rozhodně nenaznačovalo, hostující smolná ruka ve vápně a Válkem chladnokrevně proměněná penalta v 7. minutě přišly vlastně z ničeho nic. Hosté věřili v nakopávané balóny, na jejich rozehrávku měli jejich obránci dost času, přišlo pár rohů, což by mohlo vyvolat dojem optické převahy, ale jedinou střelu zpoza vápna Špinar zalepil. Ani my jsme se k ohrožení V. Vostrčila příliš nedostávali, ale v polovině prvního dějství stačila Chmelíkův geniální balón naslepo křížem a Válek vybíhajícího gólmana hostí opět poměrně chladnokrevně přehodil. Po našich dalších nedotažených akcích, kdy jen Válek natřikrát nepropálil domácí obranu, nepřesně přihrál při postupu dva jednoho nebo tísněný zblízka přestřelil po „banánu“ z pravé strany, zahrozili ke konci půlky i hosté, když J. Vostrčil hlavičkoval kousek vedle vzdálenější tyče a v úplném závěru po nezachyceném nákopu středem přehodil Špinara, ale netrefil bránu.

Náš tradičně slabý nástup do druhého poločasu mohl nejsnáze ze všech potrestat vysunutý hostující kapitán Šeda, ale po zpětné přihrávce na penaltu vysoko přestřelil. Vzápětí jsme pěknou kombinaci nasměrovali na M. Kopeckého, ten míč potáhnul a nezištně připravil gól před prázdnou bránu pro Nádvorníka. Že by nás třígólové vedení nějak zásadně uklidnilo se říct nedá, mírná disharmonie při přebírání hráčů pokračovala, a tak jsme nechali vyniknout Špinara, který nohou vychytal sólový nájezd. Snížení přesto nezabránil, když ho z penalty po Novákově faulu přece jen překonal Šeda. Pro zajímavost to byla už čtvrtá penalta v řadě, kterou od nás způsobil někdo z Václavů, jiní se k tomu nemají. Novák si svůj miniúčet rychle srovnal, když přesprintoval celé hřiště a předložil Válkovi lahodnou pobídku k jeho třetímu hattricku mužské kariéry. Ten si v klidu prohlédl posledního obránce stojícího v bráně a uklidil. To se pak nepovedlo Tmějovi s Vítem, kteří si při sólovém postupu na brankáře dali rozhodčímu záminku mávnout ofsajd. Ať už byl nebo ne, příště si budou pamatovat, na co si mají dát pozor. Minulý týden jsme závěrečným kolapsem lákali diváky do našich ochozů a když Chmelík po Vítově přiťuknutí z vápna uklidil míč k tyči a v 80. minutě stanovil skóre 5:1, možná se leckdo těšil, že ještě přijdou cerekvické hody. Ale nestalo se, udrželi jsme skóre tak, abychom si byli kvit za poslední vzájemný zápas a zároveň se mohli po dvou kolech vyhřívat na prvním místě.

Začátek nové sezóny nás v řídkém počtu zavál na zrekonstruované, ale pořád dost úzké hřiště do Opatova, proto se nedala čekat nějaká zásadní změna domácího stylu hry. Ono se to útočí, když máte hráče, co dohodí aut na zadní tyč. Smrdělo to úplně při každém, ale úvodní domácí sérii autů a rohů jsme přečkali bez úhony. I s pořádnou klikou na zmíněné zadní tyči. Našich deset hráčů v poli jsme věkově i rozestavením poskládali mezi Kopecké. Jeden na stoperu ve svém 1200. zápase v morašickém dresu spolehlivě křižoval domácí dlouhé nákopy, tomu druhému, o 28 let mladšímu, stačilo na první gól v našem dresu prvních 15 minut. V první šanci ještě míč z běhu netrefil, ale když ho napodruhé posunul mezi beky Bureš, domácího gólmana spolehlivě obstřelil. Naše vedení mělo bohužel jepičí život, když se ze snad nejméně nebezpečného autu prosadil lehkým líznutím míče a s pomocí tyče domácí kapitán. Válek pěkným přímákem trefil pouze boční roh sítě, tak nám vedení vrátil po necelé půlhodině až Nádvorník, který po Válkově přiklepnutí z dobrých 25-ti metrů svým obstřelem domácího gólmana naprosto zeštronzoval. Následně M. Kopecký znovu nezaváhal při sólovém postupu po Burešově přihrávce a vedli jsme o dva góly. Klubová kasa se pak zaradovala ze zbytečných žlutých karet Ropka a Víta. První se prstýnkem na ruce ochudil o podpásové možnosti, jak vyzrát na neustále ho přeskakujícího Roberta Carlose, nepřímý kop po kecech druhého rezultoval těsně před šatnou nejdříve v tyč a poté v nepochopitelné zazdění gólové hlavičky z malého vápna. Vzhledem k šancím tak poločas dopadl pro domácí až příliš krutě.

V nástupu do druhé půle, jakože hned v první minutě, vytahoval Špinar hlavičku z vinglu, po následném rohu trefili domácí břevno a poté Válkem tísněný útočník překopl naši branku z malého vápna. Vzhledem k počtu šancí soupeře se zdálo dvougólové vedení příliš malé, a proto jsme nijak neprotestovali, když střídající Skala po své zblokované střele vyzval k pohodlnější dorážce Válka. Když se tentýž hráč pěkně gólově z voleje položil i do Tmějova centru a posunul se na 6. místo mužských střeleckých tabulek, zdálo se, že naše další nevyužité šance množící se v otevřené obraně, budou mrzet jen jejich autory. 10 minut před koncem Tměj lehce fauloval ve vápně, nechycená penalta nás ale z klidu nevyvedla. Chvíli na to Špinarovi vrátili míč zpoza vápna do brány po jeho nepříliš úspěšném výběhu, a my řešili jsme spíš jeho míru zavinění. Když minutu před koncem tentýž hráč snížil po pasu napříč vápnem už jen na rozdíl jednoho gólu, začaly nás konečně brát mory. Ale k bezprostřednímu šanci na vyrovnání už se domácí ani přes nastavení nedostali. Takže my jsme spokojeni se třemi body, jednodenním 1.místem v tabulce a snad krásnou návnadou diváků na domácí derby příští týden, domácí jsou určitě spokojení s tím, jak se jim podařilo vrátit do zápasu. Není nad to, když se to takhle hezky sejde.

Není jednodušší způsob, jak zajistit, aby byl „podřadný“ pohárový zápas pořádně heclý, než si nechat nalosovat Janov. Hosté byli vepředu rychlí, ale zástřel Boháčka z křídla by se v klidu zařadil až zhruba na páté místo nejnadějnějších pozic v prvním poločase. Čelo žebříčku patří neskromně nám, naše křídla nebyla úplně svědomitě přebíraná domácí obranou, a tak došlo k několika nemalým vzdechům, když se slibné akce nepodařilo dotáhnout do konce, jako třeba když po rohu stačilo někomu do něčí hlavičky nastavit nohu. Jakkoli je ta šance anonymní, byla docela solidní. Na hrotu osamocený Bureš se musel často prát v koutě hřiště, a tak za něj gólovou akci museli přebrat krajní záložníci, když si po dvaceti minutách Ondráček naběhl na Štěpánovu kolmici a jeho pobídku před bránu proměnil ke škodě své peněženky za muže poprvé skórující Vít. Poměrně adekvátní reakce na naznačení, že je v základu proto, abychom po jeho střídání byli v druhé půli silnější. Jeho další pokus o chvíli později byl zblokovaný, stejně dopadl i na přední sbíhající Bureš, Ondráček zase vhodný moment ke střele zdánlivě prováhal. Jinak jsme předváděli i dost zbrklých ztrát, a hosté dost rychlých kontrů. Ke konci poločasu se nepodařilo zastavit Boháčka faulem na půli hřiště, tak to udělal čistě až před vápnem V. Štancl. A světe div se, k frajeřinám v Lize mistrů nevzhlížíme jen my hráči, ale i rozhodčí. Boháček rychle spolkl překvapení z odpískaného faulu a pěkným přímákem přes zeď a přímo do šatny srovnal.

V druhé půli se nám stejně jako před týdnem ubýval pobyt balónu v našem předu, a tak musel zákonitě, dalo by říct až logicky, přebývat u nás vzadu. Názorně to ukázal náš roh s jepičím životem, na několikrát neúspěšně hašený brejk, centru Bureše a hlavička Boháčka, kterou vybíhající Špinar jen lehce korigoval a první obrat zápasu byl dokonán. Vzhledem k nastavenému metru asi Boháček upřel svému týmu penaltu, když ustál vpád Špinara pod své nohy, jednou promáchl i zajímavě myšlený volej za penaltou. Náš vyrovnávací gól vypadal úplně stejně jako ten první, jen z druhé strany. Průnikovku, drzou až cynickou, adresoval Válkovi D. Štancl, zakončení, opět s mírným zásahem hostů, obstaral Ondráček. Který už tedy podle poločasového plánu měl 4 minuty stydnout na lavičce. Svoje hlavičky po rohu neproměnili Hubáček s Ropkem, a tak udeřilo na druhé straně, když Boháček po pasu za obranu z první překonal Špinara ke vzdálenější tyči. Proti byl naštěstí, a asi špatně, praporek rozhodčího, a tak udeřilo na první straně. Zase stejná souhra, tentokrát po ose Nádvorník – V. Štancl – Hubáček, a znovu se poslednímu v řadě podařilo procedit míč do sítě. Pojistky pak do zelené sítě, a ještě dál, namířili Tměj s Chmelíkem, závěrečné zbytečné standartky proti nám odvrátili naši stopeři, po poslední z nich si hostující hráč spletl Nádvorníka s podobně oblečeným, ale tentokrát na hrot vysunutým brankářem, a vyslal našeho špílmachra k sólovému postupu na prázdnou bránu. Ten si musel ještě přidat do kroku, aby se dostal před křižujícího hráče, a pak si dovedl míč až na místo určení a zpečetil náš postup do čtvrtfinále poháru. A asi protože bylo pozdě a došla teplá i rezavá voda, rozprchlo se početné obecenstvo i všichni hráči, takže oslavy necháme na někdy příště. Kdy nás rozhodně tolik nebude.

Sedmé vzájemné utkání během posledních dvou let jsme pojali ukázkově přátelsky. "Nejzodpovědnější" přišli pozdě, opory si dovolenkovali (takovej Válek po bezmála 50-ti zápasech), na postech i v rozestavení se experimentovalo, emoce na bodě nula. První poločas ještě nevyzněl tak špatně, podařilo se několik kombinací, domácí nám benevolentně nechávali prostor, ale z rohů, centrů, odražených balónů, míčové převahy a pravokřídlých průniků jsme mezi tři tyče nezakončili víc než Hubáčkovou střelou z dálky. Rovněž domácí trápila finální přihrávka nebo přesnější zakončení, do jejich nejtutovější pozice prošel středem v půlce půlky Kladiva, ale z vápna těsně přestřelil. V druhé části pětačtyřicetiminutovky byli hodně vidět střídající Vít s Vejrychem, koncovka vycházela na druhého jmenovaného, který poprvé z levé strany minul, podruhé, když zakončoval ve vápně akci Nováka se Štěpánem, ho od tučného zápisného za první gól zachránila tyč.

V druhé půli jsme prvních deset minut nebyli schopní podržet balón. Pak nás zmrazil, nebo spíš dorazil, Marek Kusý, který si na pětadvaceti metrech zpracoval dlouhý nákop a levačkou z takové polootočky udělil balónu větší rychlost, než se kterou padal Špinar, a pak už jsme nebyli schopní a ochotní udělat vůbec nic. Špinar si za rozhozenou obranou natrénoval výběhy k vápnu, Novák s Vejrychem při závěrečných postupech z křídla vzali neúspěšné zakončení radši na sebe, než aby vystavili potenciálnímu trapasu v zakončení nabíhajícího kapitána. Ten si svou chvíli slávy vybral kolem 70. minuty, kdy ukázkově stehny "odvrátil" centr domácích jen k číhajícímu Flídrovi, který zblízka nezaváhal. Vyjma uvedených dvou akcí jsme se k vážnějšímu ohrožení brány nedostali, přesto (klasici by dodali - a nebo právě proto), že se na konci zápasu na hrotu objevilo stoperské duo z úvodu zápasu, a tak jsme poprvé po více než 20-ti letech odjeli z Horňáku s prázdnou. Odrazit se opravdu není od čeho, bohužel ani od toho, že jsme všichni zdraví. A protože měl náš výkon blíž ke čtenářskému kroužku než k fotbalu, zakončíme to básničkou:

Nebylo to posvícení,

jenom běžná neděle,

ani to však důvod není,

hráti takhle z prdele.